čtvrtek 29. prosince 2011

Třešničky na dortu - Tatry

Při rekreačním pobytu na Teryně, jsme si z nedostatku příležitostí k ledovým hrátkám (ledy v dolině letos technici zapomněli nainstalovat..) zablbli v okolních stěnkách a vznikly z toho zajímavé prvovýstupy.







Tyto cesty jsou charakterem srovnatelné s liniemi na Slavkovských zubech. Cesty na čtyři délky s lezením převážně mixovým do M5. Vzdálenost od chaty co by kamenem dohodil.Je možné vylézt obě cesty za jeden den. Sestup lezčíky přivede zpět k nástupu , takže můžou to v klidu drtit hned nahoru další cestou, bez toho, aniž by se složitě museli znovu někam přesouvat.







První linka - ta vlevo-je těžší. Prověří vás v ní lehce převislá stěnka uprostřed za M5.Je to takových pár shybů za cepíny. Cesta je vygradována závěrečným ryze skalním úsekem, který celou linii pěkně okoření. Levou třešničku na dortu jsem vylezl s Martinem Peratem.








Pravá třešnička na dortu je lehčí, ale za to daleko vyváženější. Je tam méně hluchých míst. Zajímavý je úsek v délce č.2, kde vás čeká z věžičky přepad do ukloněné plotny. Koutek v délce číslo tři je krásný mixařský kraul.Pravou Třešničku na dortu jsem vylezl s Jirkou Končákem.

Ještě musím zmínit, že pobyt na Téryho chatě proběhl absolutně bez problémů. Chatař Miro Jílek s jeho týmem se o nás perfektně postaral. Nebojte se tedy Téryny! Neukosnou vás tam:-)

sobota 3. prosince 2011

ŽENY 2011 - JV stěna Lomnického štítu









ŽENY 2011

3.5.2011 jsme s Pavlem Kryzem definovali nový směr v jihovýchodní stěně Lomnického štítu. Tato stěna má už opravdu Alpské rozměry -700metrů od jejího úpatí až na vrchol. Bohužel z větší dramatičnosti ji ubírá fakt, že je orientována právě k jihu, což většinou v Tatrách značí dobrý přístup a blízkost civilizace ( v tomto případě stanice lanovky na skalnatém plese). Stěny severní mají v Tatrách glejt hárd kóru právě díky odlehlosti a špatné přístupnosti. Jestli ale nechcete žádný pochoďák a přesto vás láká lezba ve větší stěně, jihovýchodní stěna Lomnického je ta správná volba. Nutno podotknout, že stěna je charakterem vhodná spíše pro zimní počiny. Čistého skalního lezení si více užijete na sousedním Kežmaráku (Obrovský kout, Tulák po hvězdách atd.).
Měli jsme docela suché podmínky , což nám značně urychlilo postup. I když jsme byli připraveni na bivak ve stěně, nedošlo k němu. Výstup jsme zvládli za 8 hodin. Postup jsme urychlovali natahováním délek do napnutých lan, tedy všechny délky-kromě jedné-mají 70 metrů!!! Spodní ukloněný úsek a horní 300metrový mix jsme lezli společně bez zbytečného štandování. Tyto urychlovací opatření se nám vyplatily a nepohodlný bivak v docela dobré vychřici nás minul.
Jsem zvědavý na další opakovatele a na to, jak se jim v této naší linii poleze ve skutečných zimních podmínkách. My měli klíčovou délku (Koutová spára uprostřed stěny 5+) bez ledu-i když navlhlou z mokrého sněžení. Lezl jsem ji v botech , ale bez maček. Nebyli opravdu třeba. Proto jsem délky oklasifikoval stupnicí v uiaa. Maček jsme si užili jen ve žlabech v první polovině stěny a v závěru.

Jihovýchodní stěna Lomničáku se stala hitem konce roku 2011. Nějaká zajímavá konstalace pro prváče, nebo co. Žilinský borec Svrček na podzim udělal nějaké linie do Cmiteru (5+) a nad ním. Ovšem alpinistický skvost učinili v této stěně tři týdny před náma Bača (mixový specialista z Brna) s Mejlou. Vedle Michalovi cesty vytýčili dvacetisedmi délkovou linii "vzpomínka na Eiger". Jedná se o směsici skalního, technického a mixového lezení, která prvovýstupcům dala zabrat tři dny!! Ve stěně strávili dva bivaky a k tomu přidali ještě jeden na vrcholu. Jakoby jejich počinem Tatry povyrostly!!!

