pondělí 3. listopadu 2003
pátek 31. října 2003
Horolezectví - Malcolm Creasey a kol.
Rebo Productions CZ, 1. vydání 2000, recenze
Kniha je velmi dobrým materiálem pro nováčky, kterou lze doporučit k seznamování laické veřejnosti s horolezeckou problematikou. Přesto není možné neupozornit na některé detaily, které jsou v rozporu s pojetím bezpečnosti dle metodiky ČHS resp. s doporučeními bezpečnostní sekce Německého alpského spolku, která jsou základním materiálem v této oblasti. Dále zde uvádím několik poznámek, které spíše poukazují na některé rozdílné zvyklosti v Británii a u nás. Tato kniha má v porovnání se stejnojmenným dílem Gartha Hattinga vyšší úroveň, takže pokud máte možnost, sáhněte raději po ní.
Str. 23
Magnezium a sáček na něj: Dlužno upozornit, že v některých našich skalních oblastech narazíte na zákaz používání magnezia, takže bacha na ochranáře a starousedlíky
Str. 24
Výběr úvazku: Autor v celé knize vůbec nezmiňuje používání prsního úvazu, což je z hlediska bezpečnosti navazování zejména v horách velmi nesprávné
Jistící prostředky: Používání jistící pomůcky Gri-Gri se nedoporučuje
Obr. s expreskou: Otočení karabin v expresce zámky opačně je není vhodné. Zámky mají být otočeny na stejnou stranu (zámky opačně = v kruhu vždy jedna karabina zámkem ke stěně!)
Str. 25
Lana: Popis používaných typů lan je nedostatečný. Min. je nutno zmínit rozdílný způsob používání polovičního a dvojitého lana a označování lan (1; ½; ∞)
Str. 81
Zavěšování lana: Expresky na fotografiích nahoře mají mít zámky otočené na stejnou stranu
Str. 82
Pády: On-sight neznamená jenom, že cesta byla přelezená bez pádu, viz.text na str. 17 knihy
Str. 84
Odstraňování jistících pomůcek: Pro usnadnění vyndávání jistících pomůcek je dobré mít s sebou speciální „špárátko“ – klíč na vklíněnce, viz str. 111
Str. 88
Výběr úvazu: Jak už bylo naznačeno, autor nesprávně vůbec nezmiňuje prsní úvazy (resp. kombinované)
Str. 90
Vázání osmičkového uzlu: Dračí uzel se pro navazování na sedák vůbec nedoporučuje
Str. 92
Jištění a jistící prostředky: Autor nevysvětluje jištění polovičním lodním uzlem přes karabinu HMS, které je v našich oblastech doporučováno jako nejbezpečnější způsob jištění. Nepopisuje také u nás asi nejpoužívanější jištění pomocí osmy. V Británii a v alpských zemích je rozšířené zejména jištění přes tzv. kýbl, kalíšek nebo jak se tomu kdo říká (princip Stichtovy brzdy, Air Traffic Controller) – tato pomůcka je v knize uváděna. Z metodického hlediska je bez připomínek a lze ji také doporučit
Str. 93
Svírající jistící prostředky: Pro běžné jištění při lezení se nedoporučují (např. Gri-Gri)
Str. 94
Lezení s dolním jištěním: Doplnění: Pro tento styl se často používá výraz lezení na rybu, rybaření apod. Lezec je jištěný shora, lano je vedené přes vratný bod. Nejméně hodnotný způsob přelezení cesty. Pokud se podaří zarybařit cestu čistě a v kuse bez pádů a odsedávání, pak byla přelezena tzv. stylem TR (top rope).
