| Kdo: | Ota Kydal, Richard Coufal |
| Kdy: | červenec / srpen 2002 |
Možná na skalkách nikdy nevylezu něco za VIII a víc, ovšem v horách je mi vždy fajn. Taky asi nejsem úplně in, protože jste se právě začetli do pokusu o reportáž z oblasti, kde by horolezce neruského původu těžko hledal i slovutný Sherlock Holmes. Toto bohem (rozuměj civilizovaným Evropanem) zapomenuté území se přitom nachází pouhých 20km vzdušnou čarou směrem na západ od Elbrusu.
Jako dopravní prostředek pro překonání více než 3 000 km vzdálené destinace od tepla našich domovů jsme zvolili autobus. Využili jsme nabídky nejmenované cestovní kanceláře, která vozí turisty na Elbrus. Za vyřízení potřebných víz a za to, že nás vysadí někde u silnice, potom nás za 16 dní odsud zase odveze, jsme zaplatili rovných 12 000,-Kč. 3,5 dne v autobuse, zhruba 20ti hodinové čekání na různých hranicích, tak to bych nepřál ani mé eventuelní tchýni. Když jsem se po návratu domů náhodou dočetl (viz. Montana č.1´02, str.14), že letadlo je o pouhých 2 500,-Kč dražší, málem jsem si rval vlasy z hlavy (ještě že si ji pravidelně holím). Řidičům autobusu i průvodci ovšem skládám poklonu, absolvovat tuto cestu vícekrát bych nechtěl ani za všechny prachy světa. A to prý náš turnus patřil k těm nejklidnějším. Čau Střeldo.
Naše spolutrpitele v autobuse jsme opustili u města Nevinnomyšsk. Teď už jsme zbyli jen my dva a Rusko. Stopem se tu jezdí za peníze. Osobní auto se dá usmlouvat na 4 rubly za 1 km (1 rubl = necelá 1 kačka česká, tedy v létě 2002). Bez velkého čekání jsme zvládli 60ti kilometrový přesun do hlavního města čerkessko-karačeyské oblasti, Čerkesska. Nejdříve bylo nutno se zaregistrovat na policii. Žádné čekání, 10 rublů za osobu a razítko je tam. Jsou to ovšem úředníci jako všude jinde na světě a neúřadují každý den. My jsme měli štěstí, protože jsme přišli v úterý, kdy mají otevřeno. Pak je potřeba povolení do pohraničí, kde se cíl našeho dobrodružství nachází. Kasárna pohraniční milice stojí blok vedle budovy policie. Zde vše proběhlo též téměř hladce. Chtěli si zapsat snad i velikost trenýrek, ale povolení nám bylo bezplatně vystaveno na ruské poměry téměř na počkání (asi za 3 hodiny). Přímo od kasáren nás odvezl bodrý stařík dál na jih. Ještě zbývalo urazit necelých 200 km. Tuto oblast asi před měsícem postihly ničivé záplavy, takže byla spousta mostů zničena a cesta měla občas charakter tankodromu. Ovšem Lada je stroj nesmrtelný. Po projetí poslední vesničky Khurzuk a po 12 km naše taxi zastavilo před závorou a ruským vojákem s kalašnikovem. Od teď už jen po svých. 35 kilo na záda a asi 8 km pěšky do alplágru Uzunkol. Do našeho působiště pro příštích 15 dní jsme dorazily po osmé hodině večerní. Ani se nám nechtělo věřit, že všechny nástrahy ruské civilizace jsme odbyli bez problémů během jednoho jediného dne. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti zde působících vojáků. Samozřejmě že mají zájem hlavně o cigarety a tabák. Holandské tabáky, které jsme měli s sebou, zmizeli velmi rychle. Naše vstřícnost však byla po dobu pobytu odměněna jejich přátelstvím, jenž nám umožnilo nahlédnout do hlubin velké ruské duše. I když jsme z vojáků měli zprvu obavy, jejich přítomnost nám nakonec zprostředkovala mnohá dobrodružství, která možná zastínila samotnou horolezeckou činnost.
V táboře je nutné se ohlásit kamandírce tábora. Jmenuje se Rimma, je to instruktorka horolezectví, jenž přes zimu žije v Moskvě. Zde už působí asi 30 let a i přes svůj věk organizuje chod alplágru velmi rozhodně. Ubytování je možné ve vlastním stanu (10rublů/1os/1den) nebo v chatkách (60-150rublů/1os/1den). Funguje zde i sprcha s teplou vodou, hospůdka s několika druhy lahvových piv, vodkou i teplou kuchyní. Zavírá kolem jedenácté večer, kdy je celý alplágr odpojen od přívodu elektřiny.