Na závěr bych chtěl ještě napsat něco o cepínech, které mě dal k zápůjčce Honza Podzimek od kluků z Total outdooru. Že prej je mám otestovat a ohodnotit, i když nevím, jestli já jsem ten pravý. Nepovažuju se za dobrého mixaře. Ale slib je slib, tedy mini recenze je zde:

Cassin x-dry
No byly krásně lehoučké. Chrochtal jsem si v parádní dvojté rukojeti. Velké oko u hlavy cepínu přišlo také vhod. Líp se mě tak cepín uzamykal k sedáku do karabin, když jsem je zrovna nepotřeboval. Cepín je svým tvarem určen jako cepín lezecký. Jedíné, co mě chybělo byly větší oka u rukojetí. Jsem totiž zvyklý lézt s gumovýma kšandama, kterýma si cepíny připínám k sedáku. Zde jsem mé kšandy jaxi aplikovat nemohl-malé karabinky pidiotvůrkem v rukojeti jaxi neprolezly.

Kuba Novák

středa 9. listopadu 2011

Modřín - Bahratal

Původní plán byl Súlov lano, ale letos už bylo lana dost a nezlákala nás ani nabídka Čajem pořádané akce Moravské kejkle, takže jsme nakonec s celou rodinou strávili několik moc pěkných dnů bouldrováním v Labské kotlině. Jeden den jsme strávili na Modříně, další pak v německém Bahratalu, kde jsou skvělé podmínky na bouldering.







neděle 2. října 2011

Barborka po vlastním

Barborka E5 6b
Po Devizáku tu máme dálší psychárnu ve Chřibech vylezenou po vlastním jištěním. Barborku. Pro neznalé stručný popis:
Jedná se o cestu v Plotně pod Barborkou rajbasového charakteru jištěnou za dva kroužky. Obtížnost8+/9-. Ta je v rajbáku samozřejmě velice kolísavá s ohledem na momentální třecí podmínky. Linie Barborky vede mezi křížením dvou spár, které vytváří písmeno "X". Loňský podzim jsem zkoumal možnosti jištění v těchto sparách a jevilo se to tedy dost rozpačitě. Nakonec jsem to vyinžinýroval takto:

Prvně si založím "tkaničku od bot" asi 40cm od křížení spár vpravo. Po té odlezu spárou do prava dál až k "Mirkově cestě", kde je docela dobré hnízdo pro bambulu z lanovice. Do ní cvaknu pravé lano. Vrátím se a třetí jištění založím v levé spáře - v "Pelcově komíně". Ten je dosti otevřený, takže se nabízelo založit panenku lana, ale jaxi to moc nefungovalo. Možná ty nové "ufa" by tam šli líp, ale ty jaksi nejsou v mém zbrojním skladě k dispozici.. Nejvíc nadějí jsem vkládal do toho hnízda v Mirkově cestě, které je ovšem dost bokem linie Barborky, takže by hrozil pendl jak prase. Ten by do jisté míry mohla zmírnit ta "tkanička od bot". Po založení všech jištění slezu na poličku pod plotnou, vydýchám se a ...leze se!!!!



červeně jsou označené místa pro založení smyček

Toto byl původní plán jištění po vlastním, který ale nevyzněl moc přesvědčivě. První týden v září, kdy teploty dosahovaly téměř 30ti stupňů, jsem se vydal onen plán ještě vyladit. Při tom ladění se kolem mihnul Svišť a že teda bude hrát tu šachovou partii se mnou. Svišť vykutal v hlíně v levé spáře parádní hodiny, což pozdvihlo morálku v družstvu takovým způsobem, že ještě ten den Svišť jako první tento další psycho problém Chřib vylezl! (Za neskutečně blbých třecích podmínek). Já si počkal na ochlazení a vrátil se do cesty o necelý měsíc později-2.října 2011. No teplo bylo i tak stále veliké (lezlo se do obnaženého půl těla), tak jsem onen výlet pojal opět cvičně. Ani kameru a bouldermatku jsem si nebral, abych se náhodou nedostal do nepatřičného tlaku a nepokoušel se o přelez za každou cenu. Ale po pár souvislých přelezech Barborky v kuse jsem se cítil velice jistě a rozhodl se, že to teda fakt prubnu. Původní plán zajištění cesty jsem dost zjednodušil a zcela jsem zrušil zakládání v pravé spáře. Vklíněnému balvanu , který tvořil hodiny v levé spáře, jsem věřil na 100% a navíc jsem tak jističovi ulehčil manipulaci, když druhé (pravé) lano nebylo už třeba. Tedy na rozdíl od Sviště jsem hodlal lézt jen s lanem jedním. (Původní verze jištění si vyžadovala pro velký rozptyl jištících bodů lana dvě).
Jistila mě má partnerka Lemka, kterou jsem poslední dobu velice zlobil. Dal jsem se jí zcela do její moci. Dostala ode mne jedinečnou šanci mě bez následků na její budoucnost zamordovat (nehoda při sportu? To není vražda..:-)).Tato skutečnost hodnotu výstupu samozřejmě jen zvyšuje:-). Už jen to, že svou roli jističe v tak nebezpečné cestě přijala , pro mne bylo skrytým znamením odpuštění za všecky ty mé neplechy. Nesmírně si tohoto vážím.