Str. 95
Spouštění lezce: Používání pomůcek Gri-Gri a SRP se nedoporučuje používat
Str. 97
Pořadí událostí: Používat batoh jako sebejištění ??? Jen v krajním případě
Str. 99
Lezecké povely: Použít povel „Zruš“ v doslovném významu jak je uvedeno je smrtelně nebezpečné (prvolezec je na stanovišti). Prvolezec musí být na stanovišti a zároveň mít zřízeno spolehlivé (pokud to jde) sebejištění. Teprve potom může hlásit „Zruš!“. (Ještě bezpečnější je napřed hlásit „shoď“ a teprve později „zruš“ nebo „zruš“ až po založení jištění druholezce …. - viz výklad horoškoly)
Str. 104
Etapy: Po dosažení vratného bodu pro spouštění se cvakni k jištění pomocí odsedávačky s karabinou se zámkem. Následné provlékání lana jištěním a vázání uzlu dle trojice obr. na této straně dole se u nás nepoužívá a ani nijak zvlášť nezvyšuje bezpečnost celé procedury (oproti prostému odvázání se, provlečení lana vratným bodem a znovunavázání se). Z hlediska šetření erárního materiálu i lana není spouštění lezce přímo z vratného bodu vhodné. Doporučuje se spouštění přes dvě expresky zde cvaknuté zámky proti sobě nebo klasické slaňování.
Str. 109
Jak používat hroty: Sebejištění podle obr. vlevo nahoře raději ne
Provlečné jištění: S výrazy „provlečné jištění“ a „páskové smyčky“ se s nikým nedomluvíš. Páskovými smyčkami autor myslí ploché smyčky, provlečným jištěním pak jištění v hodinách
Str. 113
Hlavní jištění: Hlavní jištění = jištění ve štandu. Autor v publikaci v podstatě nezmiňuje založení jištění ve štandu tak, aby byl odolný proti různým směrům zatížení (shora, zdola, příp. do stran). Je lepší použít při zřizování stanoviště tři jistící body. K propojení jistících bodů (obr. vlevo) viz pozn. str. 117
Str. 115
Systém – obr. vpravo: Pokud máme spolehlivé jištění ve štandu, pak je lepší při dobírání druholezce cvaknout jistící prostředek (HMS, osma …) přímo do jištění (v daném případě do karabiny vpravo nahoře, ve které je lodní smyčka). Jištění je pak pro jistícího snadnější a bezpečnější.
Str. 117
Dolní jištění – obr.1,2,3 vlevo: Pro spojování dvou a více jistících bodů v jeden funkční celek není nejvhodnější používat systém zde zobrazený, protože při zatížení štandu mimo osu systému (tj. vpravo nebo vlevo) dojde k nerovnoměrnému zatížení jednotlivých jistících bodů. (U nýtů na obr. je to jedno, ale u vklíněnců apod. to už vůbec jedno není). Lepší je zřízení plovoucího kotvení pomocí vyrovnávací smyčky s překrutem nebo pomocí dvojitého osmičkového uzlu (viz přednášky horoškoly)
Str. 118
Použití smyček obr. dole: Takto nikdy při jištění nepostupuj !!! Když už, tak by jistič měl mít karabinu s polovičním lodním uzlem cvaknutou v sedáku, stejně jako plochou smyčku ze sebejištění. Systém založení sebejištění za hrot tak je na fotce použij pouze v případě krajní nouze, protože je mimořádně náchylný na smeknutí smyčky z hrotu při jakémkoliv pohybu jističe směrem vlevo nebo od skály.
Použití smyček – text: Dávej pozor na to, že i některé relativně silné stromy nemusí ve skále dostatečně držet.
Str. 119
Spojování jistící bodů: K textu i obrázkům nezbývá než připomenout poznámky patřící ke stranám 113 a 117
Str. 123
Užití přímého jištění – obrázky nahoře: Kvůli praktické manipulaci s lanem je vhodnější karabiny s jistícím prostředkem cvaknout na sebe do sedáku, ne do sebejištění
Str. 126
Horní jistící body + všechny obr.: Opět platí poznámky ke stranám 113 a 117
Str. 130
Jak nosit výstroj a materiál: Používání pomocné smyčky (obr. vlevo) má zřejmě víc nevýhod než nošení materiálu přímo v sedáku a u nás se prakticky nepoužívá
Str.133
Postupové jištění všechny obr.: Karabiny v expreskách raději zámky na jednu stranu – viz již pozn. str. 24. Fakt je, že při cvakání do bórků a nýtů jsou bezpečné i takto
Str. 136
Užití dvojitého lana: Pod pojmem dvojité lano zde autor rozumí poloviční lano (ozn. ½). U nás se používá pojmenování dvojité lano spíše pro tzv. dvojčata. Tato se nesmí zakládat do jištění střídavě (viz. str. 137). Dvojčata ozn. ∞.
