Středa:
PK: Je to na k…t, Ríšovi nedají v práci volno, pojeď na Walkera??
PU: Že by?? Ale spíš ani ne..
PU: A nebo jo..hmm…Walker…Walker…to je choďák, co??
PK: No jasně!!! Za den to dáme!!
PU: Tak jo, du do toho…kdy odjíždíme??
PK: Zítra kolem oběda!!
Takhle nějak vypadal začátek výletu, který se jevil jako parádní víkendovka.
PK: Je to na k…t, Ríšovi nedají v práci volno, pojeď na Walkera??
PU: Že by?? Ale spíš ani ne..
PU: A nebo jo..hmm…Walker…Walker…to je choďák, co??
PK: No jasně!!! Za den to dáme!!
PU: Tak jo, du do toho…kdy odjíždíme??
PK: Zítra kolem oběda!!
Takhle nějak vypadal začátek výletu, který se jevil jako parádní víkendovka.
Den 1.
Po celkem nezajímavé cestě jsme dorazili v pátek ráno do Šamonic, zašli na kafe a pain au chocolat, přebalili matroš a hurá na vláček na Montenvers. Za pár minut jsme byli nahoře o 13,40 euráčů lehčí, ale aspoň jsme nevypadali jako trosky. Tak jsme působili až večer po celodenním plahočení po ledovci Mer de Glace a různých suťoviskách pod severní stěnu Grandes Jorasses.
 |
| Plahočení pod stěnu |
 |
| Tam někde je Mt. Blanc |
Stan se nám povedlo postavit na ledovci mezi trhlinama, asi půl hoďky od stěny. Pravda, než jsem cepínem vysekal plošinu, tak mi málem upadly ruce, ale komfortní poležení a hodinový spánek za to stály. Večer už byl jenom požer a zírání do pilíře, kudy máme zítra lézt. Spodní částí občas přeletí kamenná lavinka, ale když vyrazíme brzy, tak tam bude jistě klid. V okolí spadlo i pár velkých kamenných lavin. No co..v chytrých knížkách jsem četl, že když je to na pilíři, tak nás nemůže nic trefit.
 |
| Walkerův pilíř |
 |
| Večer pod stěnou |
Ráno zvoní budík ve 2, vstáváme ve 3, balíme matroš a dost jídla do stěny na 1 den. Pavel jednu čokoládovou tyčinku a jednu kokosku, já tatranky, fidorku a lipo, ale nakonec měknu a jako správný pesimista přibaluju i žďárák, vařič a gulášovku. Dáme snídani a valíme do stěny. Už jsem měl skoro radost, že jsem strašně rychle vypakovaný, tak se ptám kolik je hodin..a že 5. No do p..i!! Rychle pod stěnu a jdeme na to. Pavlovi nechávám první konec (který už mu zůstal celou cestu) v naivní naději že budeme strašně rychlí a nebudeme kufrovat. Bohužel nevyšlo ani jedno, hned 1. délku jsme vybrali špatně a tak si užíváme sedmičkového lezení, které by mohlo být i krásné nebýt svinské kosy a rance na zádech. Délka střídala délku, něco se dá lézt synchro, ale stejně jsme strašně pomalí.
 |
| Někde v 1. půlce stěny |
Slunko pomalu zapadalo, my v půlce stěny, nikde police na bivak, mokré a osněžené plotny před námi, tak už to začíná vypadat zajímavě. Pavel chvilku zkoušel vlevo podle průvodčíka a že to nejde…pak rovně, to taky nešlo a pak že nová varianta vpravo. Užíval si tam fest, navíc se mi kousl špagát někde hluboko dole, tak musel zůstat viset ve friendu než jsem k tomu kouslému propletenci slanil a rozmotal to. Stihnul jsem se ještě podívat se na krásný západ slunka, hnusnou díru pod sebou a potmě se sápat dál.
Chvíli před západem slunka už stojíme na vrcholu, fotím svůj stín v mracích, dokonce je tentokrát i vrcholové foto a mažeme někam, kde tušíme sestupový hřeben Hirondelles.
Z ledového plata na vrcholu je to jedna délka traversu rozchrastaným hřebínkem k 1. slaňáku. U něj jsme už skoro potmě, přišla mlha takže sestup je nejasný a nás čeká další bivak.
Den 3.
Noc jsem přečkal ve žďáráku dobře, Pavel se svou fólií pro přežití trochu hůř, protože ji po deseti minutách rozškubal a celou noc se do ní snažil zabalit. Je to spíš taková fólie proti nudě, asi proto si ji bere na každý výstup. Při použití ji vždycky roztrhá a do rána se baví ucpáváním děr. Konečně přišlo svítání a sestupujeme.