Ostrý pokus:
Počkal jsem si pěkně na večer, kdy se skála trošku schladila. Během zakládání smyčky kolem vklíněného balvanu, jsem zjistil, že balvan se teda po tom necelém měsíci značně uvolnil a celý se hýbe-sakra. Mám tomu věřit? Mám se na to vykašlat a zdrhnout, dokut to eště jde? Prozkoumal jsem, jak by na balvan působil případný pád a zhodnotil, že to bude ok...snad. Slezl jsem k polici, tam si očistil lezky, nadýchl se a ...hurá do úvodního bouldříku. Ten se leze vlastně relativně blízko založených hodin, což mě jaxi uklidňovalo. Trochu na nervy to je až za ním, kdy je nutné vykopat nohy do hladké plotny držeje se za malé lištičky. Je to tak trochu dost nejistý moment, při kterém k usmeknutí může přijít relativně nečekaně. Možný pád z tohoto místa by byl už dost blbý, což si člověk samozřejmě při přelezu nemůže připouštět.Ono v rajbáku jakékoliv negativní pohnutí mysli jde znát daleko více než v těch shybocestách. Furt se snažíte držet balanc jak provazochodec na laně a jakýkoliv prudší emotivní závan vás smete natotata. Převaha nad cestou je v takových případech to nejdůležitější! Zde se prostě nesmíte posrat-nelze couvnout a musíte dál.Tak se tak nějak stalo,že jsem se z toho neposral a pustilo mě to celé až nahoru...
Nahoře jsem pro Lemku uspořádal ještě menší drama, když jsem byl nucen si čistit výlezovou lehkou pasáž od listí. Z pohledu jističe toto mé konání mohlo vyznívat docela nervózně, ale já jsem jen nechtěl dát šanci nějaké blbé "náhodě".



červeně označeny hodiny, za které jsem jistil svůj přelez.

Tak mě tak napadá..tento nový způsob lezení ve Chřibech, ve kterém je kladen větší důraz na psychickou složku, je docela specifickou záležitostí. Není to ani čistá "Anglie" (Barborka jištěna jen uzly), ani čistá "Čecháčkovina" (v tom Ádru přece jen nějaký ten kruh občas je). Ta hra v těch našich kopcích získává svou vlastní neopakovatelnou příchuť, ke které se těžko hledá srovnání. Jsem rád, že i u nás ve Chřibech existují morálové výzvy s vlastní chutí, vlastní barvou. Jen je najít!!:-)

Důležité!!!

Při slanění , kdy jsem si vybíral smyčku z hodin, se mě podařilo onen vklíněný balvan vytáhnout ven ze spáry. V momentě, kdy jsem ho chtěl ukázat Lemce se mě rozpadl v ruce!!!! Takže? Jištění dost k ničemu. Případný pád by znamenal jasnou zemovku:-).

Přes ono bídné jištění jsem byl v této cestě daleko více v psychické pohodě, než v Devizáku po Anglicku minulý rok. Barborka je přece jen lehčí, takže nejvíce jsem pocit jistoty čerpal z převahy nad cestou, než v samotném jištění. Proto tuto cestu hodnotím nižším stupněm, než Devizák, i když v ní má případný pád daleko fatálnější důsledky. Hodiny vlastně už neexistují, tedy další opakovatelé budou muset vynalézt nový způsob jištění.



videíčko ze Svišťova přelezu (Tomáš Pilka)

pondělí 19. září 2011

Arnoldova cesta - Tatry

Arnoldova cesta v západní stěně Lomničáku. Jako by v ní Bernd Arnold - legenda saského pískovcového lezení - zapsal svou ideu čistého lezení. Jen štandy a mezi nima nic jiného, než čistá skála. Žádné fixní železo navíc. No ty štandy teda taky zrovna nic moc. Skoby a dřevěný klín jsou snad ještě orginál z roku 1972, kdy tuto cestu Arnold udělal. Takže další parádní "zakládačka" v tatrách. 17. září 2011 jsem tuto cestu vylezl s Jarou Bednaříkem-kámošem z Hodonínského oddílu. Cestu jsme si krásně užili. Video napoví více, než mnoho slov.