A co Západní Kavkaz nabízí těm bláznům, kteří s sebou až sem táhnou v batohu deset kilo železa a jiných horolezeckých srandiček? Oblast se rozděluje na dvě zhruba 10 km dlouhá údolí, jenž končí hraničními vrcholy s Gruzií. Údolí Kičkiněkol a Myrdy. Z údolí Kičkiněkol je možné jít k masívu Dolomity s obtížností lezení 2A-5A. Pro opravdu náročné lezce se na jižním konci Kičkiněkolského údolí nachází hraniční vrchol Dalar (3 979 m.n.m.) s několika až dvoudenními výstupy obtížnosti 5B-6A. S výjimkou nástupů po ledovci a firnu jsou tyto výstupy výhradně skalní. Cesty na Dalar měří až 1 km. Milovníci sněhu a ledu si zde snad přijdou na své při lezení na vrchol Zámok (3 871 m.n.m.), něco málo na vrchol Dvojňjaška (3743 m.n.m.). V údolí Myrdy stojí za zmínku pěkné skalní výstupy na Kirpič (3 800 m.n.m.) a Pik Šokoladnyj.
Úřední šiml však řehtá i ve výšce 2100 m.n.m.. Ruské horolezectví pořád žije duchem vysokého stupně organizovanosti. Každý člen vlastní tzv. "knižku alpinisti", kde se mu zapisují přelezené cesty. My nic takového nevlastníme, takže jsme nuceni podepsat prohlášení, že nepolezeme nic těžšího, než je 3B. Pak se prý uvidí.
Navíc nás čeká odvrácená strana horolezectví, čekání na dobré počasí. Prší 4 dny. Mezi samými Rusy jsme trochu rarita a všichni se s námi chtějí seznámit, což se přestává líbit oťasovým ledvinám a žaludku. Během denních kocovin nás neustále obtěžují synci místních pastevců, Bášir a Muhamed, kteří jsou schopni nám před našimi zraky vzít cokoliv, co se jim zrovna hodí.
Konečně se počasí umoudřuje a dostáváme povolení zdolat první stěnu. V masivu Dolomity se pokusíme o jeho jižní vrchol.
Napřed se musíme přesunout do bivaku pod stěnu. Tisícimetrové převýšení během čtyř hodin je docela hezká rozcvička. (To tvrdím já, zeptejte se Oty.) Bivak se nachází poblíž plesa na západní straně dolomitského hřbetu. Nepředstavujte si ovšem průzračné pleso jako v Tatrách, kde dohlédnete až na dno. Ve výšce kolem 3 000 m.n.m. zde pořád ještě roste tráva, takže pod pojmem pleso si spíše představte bahnitý rybník. Navíc místo oblázků hyzdí dno vyhozené prázdné konzervy. Rusko a ekologie jsou prostě pojmy neslučitelné. Doufejme, že alespoň prozatím.
Druhý den ráno nás čeká obvyklá rutina. Budíček v půl páté, na snídani čaj a instantní čínská nudlovka, dvacetikilový bágl na záda, vzhůru do toho. Na zahřátí nás čeká dvouhodinový nástup po pěkně přimrzlém firnu. Ve vypůjčených, ruských, dalo by se říci rámových mačkách. Levá nechtěla na botě držet, takže jsem se docela naotravoval při neustálém dopínání a kurtování pomocí prusíku.
Několik úvodních délek II. a III. lezení lana zatím odpočívají. Alespoň se mé nové Bufa Pharao ( bohužel nejsou sponzorským darem) seznamují s přilnavostí zdejšího dolomitu. A při tom rozhledu po okolí je to prostě paráda. Lana přišla na řadu až někde v půlce stěny. Ve výšce kolem 3 500 m.n.m. začínám dost funět, přeci jenom to nejsou Tatry. Navíc s Oťasem ta výška zamávala natolik, že se u něj začínají projevovat příznaky chřipky nebo tak něco. Prostě když zkusil lézt jednu délku jako druhý s batohem, bylo nám jasné, že úloha nosiče připadne mě. Po asi půlhodinovém bloudění, při hledání správného směru traverzu, nás naštěstí čekají jen dvě délky. Ta předposlední po vzdušné plotně, tak ta mě fakt baví. Ovšem při dolézání pod převis mi začíná dost zavazet bágl, takže předvádím zajímavé akrobatické kousky, abych se tam vměstnal. No to by byla fotečka. Teď ještě vytlouct oťasovu skobu. Ono vůbec my dva a skoby, to je námět na román. Já jsem totiž levák, takže to mám skoro vždycky přes ruku. Takže cedím skrze zuby:"K...a Oťas, já Tě zabiju" a s vypětím všech sil buším do té mrchy až se uráčí vylézt ven. Asi si najdu spolulezce, který preferuje vklíněnce. Ale hlavně se musím hodně učit, hóóódně učit. Ještě, že v