pátek 25. září 2009

Big Wolové aneb nominace na hňupy roku 2009

Tak jsme teda 25.9.2009 po krátké a náhlé domluvě vyjeli s Vojtou po práci v osudný a ostudný pátek za pořádnou lezbou na Dachstein, hledat doporučenou cestu s názvem Ostkante za 7- 525 m. A jelikož bylo den před kunovskýma hodama, neodpustil bych si nezastavit se pro pár koláčků na cestu u ségrošky. Pak už nám teda nic nebránilo v cestě, která bohužel moc rychle neubíhala, neb má zelená žabka nemá ráda, když jí moc šlapu na plyn. A poněvadž jezdím zásadně bez mapy, byli jsme nuceni taky několikrát raději pozeptat se na cestu. No a klasicky došlo i k několika běžným problémům v orientaci a zbytečně jsme ani neřešili jakési otravné ukazatele. A tak jsme dorazili na hledané parkoviště až kolem 23:00. Což vlastně vzhledem ke všem dobrovolně si způsobeným problémům nebylo až tak hrozné. Ráno jsme posnídali společně s ovcama a vydali se na skoro dvouhodinovou procházku s krosnama napěchovanýma k prasknutí, ke kterému bohužel nakonec opravdu došlo!! Alespoň teda v mém případě. Po příchodu k chatě Hofpürglhütte bylo zasloužené pivíčko, koupili jsme si taky průvodce a rozlezli se v nedalekých, moc pěkných a přejištěných sportovních cestách. Pak následovalo doplnění zásob vody, hodili jsme do pupku rohlík s majkou a štrupkali  jsme si to dalším parádním škrpálem do sedla Steiglpass, kde prej měla být dobře viditelná pěšina uhýbající doleva lemovaná mužikama. Nebyla rozhodně viditelná! Ani nebyla lemovaná mužikama! Takže tuto rádoby viditelnou pěšinu míjíme a zatmíváme daleko za sedlem a od nástupu do Ostkante. Takže ráno se vracíme do sedla, objevujeme konečně tu maskovanou pěšinčičku s jediným pidimužíčkem a a a a už  nás to pěkně štve, protože rádoby pěšina končí po 300 metrech a přicházíme k fantastickému suťovisku! A na to teda už nemáme nervy, čas, vodu ani jistotu, že jdeme opravdu dobrým směrem. Zato máme tyto supr argumenty proč se na to už raději vysrat. Vracíme se nasraní do sedla, kde pak zjišťujeme od chytřejších lezců, že jsme už nakonec byli pravděpodobně na správné cestě, ale ještě stále daleko od nástupu do Ostkante. Vracíme se domrtvit na pár krátkých cest k chatě, posléze zase z kopce dolů na parkoviště a pak domů povyprávět všem jací jsme big wolové. Toš tak nějak to asi bylo. No, co už. A jestli se nám bude někdo smát, tak dostane do držky. Za předpokladu, že bude menší a slabší : ). Tomáš Blažek a Vojta Delli Tomeček.




