Francie - Ceuse a Orpierre 2011

Konec školního roku, začátek prázdnin a dovolené ... první kroky co nejrychleji směřují do Francie - opět Ceuse a Orpierre. Mé parťáky jsem na ten "legendární" kopec Ceuse dostal jen jednou a nakonec usoudil, že se nám kua na dovolence nechce pořád šlapat. Takže po jednodenním rozlezení odjíždíme odtahovou službou do servisu a z tama už vlastní super rychlou, ale né příliš spolehlivou károu, do Orpierre. Zde se dá lézt až v odpoledních hodinách, kdy přestane svítit na krásné 30/35m převislé stěny. Dopoledne trávíme koupáním, žraním, slacklinem, relaxem ... odpoledne jak jinak než super lezením. Podařili se dolézt resty z minula, takže i po sportovní stránce velmi vydařené :) Fotím, protože neumím kreslit ani psát ... snad fotky řeknou víc :)

Radmil, Peťa, Filip, Luigi, Káně West
FOTKY FOTKY FOTKY FOTKY

Konec cvičných skal na Jihovýchodě Moravy

Z leva doprava: Kamínek, Svišť, Bokula. Fotí Dědek

Kamínek na Pálavě.

EHS*

Jednoho krásného sobotního odpoledne-bylo tomu v době, kdy se svět rozdělovat na ty, co poslouchají Abbu a na ty, co poslouchají Kiss-se pionýrský výlet po zákoutích Pálavy zvrhl v neřízenou anarchii. Je možné, že zrovna den před tím v kině dávali Vinetoua a děcka se jali napodobovat indiánskou hbitost na skaliskách, která k tomu přímo vybízela. Pionýrský vedoucí a instruktor „Kamínek“ s „Bokulou zpočátku lehce z neovladatelné situace krapet znervózněli, ale po chvíli zaujali konstruktivnější přístup-k děckám se přidali taky.

Tak nějak probíhala jedna z prvních výprav odnože Hodonínského pionýrského oddílu Meteor. Tu založil Kamínek-Jiří Šlitr, když jej patrně přestaly bavit všecky ty dobové soutěže ala partizánský samopal a dychtil po takovém dobrodružství, které mu v té době docela slavný Meteor nemohl nabídnout. Původně uvažoval pod vlivem četby o raftech (Štěrba), že se vrhne do živlu vodního, ale nouze o řádné veletoky a nedostupnost moře jej přivedla k plánu „B“- Horolezectví. Uspořádal nábor skrze který se vykrystalizovala partička těchto týpků:

Kamínek (Jiří Šlitr)

Bokula ( Miroslav Ondra-otec dnešního světrového lezce Adama)

Dědek ( Marek Vybíral)

Svišť (Tomáš Pilka)

Těchto amatérských lezochtivců se naštěstí v jejich počátcích ujal profesor Bílek, který byl Vedoucím Horolezeckého oddílu Lokomotiva Břeclav.

Bokula se učí slaňovat

Bokula se učí otvírat Májku

Pod jeho vedením absolvovali klasickou horoškolu a své první cesty do Tater. Díky panu Bílkovi už nebyli výpravy na domovskou Pálavu tak zmatené. Ve stěně Martinky začali kluci objevovat a posléze i přelézat první vážné výzvy té doby: Mauglího pilíř a Mauglího lávku-samozřejmě technicky, jak se patří. Sem tam potkali na Pálavě i samotného autora těchto kultovek, což byl vždy svátek

Svišť

 Z Kamínkova deníku

Vývoj naší bandičky mladých horolezců byl tedy nasměrován do klasických kolejích a ničím se nevymykal od začátků jiných nováčků té doby v Čssr. Tedy vrchol jejich úsilí byl tak nějak samohybem lezecké české společnosti tlačen do Tater. Kluci byli hodně ctižádostiví a tak se i ve svém útlém věku načerno, bez uvědomění dospělých , pouštěli docela do odvážných výstupů. Bokula co by patnáctiletý jištěn dvanáctiletým Svištěm si směle vychutnali Weberovku (letní výstup) a o rok později slavnou a těžkou superdirettisimu stylem VI A3.