tom převisu byly dobré nohy, zas tak namakané bandasky nemám. Odměnou je další vzdušná plotna. Bágl je těžší a těžší, už musím odpočívat po každém kroku. A zase skoba. Už na sebe vidíme. Z mého výrazu je mu jasné, že už jdu jen na rezervu. Doporučuje mě tu skobu radši nevytloukat, abych posledních pět metrů nevytekl. Ale přece nejsem taková máčka. Beru do ruky kladivo, dvakrát klepnu a skoba je venku. Rusákům tu nic nenecháme. Dodrápal jsem se do štandu a když vidím, jakou tam Ota spletl pavoučí síť, aby jistil ze dvou bodů, musím se smát. Je to prostě "Prcek Hračička". Ale kdo umí, ten umí. Já bych dal jednu skobu a hotovo. Poslední délku jistím namáčklý u stěny. Je to dost rozlámané a sem tam kolem profičí nějaký ten kámen rozličné velikosti. Znovu nazouvám lezečky a hurá vzhůru. Už je to jenom schodiště, ani jistit jsme nemuseli. I když, člověk nikdy neví... Pak přichází velká úleva, protože je jasné, že po hřebeni na vrchol to půjde i v pohorkách. Za šest hodin od nástupu do stěny nás čeká slastný pocit rozhledu z výšky 3 708 m.n.m.. Bohužel východní strana je pod mraky, takže si Elbrus nevyfotíme. Sestupujeme jižní stěnou, tři délky slaněním přes fixně osazené smyčky. Potom ještě tři sta metrů zasněženým kuloárem dost ostrého sklonu. A zase ty vypůjčené mačky. Teď pro změnu stávkuje pravá. Aby se neotevírala, musím slézat čelem ke svahu po předních hrotech. Jde to dost pomalu a stojí to hodně sil. Když se pokusím jít zády ke svahu, gravitace vítězí a už si to šinu směrem dolů. Velice rychle jsem si osvojil techniku brždění na sněhu pomocí předních hrotů. Takže znovu čelem ke svahu. Ota už je na nástupovém firnovém poli, což znamená, že ani teď mi s batohem nepomůže. Aspoň bude v bivaku uvařená večeře. Stejně jsem horší kuchař. Dorážím ke stanu po šesté večer. Obrovský hlad a neukojitelná žízeň mi ani nedovolují posoudit, jestli mi bramborová kaše s masem chutná či nikoliv. Ještě musíme sbalit stan a sestoupit zpět do alplágru. V půl jedenácté večer můžeme zodpovědně prohlásit, že náš první výstup máme úspěšně za sebou. To ovšem netušíme, že i poslední
Na druhý den se totiž stalo něco, co změnilo náladu i chod v celém táboře a potvrdilo oprávněnost přítomnosti ruské armády. Skupina horolezců, jenž scházela do průsmyku Kirpič, nalézajícím se přímo na rusko-gruzínské hranici, byla přepadena gruzínskými bandity. Přivolaná vojenská hlídka střelbou donutila Gruzínce k ústupu, ale okradení horolezců již zabránit nedokázala. Vojsko mělo poté několik dní pohotovost, nádhernou přírodní scenérii narušovaly průlety vrtulníků, celá oblast byla uzavřena. Navíc Ota se pořád nemohl vzpamatovat z pobytu ve výšce pro Moraváka téměř závratné. Místní lezečtí kmeti ho léčili různými mastmi, lektvary a jogínskými technikami. Když už jsme byli opět provozuschopní a oblast celkem bezpečná, tak nám plány zase hatilo počasí. Znalci místních poměrů špatné počasí připisovali nepříznivé měsíční fázi. Pokud by se Měsíc motal kolem úplňku, bylo by prý všechno mnohem lepší. Při pokusu o zdolání západní stěny Trapecie v údolí Myrdy, jim dali plně za pravdu. Horolezecká přilba se zde osvědčila jako účinná ochrana proti padajícím kroupám.
Protože čas se nedá zastavit, stihli jsme už jen jednu hezkou procházku, rozlučkové posezení s našimi věrnými druhy ve zbrani u piva, vodky a dokonce i v nefalšované sauně s březovými metličkami. Však my se sem ještě někdy vrátíme.
Pokud by chtěl někdo s námi, bude mít v létě roku 2004 určitě šanci se k nám přidat. Richard a Ota
 |
| Welcome to Uzunkol |
 |
| První štíty |
 |
| Žokej |
 |
| Stěna |
 |
| Večeře |
 |
| Dalar |
 |
| Dalar |
 |
| Úspěšně na vrcholu |
 |
| Tábor Uzunkol |
 |
| Večírek |
 |
| V bivaku |
 |
| Na výletě |
 |
| Procházka botanickou zahradou |
 |
| Ruští přátelé |
 |
| Smradlavé ryby |
 |
| Dasvidanija |