Str. 138
Použití vícebodového jištění: Při zřizování štandu je vždy lepší zřídit plovoucí kotvení (viz. pozn. str. 117). Použité zobrazené provázání štandu není nefunkční, ale není to to nejlepší, co se dá udělat
Str. 140
Dračí uzel: Pro navazování do sedacího úvazku dle obr. se dračí uzel vůbec nedoporučuje používat. Bezpečnější je používat za tímto účelem osmičkový uzel
Str. 143
Dvojitý rybářský uzel: Na spojování smyček pro obvodové zatížení (tj. také na hexy a vklíněnce) používej raději protisměrný osmičkový uzel. Dvojitý rybářský uzel se nedoporučuje pro spojování konců lan (smyček), které mají stejný průřez a barvu.
Vůdcovský uzel ke spojování dvou konců lan (smyček) nikdy nepoužívej – kromě vázaní uzlů pro jištění na pískovci, které se zakládají do spár místo vklíněnců
Str. 147
Slaňování: Osmu (nebo jiné „slaňovátko“) je nejbezpečnější cvaknout do sedáku pomocí karabiny se zámkem a plastovou závorou. (Platí to i pro cvakání „jistítek“ do sedáku)
Pod pojmem „kraví ocas“ myslí autor odsedávačku
Str. 148
Spojování lana: O nepoužívání vůdcovského uzlu viz pozn. str. 143
Str. 152
Poloviční lodní smyčka: Doplnění: Když při slaňování pomocí HMS a pol. lodní smyčky tře lano o zámek, hrozí jeho odšroubování. Proto také není dobré používat HMS karabiny se zámkem „twist-lock“
Str. 162
Obr. vravo dole: Karabiny v expresce zámky opačně – raději ne (viz výše)
Ostatní kapitoly
Doporučuji věnovat mnohem větší pozornost otázkám první pomoci a chování v horách při bouřkách
Tento materiál slouží pouze pro vnitřní potřebu HK Uh. Hradiště. Komentáře a vysvětlení jednotlivých zde uvedených problémů jsou součástí výuky horoškoly, pořádané HK Uh. Hradiště. V říjnu 2003 zpracoval Ivan Lepka
úterý 30. září 2003
Hradištský horoklub v Tatrách
O posledním zářijovém víkendu 2003 se do stěn nejmenších z malých vydalo několik členů našeho horoklubu. Čtverka ve složení Pípák (Tobor Vališ), Pant (Jiří Hasmanda), Marcela a Bředa Leblochovi působila ve Zlomiskové dolině v plotnách Malého Ošarpance. No a dvojka čerstvě graduovaných nováčků Opoč – Lukáš Opočenský a Ivoš Trhač zkoušela zač je toho loket v Batizovské dolině. Počasí přálo hlavně v sobotu, neděle už byla o poznání méně vlídná a prsty některým mrzly opravdu dokonale.