optimistický start




1 + kk




snídaně



škrpál k chatě


k chatě není vhodné jít v noci, jak bylo plánováno


cesta k chatě


autor fota Kleboň


bez bramborovky ani ránu


cesta do sedla Steiglpass


cesta do sedla Steiglpass


cesta ze sedla


Delli se pokouší zorientovat


bez komentáře


bez komentáře


chata focená z cesty ze sedla


konečně u chaty Hofpürglhütte


koupačka


LPG Nitro climbong car combi de luxe


nějaká baba


po víkendovém výšlapu


pomalý pochod k cíli


posilnění před nástupem k nástupu


rozlezení ve sportovních cestách


sportovní cesty


tak to není Daumling Ostkante


takto prej polezeme


tam za rohem byl Daumling Ostkante


to taky není Daumling


toto nás mátlo


večeře


zatmění při hledání nástupu a nocování v sedle Steiglpass


středa 23. září 2009

Theo-Riml-Gedenkweg aneb velká tučná zabijačka v severní stěně Grossglockneru

Jedná se o nejtěžší cestu s krumpáčema v oblasti. Není to moc dlouhé - asi 300m - ale posledních 100 metrů stojí opravdu za to (1200 výškových metrů k bivaku samozřejmě nepočítám). Nám závěrečný sérák „natekl“ do lehce převislého sklonu. Osobně jsem si v ledu připadal jako v boxovacím ringu (viz foto). Ten silně stlačený firn fungoval úplně jináč, než vodní led, na kterém jsem letos statečně potrénoval. Než jsem našel tu správnou rázovou sílu zatnutí cepínu (ani né moc, ani né málo), dostal jsem nějakou tu dělovku cepínem přímo mezi oči. Jako bych lezl po nedotvrzeném betonu. Ne a ne se zaháčkovat a když už konečně tedy jo, ráčí se pracně vysekaná dírka uloupnout s velkou hrudou kamsi k nástupu. Jako štípání pazourku. Pavel opět ukázal svou univerzálnost a tyto problémy s materiálem si nijak obzvlášť nepřipouštěl. A to byla pro něj tato akce zahájením jeho ledové sezony!!! (poněkud nestandardní začít si prubovat zbraně až ke konci května). Sérák nabízel možnost průstupu cestou nejlehčího odporu diagonálním vrásněním, který ubíhal doleva - i když i v nich se nacházeli převislé úseky. Dle fotek, které jsem našel na internetu, jsem usoudil, že právě těmito vrásněními se to tak leze a i já jsem zatoužil po této přístupnější verzi přelezu. Nikterak však Pavel. Ten hladověl po direkt lince - přímo přes převisy. S radostí jsem mu tedy přenechal vedení a nechal tak nasytit jeho zvrácené vertikální touhy.  Během toho, co se Pavel vydatně sytil, se v několika okamžicích dostal přímo nad mé zaštandování, což způsobovalo pád ulamujících se ledových ker přímo na mou maličkost. A já vůl jsem naletěl svým vlastním instinktům, když se z hora ozvalo: „Bacha!“ Na toto zvolání jsem se automaticky podíval nahoru za hlasem a v ten moment mě přistála do obličeje velká ledová létající kra. Kdybych hňup nechal hlavu skloněnou, led by se jako vždy bezpečně roztříštil o přilbu, ale v tomto případě se led nebezpečně roztříštil o můj nos (podobný je jitrnici dost). V hlavě to jen zadunělo, v krční páteři to nepříjemně škublo - naštěstí bez následků a v uších mě zazněl tón televizního signálu po vysílání - tedy monotónní hučení. Na hezkou moderátorku ohlašující ranní zprávy jsem čekal zbytečně …. Pochopitelně jsem si nemohl dovolit chytit se za hlavu, jak velí pudy, když do ní dostaneme ránu. Dále jsem musel držet lano a jistit parťáka a pramenům krve z nosu jsem nechal volnou cestu až k mým ústům. Pavlovy zbývalo překonat poslední 4m souvisle převislé stěny. Nohy mu skrze tupé hroty maček dramaticky smekaly (nemůže  sehnat nové) a občas zůstal viset jen v cepínech, což nebylo moc optimistické, zvláště když jsem si byl vědom, jak nesourodý led to je (možná je konec května opravdu příliš pozdním termínem k lezení na takovém séráku, trochu více zimy by neuškodilo). Tlačil jsem Pavla očima nahoru a modlil se ať nespadne. Možná by hodil do vývrtek kyvadlo až ke mně a dostal bych další pořádnou ťavku mezi oči jeho mačkama - tentokrát „K.O.“. „Jeď Pavle! Dávej, dávej!