Bohužel jsem nechal kameru nevědomky běžet v pouzdře a nemohl jsem zachytit naše další neuvěřitelné dobrodružství, které pokračovalo i po sesetupu. Téryho kuloár v noci-nic moc teda. Ale nějak jsme to zvládli. Ovšem největší sranda byla kupodivu už v lese na turistické značce cca 00.30 místního času. Před tím jsme eště zahlédli v lese bílé zelené světýlka-oči nějakého zvířete. No vzhledem k tomu, že byli docela daleko od sebe se jevilo, že šlo o trochu větší zvíře. Později se k těmto působivým vizuálním efektům přidaly efekty sluchové-brumlání ,které se naším postupem k civilizaci neustále přibližovalo. To nám pěkně rozproudilo krev v žilách. Únava byla ta tam. Nechtěli jsme před medvědími zvuky prchat zpět do divokého chřtánu hor a tak jsme postupovali přímo ke zdroji. Jara jako metodik zahájil protimedvědí opatření-začal rytmicky bouchat do petflašky. pomohlo to. Medvěda jsme nepotkali.

U auta v bezpečí civilizace jsme tedy mohly v klidu ulehnout do spacáků. Ale co to? Po třech hodinách spánku mě vzbudil nějaký povědomý zvuk...ne! Zase ten medvědí brumlot!!! A ono se to blížilo k autu! Sílilo to! Asi cítí naši svačinu-nevím. Vzbudil jsem Jaru a odjeli jsme se dospat někam pryč od hor-do pole před Popradem. Neděle, na poli strniště-nic se nemůže stát. Asi v šest mě vzbudil další nepříjemný zvuk! Zvuk orajícího traktoru!!! Jel přímo proti nám!!!! V tu chvíli jsem opravdu litoval, že kamera je nefunkční!!Přál bych vám vidět ten Jarův výraz když z teplého spacáku probuzen burácením motoru hledí na přibližující se podzimní orbu:-)))).

úterý 13. září 2011

Ostrva -Tatry


Popradské pleso


Galerie Ostrvy – Tatry.
Galerie Ostrvy byla vždy takovým výzkumným střediskem Tatranských možností. Díky snadnému přístupu a blízkosti civilizace (chata na Popradském) zde nemuseli mít lezci takové zábrany k posunování svých limitů. Ne náhodou právě zde vznikla ve své době nejtěžší cesta Tater „Poslední sud“, která byla dlouho trnem v oku místních tradicionalistů. Ti aby demonstrativně dali stopku skalkařským manýrům (osazování jištění z hora), Posledný sud vytloukli. To rozpoutalo v devadesátých letech velkou polemikou o tom, co v laboratoři Tater povolit a co ne. Bude Ostrva skalkařinou, nebo oblastí těžkého hákování? Vykristovalizovalo se to následovně: Poslední Sud byl znovu osazen z hora a přibylo mnoho dalších cest v podobném rázu. Lezecká tatranská komunita tedy začala Ostrvu vnímat spíše jako sportovní oblast, ve které sice stále převažujou cesty dělané v tradičním duchu tatranského horolezectví. Tedy své si zde najdou jak zastánci klasického horolezení, tak i „ubozí“ expreskáři.

Dalo by se říct, že vlnu RP lezení na Ostrvě odstartovala linie„Jar na mesiaci“. Je to cesta dělaná již za účelem volného přelezu, tedy prvovýstupce –J.Horváth- se nespokojil s pouhým vyhákováním stěny nahoru a rovnou učinil i první RP přelez svého směru. Všecko to realizoval pěkně od spodu-jak velela doba vzniku této cesty (osmdesáté léta). Ostatně-systém spárek v plotně tento klasický postup nijak neznemožňoval .
V průvodci z 91 roku "RP v Tatrách" je cesta popsána následovně:

Po vegetačně bohatej prvej dlžke nasleduje pekný kút a superlezenie v moralověj platni. Velmi pekná cesta.



Koutek


Plotna v "Jar na mesiaci"



Michal jistí v závěrečné délce



To je lahůdka!!

První zářiový víkend jsem měl tu čest tuto kultovní cestu okusit na vlastní kůži s mým Brněnským parťákem-Michalem Halvou. No nejsme si jisti, jestli jsme našli originál úvod. Nalezli jsme do jakési hojně vynýtované pětky-šestky, což tedy nijak nenasvědčovalo tomu, že bychom se měli nacházet v morálové cestě. Další délka-jasný koutek, který nelze minout- nás utvrdil v tom, že jsme správně. Zde zakládačka začíná. Pěkné rozcvičení před zlatým hřebem této cesty, kterou je čtyřicetimetrová plotna zabezpečena jen jedním nýtem uprostřed (obtížnost 7 uiaa). Těšil jsem se na ten morální aspekt cesty slibovaný průvodcem, ale zase takové vzrůšo to nebylo. Zakládání jsem si užil do mrtě-to jo, ale spárek v plotně bylo opravdu dostatek, takže nějaké velké odlezy od jištění nehrozily. No vzhledem k tomu, že se poslední dobou věnuji více svým včelám, než horám trvalo mě to instalování jistítek docela dlouho. Ztratil jsem už odhad ve velikostech a grif, takže jsem se tím matrošem docela dobře probíral, než jsem něco založil…Po té, co jsem byl z plotny vyplivnut vlevo do koutků, jsem nalezl nýt druhý, který vlastně celou tu „morálovicu“ tak nějak ukončil. Poslední délka byla již jen ve znamení nýtů. Zato lezení v ní bylo o to vypečenější. Uvodní parádní bouldříček a dolez sedmovým převislým , excelentně exponovaným koutem . Bouldříček pustil-skoro. No uklozl jsem v tom! Sakra. Řval jsem jak Adámek, páč jsem si pomýšlel na OS. Škoda-takové blbé smeknutí. No ono je vlastně každé smeknutí blbé…Chtěl jsem mít tuto rp klasiku v nějakém dobrém stylu, takže s AF jsem se nehodlal spokojit. Aspoň to PP padlo. (cvaklé první dvě presa). Závěrečný štand je fakt parádička. Dva nýty s řetězem a skvělý luft pod nohama. Takže slanění přímo cestou! (Krásně vzdušné slanění). No-tvrdá osummínuska to byla.