Je to 15 až 20 (prostě nepočítaně) slanění do sedla Hirondelles (sedlo mezi Grandes Jorasses a Petit Jorasses). Docela to jde, jenom jsme někde u 15. slanění sjeli na italskou stranu víc než je milo a zdrávo, takže musíme traversovat zpátky do Francie okolo rozchrastané věžičky, kde to dost lítá. Navíc přišla mlha a začaly padat nějaké bílé sračky. Když už jsme konečně na poličce délku nad sedlem, zpátky na správném sestupu, tak se při stahování lano zase kouslo…no nic, zaberu víc. Lano pořád nejde, tak se do něj musím zavěšovat. Najednou to zarachotilo a lano se uvolnilo. Mrknu nahoru a nebe je plné černých teček. Tak ….. a je to v p..i a my poletíme expresně do horoucích pekel i s lavinou. Stihneme se ještě přitisknout ke stěně a klepeme se do rytmu bubnování šutrů o naše bakelitové pohlavní kryty. To co se mi přitom honilo hlavou bylo naprosto nepublikovatelné, ale život to nebyl.
 |
| hledání cesty |
 |
| romantický západ slunka |
 |
| absolutně zkurvená tma na krku |
Naštěstí to bylo už jen 2 délky pod Cassinovým bivakem (asi nejlepší v cestě). Je to dobrá, dost zasněžená police, takže se tam dá vyhrabat díra na sezení a je z čeho vařit čaj. Noc je parádní, oba jsme se vešli do žďáráku, není moc kosa a bavíme se čuměním na hvězdičky.
Den 2.
Kolem druhé už mně hvězdičky nebaví, tak že jdu vařit. Samozřejmě jsem nedotáhnul vařič a po zapálení je z něj okamžitě ohnivá koule. Jo, není nad plamennou depilaci rukou, (na fanynky to jistě udělá dojem). Ale stihnul jsem to zavřít, tak žádné scény jak z akčního filmu nebyly, jen ten smrad ze spálených chlupů zůstal.
Vaříme až do svítání, pak se sbalíme a lezeme dál. Nad bivakem jsou krásné pevné plotny a dokonce suché, bohužel jenom pár délek. Pak následují už jenom délky olepené rozbředlým sněhem. No pěkný hnus, ale za to vydrží. Navíc Pavel zrušil svůj zánovní camelbag tím že mu někde urval víčko, tak máme najednou nějak míň pití. Celý den jsme v mlze a občas padají kroupy, až 2 délky pod vrcholem se mraky rozestoupili a my si můžeme vychutnat parádní pohledy do údolí.
 |
| 2. den ve stěně |
 |
| vrcholová část stěny |
 |
| vrcholová část stěny |
 |
| ... a po tom všem mám svatozář |
 |
| vrcholové foto - pohled na Matterhorn |
 |
| vrcholové foto |
Den 3.
Noc jsem přečkal ve žďáráku dobře, Pavel se svou fólií pro přežití trochu hůř, protože ji po deseti minutách rozškubal a celou noc se do ní snažil zabalit. Je to spíš taková fólie proti nudě, asi proto si ji bere na každý výstup. Při použití ji vždycky roztrhá a do rána se baví ucpáváním děr. Konečně přišlo svítání a sestupujeme.
 |
| sestup |
 |
| slanění nad col de hirondelles |
Je to 15 až 20 (prostě nepočítaně) slanění do sedla Hirondelles (sedlo mezi Grandes Jorasses a Petit Jorasses). Docela to jde, jenom jsme někde u 15. slanění sjeli na italskou stranu víc než je milo a zdrávo, takže musíme traversovat zpátky do Francie okolo rozchrastané věžičky, kde to dost lítá. Navíc přišla mlha a začaly padat nějaké bílé sračky. Když už jsme konečně na poličce délku nad sedlem, zpátky na správném sestupu, tak se při stahování lano zase kouslo…no nic, zaberu víc. Lano pořád nejde, tak se do něj musím zavěšovat. Najednou to zarachotilo a lano se uvolnilo. Mrknu nahoru a nebe je plné černých teček. Tak ….. a je to v p..i a my poletíme expresně do horoucích pekel i s lavinou. Stihneme se ještě přitisknout ke stěně a klepeme se do rytmu bubnování šutrů o naše bakelitové pohlavní kryty. To co se mi přitom honilo hlavou bylo naprosto nepublikovatelné, ale život to nebyl.
Zase jsme měli kliku, trefily nás jenom malé úlomky. Blembáky jsou trochu otřískanější, Pavlovi to v báglu rozbilo pouzdro na brýle, ale jinak jsme ok, takže jedeme dál. Lano nesjelo…se zase zachytilo. Tahat za něj znovu se mi odsud vůbec nechce, tak že popojdeme po polici kousek doprava a dáme další pokus. Čumím na Pavla a myslím že se mi to zdá. Police se pod ním pohnula! Stihnul rychle skočit do madel a police velikosti šatníku se s tichým zapraskáním vydala na cestu do údolí.
Takže zpátky do laviniště, opatrně stahujeme lano a jedeme na poslední slanění do sedla. 20 metrů pod slaňákem je sněhový svah, tak už to snad bude dobré. Tak si slaňuju po tom svahu a on má dole rovný strop. No to už je moc!!! Situácia v tejto krajině smeruje do riadnej p..i, takže zbývajících 15 metrů slanění už se rychlostí blíží volnému pádu a hlavně rychle pryč. Ze svahu se totiž nakonec vyklubal sérak, trojůhelníková ledová police, značně tající, trčí dobré 4 metry do prostoru, táhne se stovky metrů a nějakým zázrakem drží nalepená na kolmé stěně. Pod ním je velká okrajová trhlina co nebyla přes sérak vidět. Tak tohle fakt nemusím!!
