Don Quichotte ve Cřibech - Devizový příslib E6

Tento článek mě dlouho hnil "v šuplíku". Ale teď mě je tak nějak jedno zda se společensky znemožním, nebo zmožním:-)

Don Quichotte ve Cřibech
aneb
Kokot nebo hrdina?

Jara jako můj jistič měl náhle velkou potřebu ventilovat svůj nahromaděný stres a tak z něj spontánně (osvícení je vždy spontánní)vylezlo toto velké moudro. Právě jsem totiž vylezl Devizáka po anglicku – tedy jištěn jen 24cm dlouhou kulatinou volně vloženou do kapsy uprostřed stěny.
Kokot nebo hrdina?
Jistě-ono kokotství má k hrdinství velice blízko a dokonce mnohdy sám „hrdina“ vskutku kokotem i je. Myslím si, že v mém případě se ale o kokotství nejednalo. To je pochopitelně můj subjektivní názor a mému okolí se to může jevit zcela opačně, jenže já sám moc dobře vím, že přípravu na tento podnik jsem rozhodně nepodcenil a věnoval jsem jí dostatek času, tudíž z kokotství bych sebe samého rozhodně nepodezříval…
Kokot ke krajním prožitkům většinou nemá žádný smysluplný , racionální důvod , kdežto já ho měl. Jaký? Potřeboval jsem jít na kraj světa , zabít draka a vrátit se. K tomu jsem musel vylézt Devizáka po anglicku-to dá rozum.


Jít na kraj světa? Proč proboha? Hm? Někde v tichomoří skáčou puberťáci do dospělosti na liánách střemhlav přímo do chřtánu smrti, ze které jsou na poslední chvíli vymrštěni zpět nahoru k novému životu. U nás v Čechách prostě nějakého Honzu, nebo Kubu pošlou na kraj světa a hotovo. A v této krajnosti světa právě pozná, o čem ten život vlastně je. Jenže-kde je ten kraj světa? To vím naprosto přesně. Sám jsem tam byl už několikrát. Kraj světa je ve všech těch skalních vertikálních líniích, které jako vztyčený prst dávají na vědomí, že právě v nich může člověk lehce padnou do stavu neexistence-a to je ona krajnost světa. Rozhraní mezi bytím a nebytím. Určitě zde náš Český Honza bojoval s těmi svými draky a tváří v tvář vlastní pomíjivosti získal moc nad prokletím celého království, jenž usnulo hlubokým spánkem. Právě na těchto vertikálních hraničních kamenech věčnosti se dějí ty bohatýrské zápasy, ve kterých vítěz získá elixír mládí a svěžesti. Čím více a častěji nahlédneš do možnosti své neexistence, tím silnější onen elixír je.

Až udatní rytíři z Anglie mě napověděli, že konec světa nemusím hledat jen v dalekých horách a vysokých pískovcových věžích na severozápadu země. Prej stačí změnit přístup a rázem může být kdejaká šestihlavá smrtonosná saň ukryta i za nedalekými humny.
„Nech kulomet, který chrlí jeden borhák za druhým v truhlici a vyraž do svých domovských skal jen s mečem v ruce. Pak v nich náhle spatříš to, co jsi hledal ve stěnách Alp i Tater.“
Učinil jsem tedy, jak mi pověděli chrabří bojovníci z Grittstone a vyrazil jsem do Chřib-mých rodných skal. A právě až díky mému nově nabytému zraku, očištěném od nešvarů dneška, jsem konečně uviděl to, co mi léta v slepotě leželo u nohou. Devizový příslib. To je panečku výzva ! Bez borhákového kulometu se jevil vskutku impozantně-až se mě roztřepali kolena.
Byl jsem nadšen, že i v mé domovině se nalézá okraj samého existování, jako je tomu i v dalekých horách ,ale do samotného zápasu s touto úchvatnou skalní línií jsem se pustil až za několik let. Tak velký respekt jsem měl před bojem s touto saní, až jsem mnohdy propadal temným myšlenkám o tom, kterak nad ní nikdy nevyhraju.
Až letos jsem získal dostatečné sebevědomí, když se mi podařilo zvítězit v Moravském Krasu s těžkým soupeřem –Pochybnou pověstí-byť se jednalo o zápas přátelský, život neohrožující. Díky tomu se mě má velká výzva z Chřib nejevila už tak strašně a já cítil, že čas zápasu na život a na smrt se nenávratně blíží.