Michal zahajuje "Spravny čas"



Dnešní vývoj na ostrvě docela dobře ilustruje nová cesta (srpen 2010) „Správny čas“ z dílny P.Halka, který tu už několik krásných linií má (populární Ocelová nit je rovněž ověnčena tituly „nejpěknější cesta tater „ apod.) . Spravny čas vede těsně vlevo od známé a snad nejlezenější cesty ostrvy –Dieška Halás Marek 7-(závěrečný yosemitský sokolík je fakt lahůdka). Ve Správnych časech si už zakládání moc neužijete –je to bohapustá expreskovina.. Za to samotné lezení mě velice krásné. Cesta není už tak exponovaná, jako Jar na mesiaci, ale žula je zde pěknější a nabízí zajímavější, techničtější lezení. Nýty v první délce za 7- nemůžete na nástupu přehlédnout. Obzvláště druhá délka (po vylomení chytu za 8) je řádně vypečená se zajímavým boulder problémem za špatné nohy. Boulder jsem nějak uboulderoval a …spadnul jsem až za ním. Jak typické. Třetí délka-rovněž zajímavá technická polezenice s malým převískem a sokolíkem nad ním-úplně jsem si chrochtal a hulákal do údolí, jak je na tom světě krásně. Tato délka za 7+/8- pustila na OS. Délka čtvrtá-ta sousedí hned vedle zmiňovanému známému sokolíku Diešky. A světe div se-i ta naše linie je obdařena sokolíkem (7), ale se širší spárou a –trochu bohatěji zajištěnou, než u sousedů vpravo. Opět chrochtání blahem, opět s písničkou na rtech. Po této délce jsme výstup dle našeho topa ukončili. Až doma jsem se dozvěděl, že autoři dodatečně cestu prodloužili ještě o délku pátou vedoucí malým převiskem. (Prej asi 7+/8-).




Osrva v horkých letních dnech určitě nezklame jak zaryté skalkaře tak i tradiční horolezce. Je tu více těch těžších cest. Stěna je hnedle za chatou a svou vysněnou linku si v ní můžete hledat přímo na terase pěkně u piva. Snad se nám s Jarou v blízké budoucnosti podaří přelézt i to Kororo.

pondělí 5. září 2011

Chřibský hnědák 2011 - 6. ročník

Je za námi 6. ročník, vyšlo krásné počasí, lesní i skalní cesty byly suché, všichni závodníci v pořádku v limitu dojeli a hlavně se nikdo vážně nezranil. Jako každý rok to byla dřina, únava, pot, křeče, krev a zároveň skvělé výkony závodníků, večer pak výborný guláš a vydařená akce v oblíbené hospodě Pod Skalou, snad její rekonstrukce dopadne dobře i pro nás a další ročníky. A protože Hnědák je zároveň Mistrovství světa v Chřibolezení, padaly i nové bodové rekordy, letošní ročník překročil hranici 600 bodů a vítězové Břetislav Lebloch + Jakub Žítek zvedli laťku zase o kousek výš.

Celkové výsledky:
1. Břetislav Lebloch + Jakub Žítek 608,6 bodů (HO Uherský Brod + Čechy)
2. Ondřej Polehňa + Jan Sedlačík 573 (HO Uherský Brod)
3. Z. Hruboš - Jelen + Viktor Tomášů 567,7 (HK Uherské Hradiště)
4. David Liškutín + Jan Šálek 487,1 (Průmyslovka Brno)
5. Jan Mrnuštík + Olga Stuchlíková 286,4 (Brno)
(zároveň 1. místo kategorie smíšených dvojic)
6. Petr Pilka + Ladislav Pospíšil 175,2 (HO Uherský Brod)
7. Jara Bednařík + Marek Veselka 161,8 (TJ Turist Hodonín)
8. Václav Rohrer + Jaromír Sukup 160,6 (Pálavský věšák Břeclav)
9. Jara Ordelt + Jirka Večerka 132,4 (Otrokovice)
10. Martina Fialová + Marcela Leblochová 119,6 (HO Uh. Brod + Olomouc)
(zároveň 1. místo kategorie žen)
11. Lenka Mazúrková + Dáša Maňásková 102,4 (HK Uherské Hradiště)
(zároveň 2. místo kategorie žen)