Žádné překvapení už se naštěstí nekonalo, sérak vydržel levitovat, takže jsme na ledovci v sedle, odkud už zbývají jenom 4 délky slanění dolů. Radost. A tady přišlo další překvápko…nemáme slaňáky, prostě nikde nejsou!! Ještě že Pavel mluví francouzsky, tak volá na dům horských vůdců kde že je ten sestup nebo co. A že na 1. věžičce od ledopádu. Pod námi je na ledovci fůra nové suti, skála totálně rozchrastaná a ze stěny vysypávají náklaďáky s balvany. Vypadá to že slaňáky jsou někde dole v té suti. No nic, hledáme dál. Když se mrknem přes sedlo na Petit Jorasses, tak to vypadá nadějně. Ale i tam spadla lavinka, tak je rychle po naději. Možnost je počkat do rána, že to snad přimrzne a bude to lepší, ale do dalšího bivaku se nám nechce, na Italskou stranu sejít nemůžeme protože nemáme pasy ani peníze a je to daleko, tak chvíli přemýšlíme a nakonec si zavoláme pro vrtulník. Pak už je to docela snadné, stoupnete si na rovné místo a už jen čekáte že se snad mlha rozpustí a opravdu pro vás přiletí. My jsme je vyhlíželi jenom půl hoďky.
Rada: až budete někdy čekat na vrtulník, tak ne na ledovém mostě. Záchranáři si pak myslí že odvážejí totální kretény!
Rychle jsme naskočili a řítíme se dolů. Je to parádní zážitek, pilot je asi veterán z Vietnamu a je vidět že má létání rád. Bohužel se s dispečerem nějak blbě domluvil a nejenže nás nevysadili u stanu, ale letí pořád směr Šamonice. U chaty jen zamávali lidem a valí dál. Tiše doufáme že nás vysadí aspoň u horní stanice vláčku, ale nic. Jenom se na nás satanisti chechtají a letí dolů. V Šamonicích na heliportu na ně chvíli nechápavě zíráme, po vysvětlení situace i oni na nás. Jsme sice dole, ale bez peněz, spacáků a vůbec všeho. Tak nám aspoň dali nějaké jídlo, půjčili prašule ,tak můžeme zajít na do Chamonix na raclette, které po tom všem fakt chutnají. Divím se že nás z restaurace nevyhodili, protože vypadáme jak bezdomovci, ale asi jsou tady zvyklí.
Pak už jdeme bivakovat na trávu do kempu, kde nás baba zkásla o 10 euráčů. Aspoň že nás ráno vyvezou vrtulníkem zase zpátky ke stanu...
 |
na heliportu
|
 |
na heliportu
|
Den 4.
Na heliportu stepujeme už od sedmi, ale furt nic. Nemáme otvírák, tak tu konzervu, co nám včera dali pořád sušíme v batohu a čekáme že nás záchranáři zase zachrání a půjčí nám otvírák. Marně. Otvírák nemají…no aspoň chápeme proč nám ji dali. Nakonec jsme ji dobyli jak by se do toho dobývaly opice: image je na nic, poslouchej svuj hlad!
V 8 se to tam začíná rozhýbávat, v 9 že ještě letěli někoho zachraňovat, tak nám dali kávu a byli zvědaví jak to vypadá s podmínkama ve Walkerovi a podobně. Mimo jiné z nich vypadlo, že angličani co nastupovali po nás schytali šutrama a odváželi je s polámanýma žebrama, na Blanku na normálce že zakalilo 5 lidí, u našeho bivaku Cassin se urval kus stěny a podobné zprávičky. Taky dost čuměli, že Pavel leze v lyžákách.
 |
| 2. letecký den |
 |
| stěna ze vzduchu |
 | ||
|
V 11 nás konečně naložili a za 10 minut jsme byli u stanu. Cestou byly parádní výhledy, tak jsme si to fakt užili. U stanu už jsme jenom pobalili a mazali dolů koupit dárek záchranářům a pryč.
Něco málo na závěr:
Lezli jsme Cassinovu cestu na Walkerův pilíř v severní stěně Grandes Jorasses, obtížnost převážně V+ až VI, několik míst A0, A1 (RP VII), led do 60°. Převýšení 1200m, lezecký čas 12 až 15 hodin.
Lezli to Pavel Kryze a Pavel Urbánek
Poznámky:
- Kdybyste náhodou chtěli na Walkera, tak se na to v tak mizerných podmínkách radši vy….e.
- Choďák to moc není, ale kdo nevěří ať tam běží :o)
Děkujeme PGHM (peloton de Gendarmerie de Haute Montagne) za sponzoring sestupu, kempování a vůbec všeho co jsme jim sežrali a vypili.
 |
| popisky |