Jenže pak se stalo něco, ty naše rošťáky svedlo na zcela neznámou výhybku . Co?

John Bachar navštívil Německo kde prvovýstupem Chasin´the Trane ( 9 )ukázal Evropanům o čem vlastně to sportovní lezení je. .(1981) Tento tvůrčí Impuls nerozhýbal relativně klidné vody jen v Evropě západní, ale i v té východní.

Kamínkův Otec nějak záhadně přišel k západoněmeckému časopisu, v němž Bachar popisuje svůj revoluční atletický přístup k lezení.

Náhle bylo všecko jinak. Bachar-byl pro kluky víc než Sandokan z tehdejšího dobového kultovního seriálu. Ideál blonďáka v adidaskách s mágo pytlíkem za prdelí zvítězil nad obrazem klasického fousatého horolezce v pumpkách a dokonce i nad ideálem zarostlého a šlachovitého tygrobijce Sandokana. Zatím co vrstevníci naší partičky zmateně pobíhali po lukách s dřevěným mečem , bandička kolem Kamínka statečně shybovala v lesíku za Hodonínem a chodila po napnutém laně-tak jak vyžadoval sám guru Bachar. Klukovská hra se stala vášní na celý život.

Jaksi setrvačně a snad i pod tlakem tehdejšího těžiště lezení ( Kdo nelezl v horách, jako by ani nebyl lezec) se přirozeně snažily své nemalé úsilí prosadit i v Tatrách. Znaky v průvodcích A1 až A4 pochopitelně už nedávaly žádný smysl. Lézt po žebřících? Pche! To je pro páprdy!!

Pochylého platně v jižní stěně Kežmaráku . Přelézt tuto cestu volně, byla výzva hodna odvážným a ambiciózním. A to naši hrdinové rozhodně byli. Jenže idea volného lezení nepropukla jen v západní Evropě a v Hodoníně, ale i v Bratislavě. A také družstvo Bratislavských inovátorů se v naprosto stejný den jako kluci s Hodonína rozhodlo prostoupit Pochylého Platně volně-akorát o nějakou hodinku dřív. Bokula se Svištěm a s Dědkem tedy mohli jen pasivně sledovat beznadějné pokusy Nemocného. Po několika hodinách nijak nenasvědčovalo tomu, že by je Bratislavané pustili před sebe a po té, co se spustila bouřka byla možnost prvního volného průstupu PP zažehnána zcela. Z mohutného koutu, který protíná celou stěnu se stal velký vodopád. Po té, co z něj naše družstvo pracně zachraňovalo topící se Maďary vyvstávala důrazněji a důrazněji otázka:

Jsou hory pro rozvoj volného lezení opravdu tou nejlepší lokalitou? (pochopitelně tato otázka byla vyslovena poněkud expresivnějšími výrazy ).

Několik podobně zmařených víkendů v horách v důsledku nestálého počasí a růst vlny volného lezení soustředil naši skupinu natrvalo do skal, ve kterých je prostředí k posunování možností volného lezení příhodnější…

Bokula v Peteho cestě na Kozlovi

Jelikož v Hodoníně těch skal moc není, rozhodli se kompenzovat tento deficit usilovným tréninkem – po vzoru svého idola začli shybovat jak o život. Svišť tedy zrovna tréninkový typ nebyl, ale Kamínek tam naflákal 42 kusů! S tréninkem samotného lezení to bylo krapet horší. Umělé lezecké stěny-to v té době bylo hotové sci-fi. Mostní pilíř u Moravy dokonale kluky připravil aspoň do těch kolmic.

Jednu z prvních větších ryze skalkařských výzev našli na Kozlovi. Dirretissima volně (dnes 8-)-to by Bachar čuměl! Měli ji vylezenou už klasicky-pěkně po žebříčcích. I s nima to bylo pěkně těžké (VA1), ale bude to možné vůbec bez nich?