Chtěl bych velmi poděkovat realizačnímu týmu - Ireně a Petrovi bez kterých by závod nebyl, závodníkům kteří se nebáli přijet a zabojovat, rozhodčím z našeho oddílu, kteří nám pomohli a obětovali krásnou sobotu, velké díky patří sponzorovi firmě Triop a také provozovatelům hospody Pod Skalou, protože i když nemuseli vyšli nám vstříc. A nesmím zapomenout na svoji rodinu, která se také aktivně podílela na hladkém průběhu závodu. Díky moc Jelen HK Uherské Hradiště.





čtvrtek 21. července 2011

ITALY - Arco - IFSC Climbing World Championship

Po jednodenním "odpočinku" v ČR tráveném upravováním fotek z Francie odjíždím se Salticem do německého Friedrichshafenu na veletrh OutDoor 2011. Z tama jsme chtěli do švýcarské lezecké oblasti Voralpsee, ale špatná předpověď počasí nás odradila a tak jsme zvolili varintu b. - Arco, kde se koná IFSC Climbing World Championship 2011. Přes den sledujeme závody a fandíme českým reprezentantům ( Kája a Ondra Nevělíkovi, Peťa Růžičková, Martin Stráník, Adam Ondra ... ) navečer lezeme v Massone :) Po 14 dnech dovolené mám nejeto přes 5500km :)

Radmil, Birk

FOTKY FOTKY FOTKY FOTKY

pondělí 11. července 2011

Francie - Ceuse a Orpierre 2011

Konec školního roku, začátek prázdnin a dovolené ... první kroky co nejrychleji směřují do Francie - opět Ceuse a Orpierre. Mé parťáky jsem na ten "legendární" kopec Ceuse dostal jen jednou a nakonec usoudil, že se nám kua na dovolence nechce pořád šlapat. Takže po jednodenním rozlezení odjíždíme odtahovou službou do servisu a z tama už vlastní super rychlou, ale né příliš spolehlivou károu, do Orpierre. Zde se dá lézt až v odpoledních hodinách, kdy přestane svítit na krásné 30/35m převislé stěny. Dopoledne trávíme koupáním, žraním, slacklinem, relaxem ... odpoledne jak jinak než super lezením. Podařili se dolézt resty z minula, takže i po sportovní stránce velmi vydařené :) Fotím, protože neumím kreslit ani psát ... snad fotky řeknou víc :)

Radmil, Peťa, Filip, Luigi, Káně West
FOTKY FOTKY FOTKY FOTKY

Konec cvičných skal na Jihovýchodě Moravy

Z leva doprava: Kamínek, Svišť, Bokula. Fotí Dědek

Kamínek na Pálavě.

EHS*
Jednoho krásného sobotního odpoledne-bylo tomu v době, kdy se svět rozdělovat na ty, co poslouchají Abbu a na ty, co poslouchají Kiss-se pionýrský výlet po zákoutích Pálavy zvrhl v neřízenou anarchii. Je možné, že zrovna den před tím v kině dávali Vinetoua a děcka se jali napodobovat indiánskou hbitost na skaliskách, která k tomu přímo vybízela. Pionýrský vedoucí a instruktor „Kamínek“ s „Bokulou zpočátku lehce z neovladatelné situace krapet znervózněli, ale po chvíli zaujali konstruktivnější přístup-k děckám se přidali taky.
Tak nějak probíhala jedna z prvních výprav odnože Hodonínského pionýrského oddílu Meteor. Tu založil Kamínek-Jiří Šlitr, když jej patrně přestaly bavit všecky ty dobové soutěže ala partizánský samopal a dychtil po takovém dobrodružství, které mu v té době docela slavný Meteor nemohl nabídnout. Původně uvažoval pod vlivem četby o raftech (Štěrba), že se vrhne do živlu vodního, ale nouze o řádné veletoky a nedostupnost moře jej přivedla k plánu „B“- Horolezectví. Uspořádal nábor skrze který se vykrystalizovala partička těchto týpků:
Kamínek (Jiří Šlitr)
Bokula ( Miroslav Ondra-otec dnešního světrového lezce Adama)
Dědek ( Marek Vybíral)
Svišť (Tomáš Pilka)
Těchto amatérských lezochtivců se naštěstí v jejich počátcích ujal profesor Bílek, který byl Vedoucím Horolezeckého oddílu Lokomotiva Břeclav.

