čtvrtek 15. července 2004

Berchtesgadenské Alpy

Začátek července 2004.
Letošní oslavy Cyrila s Metodem a Jana z Husy nám nabídly s víkendem docela slušnou porci volna, takže jsem už před časem začal plánovat, kam se pojede. Dlouho mne nic nenapadalo, až jsem nakonec při náhodném listování staršími Montanami uviděl článek o lezení pod Hochkönigem v Berchtesgadenských Alpách a bylo to naprosto jasné. Jako spolulezec se ochotně přihlásil Jarouš Ludvík, team byl ještě doplněn o trekovou část v osobě Lukáše Kunce a mohlo se vyrazit. Přes Rakouské dálnice jsme to smažili docela rychle, takže po několika hodinách jsme na sklonku prvního dne stáli na posledním parkovišti v horách u hotelu Arthur Haus. Přivítalo nás moc pěkné počasí. Mírně popršávalo, padala mlha, vidět nebylo vůbec nic, no hnus. Parkoviště jsem si tedy představoval úplně jinak. Čekal jsem plochu zalitou sluncem, na které se budou lepé árijky vyvalovat na karoseriích drahých vozů a mlsně hltat naše vysportovaná těla, mířící směrem k nebezpečným vrcholům, ale místo toho si nás jen nedůvěřivě prohlížela starší paní v zástěře a gumákách, stojící uprostřed zabahněného parkálu. No co, hodili jsme tlumoky na záda, ogumákovaná paní nám poradila kudy tudy do hor a asi po dvou hodinách šlapotu do kopce jsme stáli pod, spíše v mlze jen tušeným než viděným, vrcholem Torsäule (2587 m.n.m.). Ráno vypadalo úplně jinak, mlha se sice úplně nerozplynula, ale gigantózní kopce na nás shlížely v celé své kráse a tak tedy rychle posnídat a ještě rychleji pod nástup. Pro první den jsme vybrali cestu Mozart v jižní stěně Torsäule a Lukáš se rozhodl vyšlápnout na samotný Hochkönig (2941 m.n.m.). Už od začátku jsme tušili, že se nám asi vymstí to, že jsme si stěnu vůbec neprohlídli a hned jsme se do ní zakousli. Ve druhé délce, která měla vést víceméně v plotně jsem se plazil spárou a ve třetí délce, která měla být zase plotnovitá jsem se nečekaně octnul v mírně převislé, mokré a nelehké pro změnu zase spáře a bylo jasné, že jsme úplně někde jinde. O chvíli později jsme už pozorovali stěnu z pořádného odstupu a zjistili jsme, že jsme z Mozarta uhnuli už po asi deseti metrech. Na nový pokus bylo už pozdě, tak jsme se už věnovali jen jídlu, kávě a focení. Aspoň, že byl toho dne úspěšnější Lukáš a za odměnu si mohl dát na vrcholu Hochkönigu polívku. Druhý den jsme vstali trochu dřív a přestože jsme se v Mozartovi opět nevyhnuli troše bloudění, byl nakonec úspěšně přelezen. Pokud by to někdy někdo chtěl lézt, tak průvodce od Jiřího Nováka Severní vápencové Alpy 1. hovoří v textové části o tom, že je to za 7 A1, v obrázkové části o 7 A0 a tak nějak to opravdu je. Friendy nezbytné, sem tam stopper a aj skobku jsem občas zatloukl. Ponechaného jištění tady zrovna moc není a o nýtech jsme si mohli nechat jen zdát. Další den nám už nemilosrdně krátký program nedovolil dále setrvat pod stěnami a další cesty, na které jsem si myslel, tak budou muset počkat na někdy jindy. Po žíznivém sestupu okolo chaty Mittenfeld Alm, kde jsme dali po zaslouženém pivku a sledovali sympatickou selku, chytající králíka a žnoucí trávu, jsme doklopýtali k autu, naházeli všechno do jeho útrob, zaplatili 2,50 E za parkovné a vyrazili za kulturou do Solnohradu. Tady jen ve zkratce – několik pohledů na hrad, vídeňský řízek, zmrzlina, zhodnocení stavu populace, odjezd. Poslední částí akce mělo být přespání na parkovišti v Kaiserbrunnu v Höllentalu a poslední den pohodové lezení na Semmeringu. Při příjezdu k parkovišti se mi však úplně zvedl žaludek. Viděl jsem tady už ledacos, ale tohle tedy ještě ne. Obrovské množství lidí se tísnilo na zdejší poměrně nevelké ploše a nějaký outdoorový vlasatec s nasraným výrazem v obličeji se dokonce povaloval na karimatce částí těla až na silnici. Z rozčarování mne vytrhl až Jaroušův hlas ze zadní části našeho vozu. „Ani nezastavuj!“ Lukáš poslechl, dupl na plyn a tuto hroznou podívanou jsme nechali za zády. Nikdo už neměl chuť zůstávat v přelidněném údolí, takže jsme o pár hodin později už večeřeli bagety a pivko na pumpě v Břeclavi a ještě o chvíli později vjeli zpět do našeho rodného Hradiště.
Až na ten nepříjemný zážitek z posledního dne to byla výborná akce. Jara Blatný
 

