Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: 08/23/05

úterý 23. srpna 2005

Jorasses 2005

Grandes Jorasses a Petit Jorasses – to jsou dva celkem velké kopce kousek od obce Šamonice v Alpské vrchovině. A protože bylo začátkem srpna 2005 na jihu Moravy dost hnusně, rozhodli jsme se, že tyto kopce blíže rovníku budou jistě zality sluncem, a proto budou mimořádně vhodné k příjemnému letnímu lezení. Na cestu jsme vyrazili brzy ráno v letounu Škoda Octavia, pilotovaném Pavlem Kryzem, na sedadle smrti seděl Pavel Urbánek a v zadním sektoru stroje jsem obdivoval ubíhající krajinu za průměrné dvousetkilometrové rychlosti já s Leou. Odpoledne jsme už byli v Šamonicích na nádraží a začali jsem balit bágly. Pavlové si s sebou přivezli každý asi o dvacet kilo matroše víc než já, ale to mne ani v nejmenším nerozhodilo a klidně jsem si dál skládal do tlumoku svůj letní spacák, pár triček, plavky ke koupání v ledovcových tůňkách a lehkou vietnamskou bundu, kdyby přeci jen trošku foukalo. O pár výškových metrů výš a o pár hodin dál na Montenvers jsme se rozloučili s týmem Pavel K. / Pavel U., který, zatížen almarami plnými železného šrotu, vyrazil na cestu už navečer, dali jsme večeři a šli spát. Druhý den jsme se opět setkali už pod Jarasses, kde jsem se zoufale zahleděl na zasněžené vrcholové plotny Petit Jorasses, kudy vedla naše cesta Anouk. Proto jsme nástup do stěny odložili až na pozítří, zatímco Pavlové se rozhodli jít do své Direttissimy na Grandes Jorasses už další den. Další den jsme tedy leželi na šutru, Lea se opalovala, já jsem si spaloval ksicht a Pavlové skutečně vyrazili prozkoumat Diretku. Cesta se však po pár délkách ukázala natolik hezkou, že se nakonec rozhodli, že na úplný cca čtyřdenní přelez si počkají na lepší podmínky, aby si nepokazili dojmy z této sportovní a velice oblíbené linie. Po tomto rozhodnutí sjeli dolů a v pravidelné vysílačkové relaci se s námi domluvili, že příští ráno vyrazíme do Anouka společně.

Ráno jsme s Leou ani nestačili posnídat a Pavlové už kolem našeho stanu valili pod stěnu. Dohodli jsme se tedy, že polezou jako první, my polezem za nimi až dosnídáme a někde ve stěně se potkáme. Plánované pořadí se pak sice trošku otočilo, protože si Pavel U. zapomněl ve stanu helmu, ale jinak jsme skutečně už kolem deváté nastupovali do stěny. Nebylo celkem kam spěchat. V článku na internetu jsem si přečetl, že Polští reprezentanti lezli Anouk nějakých pět hodin, tak jsem pro nás střelil hrubý odhad na přelez sedm hodin i s tatrankou na štandu a začalo se lézt. Někde v půlce jsem začal zvažovat, že buď přetočím ručičky na hodinkách zpět, nebo je raději úplně přestanu sledovat a přemýšlel jsem, jestli jsem si s sebou vzal do stěny i něco tak tajemného a pro sportovního lezce nepotřebného, jako je čelovka. Nakonec jsme dolezli na vrchol okolo osmé večer a všichni jsme se už moc těšili na dobrodružné noční slaňovaní, které s sebou obvykle přináší plno nečekaných překvapení. I tentokrát jsme se neobešli bez oblíbeného hledání štandů, RP opakování jedné z délek, nazvané Vysvoboďte špagát a nekonečného hledění do temných hlubin. Přeci jen jsme ale zdárně našli i poslední štand, ze kterého jsme konečně dojeli na nástup, lezečky vyměnili za ponožky a teplé boty, na ruce nasadili rukavice a spálené tlamy pomazali v černé tmě opalovacími krémy. Pak už zbýval jen zábavný slalom mezi trhlinami a kolem třetí jsme byli zase u stanů. Po pár hodinách spánku jsme s Leou sbalili náš tábor a sešli o něco níž počkat na kluky, kteří stanovali kus vedle pod Grandes Jorasses. Kolem poledne jsme začali sestupovat po ledovci k moréně, která se dál napojuje na ledovec Mer de Glace a předpokládali jsme, že za slabé čtyři hodiny už budeme ve vlaku do Šamonic. Cesta je to ovšem úmorná a nepříjemná a není tedy divu, že někteří z nás se ji rozhodli urychlit a zjednodušit. Například Lea sebou uprostřed morény šikovně švihla mezi šutry, čímž si způsobila mimo jiné vykloubeninu lokte, což byla v danou chvíli neocenitelná devíza, zaručující cestu pod hory helikoptérou. No co, stane se ... Hlavně, že všechno dobře dopadlo. Pak už se celkem nic zajímavého nestalo, trochu jsme zapařili v kempu nedaleko Šamonic, po cestě zpět jsme se zastavili pod Dachsteinem a témeř přesně o týden později jsme opět stáli na prazích našich příbytků ...

Fakta:
Přelezena cesta Anouk v západní stěně Petit Jorasses. Cesta má asi 750 m a 21 délek. Obtížnost její nejtěžší délky je v různých zdrojích uváděna mezi 6b+ a 6c+. Nejtěžší délka je hned třetí a problémy jsou v přelezu převisu, kde je potřeba narvat prsty do tenké spáry a přes špatné nohy našlapat do výlezu. Jde o tak specifický boulder, že asi nejsem schopen objektivního posouzení obtížnosti tohoto problému, ale ve srovnání s například stejně hodnocenou převislou délkou Tuláka po hviezdach v Jižním Kežmaráku jde o mnohem těžší kroky. Těch 6c+ bych tomu dal úplně v pohodě. Do cesty stačí vzít asi 12 expresek, sadu mikrofriendů, sadu friendů 2 x 1 až 3 a nějaké smyce. Na štandech jsou osazeny většinou dva nýty a další nýty je možné najít i přímo v délkách v místech, kde plotnovitý charakter stěny neumožňuje zakládání vlastního jištění. Rozhodně to není cesta, kterou by bylo vhodné rozhodit do dvou dnů, takže je potřeba mít nad obtížností jednotlivých délek slušnou převahu a snažit se lézt co nejrychleji. Nástup pod stěnu vede mezi trhlinami tak bacha!

Pavlové se podívali taky do Direttissimy na Grandes Jorasses. Jde o cestu, která od prvovýstupu před mnoha a mnoha lety neměla k datu naší návštěvy ani jedno jediné opakování. Lezecké obtíže dosahují hodnot 7a A2, jištění je tady maximálně na štandech od prvovýstupce, čemuž odpovídá jeho kvalita a je potřeba počítat i s mixovými délkami. Prvovýstupci zabralo lezení pět dní. Pro podmínky ve stěně nebyla cesta zopakována ani během našeho působení.

Poděkování:
Vlkovi za špagát, Hampejzovi za mačky, PGHM za rychlou pomoc, kamarádům za to, že na nás mysleli.

Lezli Pavel Kryze + Pavel Urbánek a Lea Baloníková + Jara Blatný

Obě dvojky si neodpustily jedno odsednutí ve stejném místě v klíčovém problému třetí délky, takže jsme to měli za AF.

Pěkná akce to byla. Jara Blatný