Uskutečněné výstupy:
Pípák a Pant: Malý Ošarpanec: Kývala – Zaidler 7- AF a Plšek 5+ RP
Bředa + Marcela: Malý Ošarpanec: Puškáš 7 OS, Plšek 5+ OS, Teoretická mechanika (Koller a spol.) 7- OS (jedno z prvních opakování a možná i FF)
Opoč a Ivoš: pokusovali až v neděli Kuttovy plotny na Batizák, ale kvůli špatné orientaci a horšícímu se počasí z cesty slanili
A shlédněte i fotky. HORE ZDAR! Břeťa Lebloch
![]() |
| Ošarpance J a Z stěny |
![]() |
| Puškáš 7- / 2. délka |
![]() |
| Puškáš 7- konec klíčového úseku |
![]() |
| U bivaku |
čtvrtek 11. září 2003
Černotín - Hluzov
V Montaně 5/2003 (asi) je průvodce na novou Jihomoravskou oblast Černotín - Hluzov. Protože průvodce vypadal dost slibně a shodou okolností jsem měl v plánu jet kousek k Valmezu, rozhodl jsem se, že se tam zastavím a podívám se, jak to tam vypadá.
No řeknu Vám, nevím, nevím. Sice jsem tady nelezl, protože jsem s sebou neměl ani matroš, ani jističe a bylo tak hnusně, že jsem si nemohl skálu ani pořádně ošahat, ale prostředí je přinejmenším dost neobvyklé. Oblast je situována ve starém lomu, pod stěnou je likusák, v době mé návštěvy se kolem motali zřejmě zaměstnanci zde sídlící firmy, přenášející z místa na místo palety a sem tam se válí staré kamna, pneumatiky a podobné pěkně suvenýry. Nemohu hodnotit kvalitu cest. Věřím, že nebudou špatné a jsem přesvědčen o tom, že si tady autoři dost mákli, ale osobně si raději zalezu někde v lese. Zlatý Kozel! Aby případní zájemci o výlet na Valachy věděli do čeho jdou, připojuji dvě fotečky. (Tento text rád doplním o bližší zážitky lezců, kteří se s oblastí seznámili nebo seznámí duvěrněji, nežli já.) Příjezd: Z Hranic na Valmez, doleva na Černotín a před Hluzovem doleva. Jara B.
pátek 15. srpna 2003
Eiger 2003
Pavel Urbánek a Pavel Kryze
Na tento výlet jsme se s Pavlem domlouvali docela dlouho. Samé maily typu: „Zdar, jak to vidíš??“ „Blbě, bude hnusně, po celé Evropě hlásí bouřky“. Další den to samé, pak ještě pár dní, pak jsme si na mizernou předpověď nějak zvykli, hláška „nedržkuj, jedem!!“ byla taky docela přesvědčivá a jelo se.Takže ve čtvrtek večer sraz v Brně, přespání u Pavla v pokoji s pavoukem velikosti papuče, brzká vstávačka a už se práší za kočárem na cestě do Švýcar.
V Grindelwaldu jsme okolo třetí odpoledne, takže se v klidu přebalujeme a jdeme na vláček. Za mrzkých 33 CHF vyjíždíme až ke stěně. Postavit zubačku co zastavuje pod Eigerem byl skvělý nápad, protože výšlap ke stěně s matrošem a vším tím harampádím by zničil nejednoho pašáka. Z okýnka sledujeme stěnu, je mokrá a počítat vodopády už nás za chvíli nebaví. Vypadá to že tam bude fakt vlhko a se sněhem je to taky bída.
Ráno nás přiletěla pro změnu omrknout vrána a po rychlé snídani následovala sprcha ve Wasserfallkaminu. Teplá neteče, tak se po vylezení cítíme opravdu svěže. Jo, není nad ranní sprch
Pak už to jde celkem lehce, Lámavý travers, Lámavá spára která je jedinou suchou délkou v cestě a navíc není lámavá, vzdušný Božský travers a Pavouk kde to létá jenom trošku, protože je ještě brzy . Po Pavouku pár lehčích mixů a poslední těžké místo, totiž Výstupové spáry. Je to hladký kout, často namrzlý jako dneska a lezení je tady těžké. V lezačkách za sucha to musí být nádherná délka, ale v mačkách a s báglem na zádech je to čirá otročina.