“ hecuju ho a Pavel to dal … Na hraně stěny jsme se vystřídali a já jsem pokračoval ukloněným ledovým polem k závěrečnému žebru. Zaschlá krev z poraněného obličeje se mi dostala na jazyk a já se podivil: “Ty vole-chutná to jako prejt!“ To však vážení přátelé není všechno, co se odehrálo tohoto květového výkundu! Po sestupu k údolnímu ledovci (docela štreka) jsem se s Pavlem rozdělil. Já pokračoval k našemu Base Campu (Komplex Franz Joseph) a Pavel to otočil eště jednou k bivaku pod naší stěnu (1200m převýšení po rozbředlém sněhu). Ze své skrýše pod balvanem vytáhl láhev vína se skleničkami a šinul si to po náročném výstupu znovu nahoru. V Bivaku na něj totiž čekala jeho choť Vevina, která si usmyslela oslavit své narozeniny  poněkud romantičtějším způsobem, než je zvykem - přelezem Palavičiho Kuloáru. A Pavel jako galantní muž jí oné romantiky dopřál vrchovatě. To co následovalo pak, znám jen zprostředkovaně z barvitého povídání přímých účastníků, kterými byli: Vevina, Pavel, Ríša. Po noci oslav v docela přeplněné bivakovací šachtě (předpověď na následující den byla docela příznivá, čehož využilo mnoho horolezců), začalo dost pršet. Ti, co bivak opustili učebnicově v brzkých ranních hodinách (4hod) docela brutálně promokli a museli to otočit. Naše ospalá trojka jen počítala dvojice vracející se kolem bivaku dolů až do té doby, kdy se stěna totálně vylidnila. Kolem deváté ranní jsem zdrcené sestoupivší horolezce potkával už i já v Base Campu a předpokládal jsem, že zanedlouho se přivítám i se svou výpravou. Mezitím, co jsem si chystal utěšující řeč poraženým, mě přišla SMS od Pavla: „Už se to roztrhlo - vyrážíme“. Hm - Pavel stručný jako vždycky. „Aha“ pomyslel jsem si. “Počkali až přestane pršet a teprv teď se rozhodli pro sestup - dobře udělali“. Jenomže všecko bylo jinak. Tři malé tečky se začaly od bivaku vzdalovat směrem nahoru a ne dolů! Slovem „Vyrážíme“ měl Pavel na mysli - Jdem nahoru! Ano! Poněkud nekonvenčně zahájili výstup na nejvyšší horu Rakouska severní stěnou - až v 9.30! To se ale v danou situaci ukázalo jako nejlepší tah. Pravda - během výstupu se dále potýkali s nepřízní počasí, ale na sestup v horní části kuloáru už nikdo z nich neměl pomyšlení. Ten den byli jediní, kteří se Palavičiho kuloárem prokopali až na vrchol, přičemž adeptů bylo toho dne opravdu hodně … Opravdu intenzivní víkend pro Pavla Kryzeho. Dvě cesty v severní stěně Grossglockneru za víkend - to je opravdu nářez.
23. - 24.5.2009
Theo-Riml-Gedenkweg 90‘+ 300 m
Kuba Novák ,Pavel Kryze
Palavičiho kuloár 55‘, 3 + 600 m
Pavel Kryze, Petra „Vevina“ Tesařová, Richard Jurečka.
Všeobecné informace hodící se v severní stěně Glockneru:
Silnici na Franz Josef otevírají  v květnu-podle momentálního stavu napadaných lavin.
Květen – červen je rovněž nejvhodnější doba pro lezení těch různých gajblů ve stěně. Firn je měkký tak akorát, tedy žádné lezení po předních hrotech, ani žádné se boření po kolena. Toto příznivé období způsobuje velkou narvanost bivak šachty ve 3200m.n.m. Ačkoliv je bivak určen pro 6 až 8 osob, natlačí se do něj lidí daleko víc, než je zdrávo. Namakanější místňáci to řeší tak, že na noc v přeplněném bivaku rezignujou a na vrchol Glokneru si to šinou od Franz Josef v jednom zátahu (1800metrů převýšení! Noční pochod po ledovci vyžaduje značnou znalost terénu.) Září - říjen, je rovněž v pohodě - hora je v toto období docela vyčištěná. Gajble nejsou už tak pohodlné jako v květnu (přes léto značně zfirnovatí, takže je to o lýtka), ale případný na podklad dobře navázaný první sníh postup značně ulehčí. Toto období není mezi lezci tak populární, takže bivak šachta je většinou téměř prázdná. Jestliže si chcete v bivaku zachovat těžce vydobyté pohodlí, shazujte na přicházející horolezce kameny a mohutným řevem je nuťte k ústupu. Bivak je pro jeho obyvatele umístěn strategicky velmi dobře. K
uba Novák
 
