Začátek července 2004.
Letošní oslavy Cyrila s Metodem a Jana z Husy nám nabídly s víkendem docela slušnou porci volna, takže jsem už před časem začal plánovat, kam se pojede. Dlouho mne nic nenapadalo, až jsem nakonec při náhodném listování staršími Montanami uviděl článek o lezení pod Hochkönigem v Berchtesgadenských Alpách a bylo to naprosto jasné. Jako spolulezec se ochotně přihlásil Jarouš Ludvík, team byl ještě doplněn o trekovou část v osobě Lukáše Kunce a mohlo se vyrazit. Přes Rakouské dálnice jsme to smažili docela rychle, takže po několika hodinách jsme na sklonku prvního dne stáli na posledním parkovišti v horách u hotelu Arthur Haus. Přivítalo nás moc pěkné počasí. Mírně popršávalo, padala mlha, vidět nebylo vůbec nic, no hnus. Parkoviště jsem si tedy představoval úplně jinak. Čekal jsem plochu zalitou sluncem, na které se budou lepé árijky vyvalovat na karoseriích drahých vozů a mlsně hltat naše vysportovaná těla, mířící směrem k nebezpečným vrcholům, ale místo toho si nás jen nedůvěřivě prohlížela starší paní v zástěře a gumákách, stojící uprostřed zabahněného parkálu. No co, hodili jsme tlumoky na záda, ogumákovaná paní nám poradila kudy tudy do hor a asi po dvou hodinách šlapotu do kopce jsme stáli pod, spíše v mlze jen tušeným než viděným, vrcholem Torsäule (2587 m.n.m.). Ráno vypadalo úplně jinak, mlha se sice úplně nerozplynula, ale gigantózní kopce na nás shlížely v celé své kráse a tak tedy rychle posnídat a ještě rychleji pod nástup. Pro první den jsme vybrali cestu Mozart v jižní stěně Torsäule a Lukáš se rozhodl vyšlápnout na samotný Hochkönig (2941 m.n.m.). Už od začátku jsme tušili, že se nám asi vymstí to, že jsme si stěnu vůbec neprohlídli a hned jsme se do ní zakousli. Ve druhé délce, která měla vést víceméně v plotně jsem se plazil spárou a ve třetí délce, která měla být zase plotnovitá jsem se nečekaně octnul v mírně převislé, mokré a nelehké pro změnu zase spáře a bylo jasné, že jsme úplně někde jinde. O chvíli později jsme už pozorovali stěnu z pořádného odstupu a zjistili jsme, že jsme z Mozarta uhnuli už po asi deseti metrech. Na nový pokus bylo už pozdě, tak jsme se už věnovali jen jídlu, kávě a focení. Aspoň, že byl toho dne úspěšnější Lukáš a za odměnu si mohl dát na vrcholu Hochkönigu polívku. Druhý den jsme vstali trochu dřív a přestože jsme se v Mozartovi opět nevyhnuli troše bloudění, byl nakonec úspěšně přelezen. Pokud by to někdy někdo chtěl lézt, tak průvodce od Jiřího Nováka Severní vápencové Alpy 1. hovoří v textové části o tom, že je to za 7 A1, v obrázkové části o 7 A0 a tak nějak to opravdu je. Friendy nezbytné, sem tam stopper a aj skobku jsem občas zatloukl. Ponechaného jištění tady zrovna moc není a o nýtech jsme si mohli nechat jen zdát. Další den nám už nemilosrdně krátký program nedovolil dále setrvat pod stěnami a další cesty, na které jsem si myslel, tak budou muset počkat na někdy jindy. Po žíznivém sestupu okolo chaty Mittenfeld Alm, kde jsme dali po zaslouženém pivku a sledovali sympatickou selku, chytající králíka a žnoucí trávu, jsme doklopýtali k autu, naházeli všechno do jeho útrob, zaplatili 2,50 E za parkovné a vyrazili za kulturou do Solnohradu. Tady jen ve zkratce – několik pohledů na hrad, vídeňský řízek, zmrzlina, zhodnocení stavu populace, odjezd. Poslední částí akce mělo být přespání na parkovišti v Kaiserbrunnu v Höllentalu a poslední den pohodové lezení na Semmeringu. Při příjezdu k parkovišti se mi však úplně zvedl žaludek. Viděl jsem tady už ledacos, ale tohle tedy ještě ne. Obrovské množství lidí se tísnilo na zdejší poměrně nevelké ploše a nějaký outdoorový vlasatec s nasraným výrazem v obličeji se dokonce povaloval na karimatce částí těla až na silnici. Z rozčarování mne vytrhl až Jaroušův hlas ze zadní části našeho vozu. „Ani nezastavuj!“ Lukáš poslechl, dupl na plyn a tuto hroznou podívanou jsme nechali za zády. Nikdo už neměl chuť zůstávat v přelidněném údolí, takže jsme o pár hodin později už večeřeli bagety a pivko na pumpě v Břeclavi a ještě o chvíli později vjeli zpět do našeho rodného Hradiště.