Lezení v horní části stěny není tak snadné jako v dolní, takže je 5 hodin odpoledne a my ještě nejsme na Mittellegigratu. Chybí jen pár lehkých délek, když přichází bouřka. Dneska sice hlásili azuro, ale rosničkářům to opět nevyšlo. Tak jsme napůl stáli a napůl viseli v pochybné skobě pamatující Harrera pojištěné pochybným friendem, přes hlavy přetažený žďárák jsme drželi u sedáků aby nám ho vítr neserval a škvírkou jsme se dívali jak se z díry pod námi valí sníh a jak na matrošu a na goráčích roste námraza. No zábavné to bylo. Když už jsme po dvou hodinách začali kopat v ledu poličku na opravdické stání, bouřka přešla, tak můžeme znovu vyrazit. Mittellegigrat je exponovaný hřebínek, ale není těžký, takže kolem desáté jsme na vrcholu. Nu což, další bivak. Tento už není moc veselý, jsme unavení a počasí není nic moc. Ani vrcholové foto nemám, protože kdo by plácal film na takový humus. Místo večerníčku se dneska díváme jak naproti na Mönchu sundávají někoho vrtulníkem, rychle se oblékáme, zalézáme do žďáráků a předstíráme spánek až do jedné, kdy mně vzbudila kosa a aby mi nebylo smutno, tak jsem hned vzbudil taky Pavla. Takže vaříme polévku kterou jsme později označili za nejlepší zážitek z celého výstupu, čekáme až se trochu rozední a za mizerného počasí sestupujeme. Samozřejmě jsme v mlze zakufrovali, nesestupovali jsme po severozápadním, ale po jihozápadním sněhovisku. Není to špatná varianta, měli jsme jen jedno slanění místo šesti v klasickém sestupu, zbytek šel slézt. Dole se mraky roztrhaly, začalo péct slunko takže konec sestupu byl ne přímo příjemný, ale aspoň ne nechutný.
Na tento výlet jsme se s Pavlem domlouvali docela dlouho. Samé maily typu: „Zdar, jak to vidíš??“ „Blbě, bude hnusně, po celé Evropě hlásí bouřky“. Další den to samé, pak ještě pár dní, pak jsme si na mizernou předpověď nějak zvykli, hláška „nedržkuj, jedem!!“ byla taky docela přesvědčivá a jelo se.Takže ve čtvrtek večer sraz v Brně, přespání u Pavla v pokoji s pavoukem velikosti papuče, brzká vstávačka a už se práší za kočárem na cestě do Švýcar.
V Grindelwaldu jsme okolo třetí odpoledne, takže se v klidu přebalujeme a jdeme na vláček. Za mrzkých 33 CHF vyjíždíme až ke stěně. Postavit zubačku co zastavuje pod Eigerem byl skvělý nápad, protože výšlap ke stěně s matrošem a vším tím harampádím by zničil nejednoho pašáka. Z okýnka sledujeme stěnu, je mokrá a počítat vodopády už nás za chvíli nebaví. Vypadá to že tam bude fakt vlhko a se sněhem je to taky bída.
Ze stanice Eigergletscher je to k nástupu asi 15 minut po turistické značce, takže se taky nepředřeme, v 7 už stojí stan na krásně rovné loučce a v 8 přichází bouřka která nás baví hluboko do noci. Dobře ukotvit stan se vyplatilo, jinak by poletoval kdo ví kde
Vstávání je horší než do práce, je brzy a vůbec se nechce, je pátek 13., hlásí bouřky, tak to bude jistě parádní den. Než jsme se vybatolili ze stanu, teda hlavně já, je hodina pryč a to jsem se snažil. Fakt nevím jak to dělám. Abychom to zbytečně neprotahovali, tak kufrujeme hned na začátku. Naštěstí Pavel brzy našel správnou cestu, tak rychle nabíráme výšku. Po nebi se pořád honí bouřkové mraky, ale když už jsme tady, tak se rozhodujeme aspoň po dolez k Těžké spáře a pak se uvidí co dál.