Bokula se učí slaňovat

Bokula se učí otvírat Májku


Pod jeho vedením absolvovali klasickou horoškolu a své první cesty do Tater. Díky panu Bílkovi už nebyli výpravy na domovskou Pálavu tak zmatené. Ve stěně Martinky začali kluci objevovat a posléze i přelézat první vážné výzvy té doby: Mauglího pilíř a Mauglího lávku-samozřejmě technicky, jak se patří. Sem tam potkali na Pálavě i samotného autora těchto kultovek, což byl vždy svátek

Svišť



 Z Kamínkova deníku

Vývoj naší bandičky mladých horolezců byl tedy nasměrován do klasických kolejích a ničím se nevymykal od začátků jiných nováčků té doby v Čssr. Tedy vrchol jejich úsilí byl tak nějak samohybem lezecké české společnosti tlačen do Tater. Kluci byli hodně ctižádostiví a tak se i ve svém útlém věku načerno, bez uvědomění dospělých , pouštěli docela do odvážných výstupů. Bokula co by patnáctiletý jištěn dvanáctiletým Svištěm si směle vychutnali Weberovku (letní výstup) a o rok později slavnou a těžkou superdirettisimu stylem VI A3.


Jenže pak se stalo něco, ty naše rošťáky svedlo na zcela neznámou výhybku . Co?
John Bachar navštívil Německo kde prvovýstupem Chasin´the Trane ( 9 )ukázal Evropanům o čem vlastně to sportovní lezení je. .(1981) Tento tvůrčí Impuls nerozhýbal relativně klidné vody jen v Evropě západní, ale i v té východní.
Kamínkův Otec nějak záhadně přišel k západoněmeckému časopisu, v němž Bachar popisuje svůj revoluční atletický přístup k lezení.
Náhle bylo všecko jinak. Bachar-byl pro kluky víc než Sandokan z tehdejšího dobového kultovního seriálu. Ideál blonďáka v adidaskách s mágo pytlíkem za prdelí zvítězil nad obrazem klasického fousatého horolezce v pumpkách a dokonce i nad ideálem zarostlého a šlachovitého tygrobijce Sandokana. Zatím co vrstevníci naší partičky zmateně pobíhali po lukách s dřevěným mečem , bandička kolem Kamínka statečně shybovala v lesíku za Hodonínem a chodila po napnutém laně-tak jak vyžadoval sám guru Bachar. Klukovská hra se stala vášní na celý život.
Jaksi setrvačně a snad i pod tlakem tehdejšího těžiště lezení ( Kdo nelezl v horách, jako by ani nebyl lezec) se přirozeně snažily své nemalé úsilí prosadit i v Tatrách. Znaky v průvodcích A1 až A4 pochopitelně už nedávaly žádný smysl. Lézt po žebřících? Pche! To je pro páprdy!!
Pochylého platně v jižní stěně Kežmaráku . Přelézt tuto cestu volně, byla výzva hodna odvážným a ambiciózním. A to naši hrdinové rozhodně byli. Jenže idea volného lezení nepropukla jen v západní Evropě a v Hodoníně, ale i v Bratislavě. A také družstvo Bratislavských inovátorů se v naprosto stejný den jako kluci s Hodonína rozhodlo prostoupit Pochylého Platně volně-akorát o nějakou hodinku dřív. Bokula se Svištěm a s Dědkem tedy mohli jen pasivně sledovat beznadějné pokusy Nemocného. Po několika hodinách nijak nenasvědčovalo tomu, že by je Bratislavané pustili před sebe a po té, co se spustila bouřka byla možnost prvního volného průstupu PP zažehnána zcela. Z mohutného koutu, který protíná celou stěnu se stal velký vodopád. Po té, co z něj naše družstvo pracně zachraňovalo topící se Maďary vyvstávala důrazněji a důrazněji otázka:
Jsou hory pro rozvoj volného lezení opravdu tou nejlepší lokalitou? (pochopitelně tato otázka byla vyslovena poněkud expresivnějšími výrazy ).
Několik podobně zmařených víkendů v horách v důsledku nestálého počasí a růst vlny volného lezení soustředil naši skupinu natrvalo do skal, ve kterých je prostředí k posunování možností volného lezení příhodnější…
Bokula v Peteho cestě na Kozlovi