Svšť bojuje o přelez Diretissimi na Kozlovi

Spára dlouho ne a ne pustit. Vytvořili tedy svůj vlastní variant, který v průvodci dnes ani neexistuje-„Sky scaper“. Po přelezení úvodního bouldříku, jenž vede přímo ke spáře odbočili doleva do Marjánky a pod převisy se opět vrátili do linie Direttissimy. Taková poctívá 6+. Užasné! Strop jak Kráva! Strop měli tedy pěkně naběhaný a už jim v něm tolik nenatíkalo. Bylo už jen otázkou času, kdy vyřeší hlavní problém diretky-spáru. A ten čas vskutku přišel (1983).

Generace volného lezení osmdesátých let byla informačně značně podvyživena. . Článků o tomto novém odvětví horolezectví v československých sportovních časopisech, které se dali koupit na stáncích , bylo opravdu málo. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat.(hotejl nebyl zrovna snadno dostupný). Internet neexistoval. Televize? Pche! Není divu, že i dvoustránka ve stadionu**, s názvem „Everest ve výšce 0“ byla pro mnohé lezce silným impulzem, byť v tomto sportovním periodiku fungoval tento článek spíše jako exotické zpestření pro širokou čtenářskou veřejnost konzumující hlavně fotbal a atletiku..Snad každý lezec měl někde na stěně svého bytu vylepenou vskutku povedenou fotografii Manola Zanoli, kterak v pruhovaných elasťácích rozpírá stupy dolomitu. Znali ji všichni lezci zpaměti a pro mnohé mladé začínající a do skupiny lezců nezačleněné to byla fotka i technického rázu ,z níž se snažili vypozorovat, jak vlastně vypadá takový sedák a jak si jej podle této fotografie ušít. Díky Stadione za tento článek! Měl jsem ho přečtený snad 100x.

V tomto článku bylo zmíněno i jméno Johna Gilla a s ním i disciplína bouldering. Zajímavá disciplína! Psali, že prej ten chlapík z USA chytnul roh budovy jako do kleští a takto ji silně svírajíc vylezl až nahoru!! Každeho lezce musela tato gymnastika na šutrech nadchnout. Ta svoboda! Žádné lano! Jen ty a skála.

A tak kluci ve snaze okusit tuto novou hru uspořádali nějaké výpravy do Chřib, aby tak mohli objevit dnes již známou bouldristickou oblast nad Koryčanama-Hřeben.

Kamínek bouldruje na Koryčanském hřebeni

Právě zde Svišť získal svou pověstnou sílu v oblinách, kterou později zužitkoval ve svém projektu-„Čarodějův učeň“ (Ve své době nejtěžší cesta v čr.)

Svišť nudící se

Léta běžela a kluci byli nuceni přemýšlet i o svých existenčních záležitostech. Kamínek odjel studovat do Bratislavy a Bokula se Svištěm našli uplatnění v Brně .Bokulovi (tedy jeho ženě Evě) se narodila dcera Kristýna a tak nějak své priority posunul někam jinam . Dědek se vrhl do podnikání (divoká to doba ranného kapitalismu-přesto si tu a tam našel čas k tomu, aby uspořádal se Svištěm výlet do Verdonu-tehdejší lezecké top oblasti světa)a Svišť, Svišť dál pokračoval v tom, co se v této partě naučil. Jeho výstupy platili dlouhou dobu za nejtěžší v československu. Ale to už je jiný příběh.

**Stadion. Sportovní týdeník , věnovaný všem možným sportům. Žádná speciální vyhraněnost, ale články o forbalu a atletice přesto převládali. Rovněž i v Pionýrské stezce –týdeníku pro mládež-se tu a tam objevil článek o horolezectví. Častým dopisovatelem byl Mira Šmíd.

*EHS

Kluci svou partičku nazývali písmeny EHS. Pravicově zaměřenější Svišť mě tuto zkratku vysvětlil takto:

Extrémní Horolezecká Skupina. Prej v tom byl namontovaný dvojsmysl, který se vysmíval RVHP (rada vzájemné hospodářské pomoci-ekonomický blok východní socialistické Evropy). EHS prej byla zkratka konkurenčního kapitalistického Evropského Hospodářského Společenství. Takže skrytý odboj proti systému v kterém žily?

Kamínek mě toto osvětlil jinak. Inspiroval se prý zkratkou pro tehdejší knižní edici-Edice Humoru a Satyry.