Cestou rozchrastaným nástupem pokukujeme po pilíři v pravé části stěny. Je pevný a vedou tudy těžké, bezpečné a vynýtované cesty do 9UIAA. No nic, snad příště.
Někde jsem četl že Těžká spára není těžká. Opravdu není, dokonce v ní visí důvěryhodný fix, jenom ten potok co jí tekl bych oželel.Pod Rote Fluh se rozhodujeme pokračovat dál, protože mraky zmizely a udělalo se krásně. Nacházíme pozůstatky nějaké ne moc úspěšné výpravy, jen tak tady visí haulbag i s cepíny a fixem. Nosiče jsme s sebou nevzali, tak je tady musíme bohužel nechat.
Pak následuje asi 100 m. lehkého terénu a proslavený Hinterstoisserův travers. Visí v něm pochybný fix, tedy spíš to co z něj zbylo. Tady se navazujeme, protože sólovat už nás nebaví. No, myslím že bysme to sólo nedali, ani kdyby nás to bavilo :o). Lézt ve skeletech po vápně na tření není bůh ví co, na druhé straně je to jedno z mála míst v této cestě, kde najdete pevnou skálu. Pak už následuje Vlaštovčí hnízdo se svou ponurou historií , 1. ledové pole, Eisschlauch kde zjišťuju že jsem skoby i šrouby zapoměl ve stanu a výlez do 2. ledového pole po lokrech skládaných jako tašky na střeše. Sice jsou mokré, ale za to hladké. Pěkný hnus, i superonsightér Pavel si tady přišel na své.
2. ledové pole rychle přebíháme, jsou to jenom tři délky traversu v položeném ledu a rozměklém sněhuVýlez komínem u žehličky je ovšem jiné maso. Žehlička s Pavoukem patří k objektivně nejnebezpečnějším místům ve stěně. Šutry tady létají dost hustě a znervúzňují bubnováním do blembáku. Ještě, že nejsou velké.
Naštěstí jsou komín a ledové pole u Žehličky krátké a stihli jsme je přelézt než do stěny začalo svítit slunko. Za chvíli už jsme v bezpečí Bivaku smrti a díváme se zpátky k Žehličce, okolo které začínají sjíždět první lavinky. Todesbiwak je police na nevýrazném pilíři, krytá mírně převislou stěnou, je tam hafo sněhu a fouká ze všech stran. Tak tady naštěstí bivakovat nebudeme. Ještě přeběhneme třetí ledové pole, pár délek na Rampě a už vidíme Wasserfallkamin. Dělá čest svému jménu, tudy už to dneska neproplaveme, tak to necháme na ráno až přimrzne. O 2 týdny později jsem si přečetl že se dá oblézt někudy vpravo. Okolo páté nacházíme na pravé straně Rampy suchý a vzdušný bivak na malé polici kryté velkou převislou stěnou. Voda kapající shora prolétá dobrých 10 metrů od nás a tiše mizí v hloubce pod bivakem
Před spaním nám ještě přiletěli borci vrtulníkem popřát dobrou noc a po večerníčku se šlo zařezávat. Pavel si ustlal na rozhozených lanech a pořád po nich ujížděl k okraji bivaku. Když k tomu připočítám klasické horolezecké sny, tak si tu noc asi užil.
Vstávání je horší než do práce, je brzy a vůbec se nechce, je pátek 13., hlásí bouřky, tak to bude jistě parádní den. Než jsme se vybatolili ze stanu, teda hlavně já, je hodina pryč a to jsem se snažil. Fakt nevím jak to dělám. Abychom to zbytečně neprotahovali, tak kufrujeme hned na začátku. Naštěstí Pavel brzy našel správnou cestu, tak rychle nabíráme výšku. Po nebi se pořád honí bouřkové mraky, ale když už jsme tady, tak se rozhodujeme aspoň po dolez k Těžké spáře a pak se uvidí co dál.
Cestou rozchrastaným nástupem pokukujeme po pilíři v pravé části stěny. Je pevný a vedou tudy těžké, bezpečné a vynýtované cesty do 9UIAA. No nic, snad příště.