Jelikož v Hodoníně těch skal moc není, rozhodli se kompenzovat tento deficit usilovným tréninkem – po vzoru svého idola začli shybovat jak o život. Svišť tedy zrovna tréninkový typ nebyl, ale Kamínek tam naflákal 42 kusů! S tréninkem samotného lezení to bylo krapet horší. Umělé lezecké stěny-to v té době bylo hotové sci-fi. Mostní pilíř u Moravy dokonale kluky připravil aspoň do těch kolmic.
Jednu z prvních větších ryze skalkařských výzev našli na Kozlovi. Dirretissima volně (dnes 8-)-to by Bachar čuměl! Měli ji vylezenou už klasicky-pěkně po žebříčcích. I s nima to bylo pěkně těžké (VA1), ale bude to možné vůbec bez nich?
Svšť bojuje o přelez Diretissimi na Kozlovi

Spára dlouho ne a ne pustit. Vytvořili tedy svůj vlastní variant, který v průvodci dnes ani neexistuje-„Sky scaper“. Po přelezení úvodního bouldříku, jenž vede přímo ke spáře odbočili doleva do Marjánky a pod převisy se opět vrátili do linie Direttissimy. Taková poctívá 6+. Užasné! Strop jak Kráva! Strop měli tedy pěkně naběhaný a už jim v něm tolik nenatíkalo. Bylo už jen otázkou času, kdy vyřeší hlavní problém diretky-spáru. A ten čas vskutku přišel (1983).
Generace volného lezení osmdesátých let byla informačně značně podvyživena. . Článků o tomto novém odvětví horolezectví v československých sportovních časopisech, které se dali koupit na stáncích , bylo opravdu málo. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat.(hotejl nebyl zrovna snadno dostupný). Internet neexistoval. Televize? Pche! Není divu, že i dvoustránka ve stadionu**, s názvem „Everest ve výšce 0“ byla pro mnohé lezce silným impulzem, byť v tomto sportovním periodiku fungoval tento článek spíše jako exotické zpestření pro širokou čtenářskou veřejnost konzumující hlavně fotbal a atletiku..Snad každý lezec měl někde na stěně svého bytu vylepenou vskutku povedenou fotografii Manola Zanoli, kterak v pruhovaných elasťácích rozpírá stupy dolomitu. Znali ji všichni lezci zpaměti a pro mnohé mladé začínající a do skupiny lezců nezačleněné to byla fotka i technického rázu ,z níž se snažili vypozorovat, jak vlastně vypadá takový sedák a jak si jej podle této fotografie ušít. Díky Stadione za tento článek! Měl jsem ho přečtený snad 100x.
V tomto článku bylo zmíněno i jméno Johna Gilla a s ním i disciplína bouldering. Zajímavá disciplína! Psali, že prej ten chlapík z USA chytnul roh budovy jako do kleští a takto ji silně svírajíc vylezl až nahoru!! Každeho lezce musela tato gymnastika na šutrech nadchnout. Ta svoboda! Žádné lano! Jen ty a skála.
A tak kluci ve snaze okusit tuto novou hru uspořádali nějaké výpravy do Chřib, aby tak mohli objevit dnes již známou bouldristickou oblast nad Koryčanama-Hřeben.

Kamínek bouldruje na Koryčanském hřebeni

Právě zde Svišť získal svou pověstnou sílu v oblinách, kterou později zužitkoval ve svém projektu-„Čarodějův učeň“ (Ve své době nejtěžší cesta v čr.)

Svišť nudící se
Léta běžela a kluci byli nuceni přemýšlet i o svých existenčních záležitostech. Kamínek odjel studovat do Bratislavy a Bokula se Svištěm našli uplatnění v Brně .Bokulovi (tedy jeho ženě Evě) se narodila dcera Kristýna a tak nějak své priority posunul někam jinam . Dědek se vrhl do podnikání (divoká to doba ranného kapitalismu-přesto si tu a tam našel čas k tomu, aby uspořádal se Svištěm výlet do Verdonu-tehdejší lezecké top oblasti světa)a Svišť, Svišť dál pokračoval v tom, co se v této partě naučil. Jeho výstupy platili dlouhou dobu za nejtěžší v československu. Ale to už je jiný příběh.
**Stadion. Sportovní týdeník , věnovaný všem možným sportům. Žádná speciální vyhraněnost, ale články o forbalu a atletice přesto převládali. Rovněž i v Pionýrské stezce –týdeníku pro mládež-se tu a tam objevil článek o horolezectví. Častým dopisovatelem byl Mira Šmíd.
*EHS
Kluci svou partičku nazývali písmeny EHS. Pravicově zaměřenější Svišť mě tuto zkratku vysvětlil takto:
Extrémní Horolezecká Skupina. Prej v tom byl namontovaný dvojsmysl, který se vysmíval RVHP (rada vzájemné hospodářské pomoci-ekonomický blok východní socialistické Evropy). EHS prej byla zkratka konkurenčního kapitalistického Evropského Hospodářského Společenství. Takže skrytý odboj proti systému v kterém žily?
Kamínek mě toto osvětlil jinak. Inspiroval se prý zkratkou pro tehdejší knižní edici-Edice Humoru a Satyry.