Realizace:
Z možnosti vlastního zániku se mi tajil dech a má kůže bledla. To mě velice oslabovalo. Potřeboval jsem získat schopnost bojovat i v tak krajní situaci. Proto jsem secvičil několik pádů-podobných těm, které na mě byli nastraženy v ostrém boji. Po té jsem si doma vyladil svou výstroj dle charakteru zvolené taktiky. Ty se nabízely dvě. Jistit se za díru a horní spárku. Do díry jsem si přichystal 25mm širokou a 250mm dlouhou ocelovou kulatinu, kterou jsem následně provázal smyčkou . K této kulatině jsem přivázal i těžké, ruské horolezecké kladivo, jenž mělo kulatinu v díře zatížit, aby se snížila pravděpodobnost vypadnutí tohoto jistícího aparátu nešikovnou manipulací s lanem. Do horní spárky se dala z visu na laně vložit pouze malá plochá smyčka, jenže z pozice lezce to vůbec nešlo. Přemýšlel jsem, že si ji vyztužím svářecím drátem, abych do hnízda ve spárce lépe došáhl. Ale i tak by zakládání tohoto horního jištění stálo hodně sil, které by mě mohly chybět v nejtěžším kroku cesty-skoku do bočního madla v samotném závěru. Po dlouhých úvahách jsem se tedy rozhodl pro strategii nechat se v RP přelezu jistit jen kulatinou v kapse , byť se tím riziko delšího pádu značně zvýší.

V den „D“ nezačlo lezení zrovna moc slibně. V cvičném pokusu, při dolezu do díry jsem zjistil, že kulatina je dost dlouhá . Vypadalo to, že se ten můj ocelový klacek do díry vůbec nevejde. Nějak jsem ho tam nakonec nacpal, ale značně jsem se tím vysílil. To mě hodně rozhodilo. Musel jsem si tedy precizně natrénovat i samotné zakládání kulatiny.
Konečně ostrý pokus. Do něj jsem se pustil, až se ze mne překážející nervozita úplně odplavila a já byl obrněn neochvějnou jistotou v úspěch.. Co vám pudu povídat. Zápas to byl ukrutný. Mečovačka jak z hvězdných válek. Naštěstí jsem byl patřičně vyučen chlapama z hospody. Koleno, loket , hlavička…..

…. Jistě, že by se slušelo popsat onen zápas podobně dramaticky, jenže ono se žádné drama nekonalo. (Ch-možná v očích jističe Jary to všechno vypadalo jinak). Strach z možného pádu se díky jeho nácviku proměnil v pouhé uvědomění si závažnosti situace. Má vlastní pomíjivost mě svírala v ramenou tak silně, že jí nebylo možné nevnímat. Díky zpracovanému strachu však nebylo možné reagovat nebezpečnou ochromující panickou hrůzou-ta právě v rozhodujících situacích zabíjí. Tedy ne pomíjivost sama, ale nezvládnutý, nekontrolovatelný strach z ní. Za nepřítomnosti rušivých emocí proud života ve mne nebývale sílil a zostřoval mé vědomí. Srdce plným hrdlem volalo životu své hlasité „Ano“. . Nikdy před tím, jsem se v této cestě necítil tak dobře. Nikdy před tím jsem ji nelezl s takovou přesností.
Drak, jehož jsem s dávkou vlastní fantazie nalezl v domovské oblasti padl. Že šlo jen o pouhý Don Quichottský větrný mlýn? Nevadí. Já sám vím, že onen zápas byl skutečný. Draky a všechny ty konce světa-ty si neseme přece v sobě. Je jen na nás, jakým způsobem je v sobě oživíme, abychom se od nich následně v přímé konfrontaci mohli osvobodit. Definuj, nebo budeš definován.