Někde jsem četl že Těžká spára není těžká. Opravdu není, dokonce v ní visí důvěryhodný fix, jenom ten potok co jí tekl bych oželel.Pod Rote Fluh se rozhodujeme pokračovat dál, protože mraky zmizely a udělalo se krásně. Nacházíme pozůstatky nějaké ne moc úspěšné výpravy, jen tak tady visí haulbag i s cepíny a fixem. Nosiče jsme s sebou nevzali, tak je tady musíme bohužel nechat.
Pak následuje asi 100 m. lehkého terénu a proslavený Hinterstoisserův travers. Visí v něm pochybný fix, tedy spíš to co z něj zbylo. Tady se navazujeme, protože sólovat už nás nebaví. No, myslím že bysme to sólo nedali, ani kdyby nás to bavilo :o). Lézt ve skeletech po vápně na tření není bůh ví co, na druhé straně je to jedno z mála míst v této cestě, kde najdete pevnou skálu. Pak už následuje Vlaštovčí hnízdo se svou ponurou historií , 1. ledové pole, Eisschlauch kde zjišťuju že jsem skoby i šrouby zapoměl ve stanu a výlez do 2. ledového pole po lokrech skládaných jako tašky na střeše. Sice jsou mokré, ale za to hladké. Pěkný hnus, i superonsightér Pavel si tady přišel na své.
2. ledové pole rychle přebíháme, jsou to jenom tři délky traversu v položeném ledu a rozměklém sněhuVýlez komínem u žehličky je ovšem jiné maso. Žehlička s Pavoukem patří k objektivně nejnebezpečnějším místům ve stěně. Šutry tady létají dost hustě a znervúzňují bubnováním do blembáku. Ještě, že nejsou velké.
Naštěstí jsou komín a ledové pole u Žehličky krátké a stihli jsme je přelézt než do stěny začalo svítit slunko. Za chvíli už jsme v bezpečí Bivaku smrti a díváme se zpátky k Žehličce, okolo které začínají sjíždět první lavinky. Todesbiwak je police na nevýrazném pilíři, krytá mírně převislou stěnou, je tam hafo sněhu a fouká ze všech stran. Tak tady naštěstí bivakovat nebudeme. Ještě přeběhneme třetí ledové pole, pár délek na Rampě a už vidíme Wasserfallkamin. Dělá čest svému jménu, tudy už to dneska neproplaveme, tak to necháme na ráno až přimrzne. O 2 týdny později jsem si přečetl že se dá oblézt někudy vpravo. Okolo páté nacházíme na pravé straně Rampy suchý a vzdušný bivak na malé polici kryté velkou převislou stěnou. Voda kapající shora prolétá dobrých 10 metrů od nás a tiše mizí v hloubce pod bivakem
Před spaním nám ještě přiletěli borci vrtulníkem popřát dobrou noc a po večerníčku se šlo zařezávat. Pavel si ustlal na rozhozených lanech a pořád po nich ujížděl k okraji bivaku. Když k tomu připočítám klasické horolezecké sny, tak si tu noc asi užil.
![]() |
S a Z stěna Eigeru
|
![]() |
V zubačce
|
![]() |
Bivak pod stěnou
|
![]() |
Nástup
|
![]() |
Těžká spára / Schwieriger Riss
|
![]() |
| Pilíř v pravé části stěny |
![]() |
| Haulbag pod Rote Fluh |
![]() |
| Hinterstoisserův travers |
![]() |
| Eisschlauch |
![]() |
| 2. ledové pole |
Ráno nás přiletěla pro změnu omrknout vrána a po rychlé snídani následovala sprcha ve Wasserfallkaminu. Teplá neteče, tak se po vylezení cítíme opravdu svěže. Jo, není nad ranní sprch
Pak už to jde celkem lehce, Lámavý travers, Lámavá spára která je jedinou suchou délkou v cestě a navíc není lámavá, vzdušný Božský travers a Pavouk kde to létá jenom trošku, protože je ještě brzy . Po Pavouku pár lehčích mixů a poslední těžké místo, totiž Výstupové spáry. Je to hladký kout, často namrzlý jako dneska a lezení je tady těžké. V lezačkách za sucha to musí být nádherná délka, ale v mačkách a s báglem na zádech je to čirá otročina.