Letošní oslavy Cyrila s Metodem a Jana z Husy nám nabídly s víkendem docela slušnou porci volna, takže jsem už před časem začal plánovat, kam se pojede. Dlouho mne nic nenapadalo, až jsem nakonec při náhodném listování staršími Montanami uviděl článek o lezení pod Hochkönigem v Berchtesgadenských Alpách a bylo to naprosto jasné. Jako spolulezec se ochotně přihlásil Jarouš Ludvík, team byl ještě doplněn o trekovou část v osobě Lukáše Kunce a mohlo se vyrazit. Přes Rakouské dálnice jsme to smažili docela rychle, takže po několika hodinách jsme na sklonku prvního dne stáli na posledním parkovišti v horách u hotelu Arthur Haus. Přivítalo nás moc pěkné počasí. Mírně popršávalo, padala mlha, vidět nebylo vůbec nic, no hnus. Parkoviště jsem si tedy představoval úplně jinak. Čekal jsem plochu zalitou sluncem, na které se budou lepé árijky vyvalovat na karoseriích drahých vozů a mlsně hltat naše vysportovaná těla, mířící směrem k nebezpečným vrcholům, ale místo toho si nás jen nedůvěřivě prohlížela starší paní v zástěře a gumákách, stojící uprostřed zabahněného parkálu. No co, hodili jsme tlumoky na záda, ogumákovaná paní nám poradila kudy tudy do hor a asi po dvou hodinách šlapotu do kopce jsme stáli pod, spíše v mlze jen tušeným než viděným, vrcholem Torsäule (2587 m.n.m.). Ráno vypadalo úplně jinak, mlha se sice úplně nerozplynula, ale gigantózní kopce na nás shlížely v celé své kráse a tak tedy rychle posnídat a ještě rychleji pod nástup. Pro první den jsme vybrali cestu Mozart v jižní stěně Torsäule a Lukáš se rozhodl vyšlápnout na samotný Hochkönig (2941 m.n.m.). Už od začátku jsme tušili, že se nám asi vymstí to, že jsme si stěnu vůbec neprohlídli a hned jsme se do ní zakousli. Ve druhé délce, která měla vést víceméně v plotně jsem se plazil spárou a ve třetí délce, která měla být zase plotnovitá jsem se nečekaně octnul v mírně převislé, mokré a nelehké pro změnu zase spáře a bylo jasné, že jsme úplně někde jinde. O chvíli později jsme už pozorovali stěnu z pořádného odstupu a zjistili jsme, že jsme z Mozarta uhnuli už po asi deseti metrech. Na nový pokus bylo už pozdě, tak jsme se už věnovali jen jídlu, kávě a focení. Aspoň, že byl toho dne úspěšnější Lukáš a za odměnu si mohl dát na vrcholu Hochkönigu polívku. Druhý den jsme vstali trochu dřív a přestože jsme se v Mozartovi opět nevyhnuli troše bloudění, byl nakonec úspěšně přelezen. Pokud by to někdy někdo chtěl lézt, tak průvodce od Jiřího Nováka Severní vápencové Alpy 1. hovoří v textové části o tom, že je to za 7 A1, v obrázkové části o 7 A0 a tak nějak to opravdu je. Friendy nezbytné, sem tam stopper a aj skobku jsem občas zatloukl. Ponechaného jištění tady zrovna moc není a o nýtech jsme si mohli nechat jen zdát. Další den nám už nemilosrdně krátký program nedovolil dále setrvat pod stěnami a další cesty, na které jsem si myslel, tak budou muset počkat na někdy jindy. Po žíznivém sestupu okolo chaty Mittenfeld Alm, kde jsme dali po zaslouženém pivku a sledovali sympatickou selku, chytající králíka a žnoucí trávu, jsme doklopýtali k autu, naházeli všechno do jeho útrob, zaplatili 2,50 E za parkovné a vyrazili za kulturou do Solnohradu. Tady jen ve zkratce – několik pohledů na hrad, vídeňský řízek, zmrzlina, zhodnocení stavu populace, odjezd. Poslední částí akce mělo být přespání na parkovišti v Kaiserbrunnu v Höllentalu a poslední den pohodové lezení na Semmeringu. Při příjezdu k parkovišti se mi však úplně zvedl žaludek. Viděl jsem tady už ledacos, ale tohle tedy ještě ne. Obrovské množství lidí se tísnilo na zdejší poměrně nevelké ploše a nějaký outdoorový vlasatec s nasraným výrazem v obličeji se dokonce povaloval na karimatce částí těla až na silnici. Z rozčarování mne vytrhl až Jaroušův hlas ze zadní části našeho vozu. „Ani nezastavuj!“ Lukáš poslechl, dupl na plyn a tuto hroznou podívanou jsme nechali za zády. Nikdo už neměl chuť zůstávat v přelidněném údolí, takže jsme o pár hodin později už večeřeli bagety a pivko na pumpě v Břeclavi a ještě o chvíli později vjeli zpět do našeho rodného Hradiště.
Až na ten nepříjemný zážitek z posledního dne to byla výborná akce. Jara Blatný
 |
| ráno pod Torsäule |
 |
| ráno pod Torsäule |
 |
| pohled do části jižní stěny Torsäule |
 |
| jižní stěna Torsäule |
 |
| Jarouš pod nástupem |
 |
| v táboře |
 |
| Mozart |
 |
| Mozart |
 |
| Mozart |
 |
| místní kamzík |
 |
| vrchol Torsäule |
 |
| Alpská květena |
 |
| skála je tady opravdu docela ostrá |
 |
| ovečky |
 |
| další ráno |
 |
| vpravo Torsäule |
 |
| Torsäule |
 |
| sucho v hubě, spálený ksicht, tepláky od Vietnamců |
 |
| všude jsou skály |
 |
| u chaty Mittenfeld Alm |
 |
| starý matroš |
 |
| Mittenfeld Alm |
 |
| selka, žnoucí trávu pro králíka |
 |
| nad parkovištěm u Arthur Hausu |
 |
| stěna Flachfeld |
 |
| Östlicher Schoberkopf s věží Teufelskirchl vpravo Flachfeld |