a je to v suchu


cosi na mě spadlo



červeně označený Eisnase,
modře Palavičiny  


Eisnase


Pavel s Vevinou
foto: R. Jurečka


foto: R. Jurečka


konečně nějaká položená
pasáž


Kuba s Pavlem v Eisnase
foto: R. Jurečka


nástup do stěny


Pavel a bivak v pozadí


Pavel nalézá do ledového převisu


Pavel u bivaku


Pavlovo letošní
první kopnutí do ledu


štand


štand


tak to je ten náš sérák


trasa Palavičiniho rýny a sestupovka


Vevina na konci Palavičiniho rýny
foto: R. Jurečka

 

sobota 12. září 2009

Chřibský hnědák 2009 - 5. jubilejní ročník

Mistrovství světa v chřibolezení
Tak je to zase za námi. 5. ročník Chřibského hnědáka, letos vyhlášený jako mistrovství světa v chřibolezení, proběhl dne 12. září 2009. Letos jsme se přidrželi loňských pravidel, počet skal se usadil na pěti (Břestecká skála, Skály pod Barborkou, Osvětimanské skály, Kozel a Budačina) a čas zůstal, stejně jako vloni, na jedenácti hodinách. Pro neznalé jen ve stručnosti - dvojice závodníků musí během jedenáctihodinového limitu nalézt na pěti skalách ve Chřibech co nejvíce bodů, počítá se jen styl PP a lepší a mezi skalami se musí pohybovat na kolech.
Letošní ročník byl první, při kterém se skutečně ve velkém drsně závodilo. Už během předchozích ročníků se samozřejmě sváděly líté boje, ale ty se týkaly spíše menšího okruhu závodníků a i jistá variabilita pravidel tak trochu znevýhodňovala už na startu přespolní, kteří tak nemohli rovnocenně zasáhnout do bitvy o pozice nejvyšší. Letošní pravidla, prověřená pří zkušebním loňském ročníku, umožnila všem dopředu plánovat taktiku, promyslet detaily a třeba, nedejbože, i trénovat. Tak jsme se dočkali toho, že letos hned šest dvojic překonalo limit čtyř set bodů a první dvě dvojice dokonce pokořili i hranici pěti set bodů. Mimořádná vyrovnanost letošního ročníku je dokreslena i skutečností, že mezi prvními a druhými byl rozdíl pouhých 3,7 bodu. Pro lepší názornost to znamená, že stačilo, aby vítězové vylezli o jakoukoliv jednu cestu méně nebo naopak druzí o jednu jakoukoliv cestu více, popřípadě, aby vítězové přijeli do cíle o čtyři minuty později a dočkali se tak čtyř penalizačních bodů a vše mohlo být úplně jinak. Osobně jsem byl z letošních výkonů nadšen a před výkony všech zúčastněných smekám. Graficky znázorněné bodové výsledky všech dvojic podle pořadí jsou zde:
 
 
Pro zajímavost přikládám i další graf, vyjadřující počet přelezených cest. Tady si pár dvojic tak trochu přeházelo pořadí, a to i na špici výsledkové listiny.
 
 
Je velkou výzvou pro příští ročník opět zkusit posunout limity o kousek dál. Myslím si, že se příští rok dočkáme překonání hranice šesti set bodů a sta přelezených cest. Bude to ale masakr. Sám jsem letošního Hnědáka absolvoval naprosto na max. Snad jsem mohl na Kozlovi vylézt místo U buku třeba Goriláka a na Budačině se zatnout a poslat tam taky něco těžšího, ale byla by to už jen kosmetická úprava celkového výsledku. Do 600 by bylo stále daleko. Nicméně všichni asi víme, kde jsou rezervy ... Jo, jo, správně, čím míň času stráví závodníci na kole a čím míň je to vyčerpá, tím víc času a sil zbude na lezení ...
Sportovní stránka Hnědáka byla letos jednoznačně nejlepší ze všech ročníků, nepodařilo se však určitě zopakovat kvalitu doprovodného programu předchozích ročníků. Nebylo však zbytí, prostě nebyl čas ani síly na lepší přípravu, tak jsme to pojali jako tak trochu undergroundovou akci. Příští rok se však budeme snažit zlepšit, letošní výtky házejte na mou hlavu, já to nějak snesu. Tak tedy příští rok zas nashledanou a pořádně všichni trénujte, příští rok s Kubou nedáme trofej jen tak lehce z rukou:))   Jara Blatný