Lezení v horní části stěny není tak snadné jako v dolní, takže je 5 hodin odpoledne a my ještě nejsme na Mittellegigratu. Chybí jen pár lehkých délek, když přichází bouřka. Dneska sice hlásili azuro, ale rosničkářům to opět nevyšlo. Tak jsme napůl stáli a napůl viseli v pochybné skobě pamatující Harrera pojištěné pochybným friendem, přes hlavy přetažený žďárák jsme drželi u sedáků aby nám ho vítr neserval a škvírkou jsme se dívali jak se z díry pod námi valí sníh a jak na matrošu a na goráčích roste námraza. No zábavné to bylo. Když už jsme po dvou hodinách začali kopat v ledu poličku na opravdické stání, bouřka přešla, tak můžeme znovu vyrazit. Mittellegigrat je exponovaný hřebínek, ale není těžký, takže kolem desáté jsme na vrcholu. Nu což, další bivak. Tento už není moc veselý, jsme unavení a počasí není nic moc. Ani vrcholové foto nemám, protože kdo by plácal film na takový humus. Místo večerníčku se dneska díváme jak naproti na Mönchu sundávají někoho vrtulníkem, rychle se oblékáme, zalézáme do žďáráků a předstíráme spánek až do jedné, kdy mně vzbudila kosa a aby mi nebylo smutno, tak jsem hned vzbudil taky Pavla. Takže vaříme polévku kterou jsme později označili za nejlepší zážitek z celého výstupu, čekáme až se trochu rozední a za mizerného počasí sestupujeme. Samozřejmě jsme v mlze zakufrovali, nesestupovali jsme po severozápadním, ale po jihozápadním sněhovisku. Není to špatná varianta, měli jsme jen jedno slanění místo šesti v klasickém sestupu, zbytek šel slézt. Dole se mraky roztrhaly, začalo péct slunko takže konec sestupu byl ne přímo příjemný, ale aspoň ne nechutný.
![]() |
V 1. bivaku
|
![]() |
| Ráno v bivaku vrána sedí na polici |
![]() |
| Pohled z 1. bivaku |
![]() |
| 1. bivak |
![]() |
| Wasserfallkamin |
![]() |
| Lámavý travers (Brüchiger Band) |
![]() |
| Lámavá spára (Brüchiger Riss) |
![]() |
| Božský traverz (Gotterquergang) |
![]() |
| Pavouk (Spinne) |
![]() |
| Na sestupu v horní části stěny |
![]() |
| Sestup |
![]() |
| Sestup |
![]() |
| Pilíř v pravé části stěny |
![]() |
| Sestup |
![]() |
| Konečně zase dole |
![]() |
| Eiger z Grindelwaldu |
![]() |
| Tahle stěna není k lanům šetrná |
| Po návratu do stanu už konečně můžeme spát, ráno balíme a mizíme pryč. Na závěr pár reálií o výstupu: Kdo že to lezl? Pavel Kryze a Pavel Urbánek, na 1. konci si většinou užíval P.K. Na vrchol to trvalo 2 dny, sestup asi 5 hodin. A co jsme to vlastně lezli? Eiger Nordwand, klasická cesta Heckmair, Vörg, Kasparek, Harrer z roku 1938. Průvodce říká, že je to za V, pád kamenů, dlouhé a namáhavé, výška stěny 1800 m, délka cesty 3900 m, 20 - 30 hodin od nástupu na vrchol. |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


































