ráno pod Torsäule


ráno pod Torsäule


pohled do části
jižní stěny Torsäule


jižní stěna Torsäule


Jarouš pod nástupem


v táboře


Mozart


Mozart


Mozart


místní kamzík


vrchol Torsäule


Alpská květena


skála je tady opravdu
docela ostrá


ovečky


další ráno


vpravo Torsäule


Torsäule


sucho v hubě,
spálený ksicht,
tepláky od Vietnamců


všude jsou skály


u chaty Mittenfeld Alm


starý matroš


Mittenfeld Alm


selka, žnoucí trávu pro králíka


nad parkovištěm u Arthur Hausu


stěna Flachfeld


Östlicher Schoberkopf
s věží Teufelskirchl
vpravo Flachfeld


sobota 22. května 2004

Kozel Jaroušovo sólo

Čas od času mají někteří sociálně narušení lezci potřebu vylézt nějakou tu cestu sólo. Tentokrát tato myšlenka napadla Jaru Ludvíka, který si pro naplnění svých potřeb vybral Svatební a Peteho na Kozlovi. Dalších slov a komentářů netřeba. Zde to tedy máte:
 






 

pátek 23. dubna 2004

Kotečnik 2004 - velikonoční šlahačka

Kdo, kdy: Jaroslav, Jaromír, Michal „Pogány“ a Terka v předvelikonočním čase roku 2004
Letos nám zamýšlený návrat do El Chorra nějak nevyšel, protože nám Fischer zrušil let do Malagy a ostatní společnosti byly nehorázně drahé, takže jsme s Jaroušem vymýšleli, co s načatým jarem. Volba nakonec padla na méně známou Slovinskou oblast Kotečnik, kde jsme chtěli strávit první týden a na ten druhý se přemístit do delších cest v Paklenici. Naši sestavu ještě posílil Michal „Pogány“ z družebního Pálavského věšáku se svou Terkou a vyrazili jsme. Počasí bohužel naši dovolenou zkrátilo jen na dva a půl lezeckého dne na Kotečniku a na Paklenici už vůbec nedošlo, ale i to se občas stane. Některým z nás navíc zkrátil možnosti k lezení i Jameson, vodka Amundsen a pivo Zlatorog, kvůli kterým se tyto osoby jen nešťastně ploužily pod skalami, ale nevadí. Každopádně jsme alespoň objevili novou oblast, do které se určitě ještě vrátíme. Pro ty, kteří by si chtěli taky dobře zalézt v nedalekém kvalitním vápně v dobře odjištěných a hlavně vesměs velmi pěkných cestách je tady pár informací:
Kudy tam: Na Aralce v Hradišti naberete plnou nádrž, koupíte bagety, zařadíte jedničku, na semaforech počkáte na zelenou a vyrazíte. V Mikulově přejedete hranice, ve Vídni doprava a přes tunely na Graz, za Grazem na Maribor a pak na Celje. Jakmile minete Celje, je třeba dojet do některé z těchto vesnic – Arja Vas, Žalec, Petrovče. Z kterékoliv z nich se už snadno dostanete do vesnice Liboje. Projedete kolem hasičárny, kolem školy přes retardéry, kolem lomu a pak pořád dál a dál do kopců až dojedete do ostré levotočivé zákruty, kde je výrazná cedule, upozorňující na Plezališče Kotečnik a většinou tady v pěkných dnech bude asi někdo parkovat. Z Liboje je to asi 4 – 5 km. Ze zákruty pak půjdete serpentinami do kopce, vpravo kolem zemědělské usedlosti s traktorem Ferrari a po pěšině ke skalám.
Charakteristika oblasti: Většinou neoklouzané vápno, vesměs kolmé a více či méně převislé cesty, naleznete zde dokonce i méně obvyklé cesty ve stropech, délka cest obvykle mezi 15 – 20 m, nejdelší cesty vedou v kolmých až mírně převislých stěnách s délkou až 35 m, zaleze si zde úplně každý od rekreačních lezců až po výkonnostní drtiče.
Bydlení: Určitě by bylo možné i přímo pod skalami, my jsme však zvolili variantu v penzionu ve vesnici Povikno, kde nám jako studentům (dva z nás museli s tím studiem trochu zalhat) dali nocleh se snídaní za 6 E. Jinak v okolí je ještě pár hotelů a kempů, ale za moc to nestojí. Když se však budete hodně vytrvale ptát, něco rozumného jistě najdete.
Průvodce: Okleštěný průvodce je v Montaně 2/2002 a Slovinci lezli podle nějakého jejich průvodčíka, který bude jistě možné sehnat někde v lezeckých obchodech (na 100% v Celje). Teď, v době internetu, je ale jistě nejlepší zavítat na výborné stránky firmy Coronn, na které jsem už párkrát upozornil. Tady vám zalevno poskytnou heslo, se kterým si můžete stáhnout průvodce nejen na Kotečnik.
Pár zajímavých cest (v závorkách jsou uvedeny sektory):
Zajeda 6a+ (Oboki), Strop 7a+ (Oboki), Babalu 5c (Kača), Kapnik 6a+ (Kača), Limona 7a (Kača), Gad 6c+ (Kača), Pomaranča 6b+ (Kača).
A co jsme vlastně přelezli:
Není se moc čím chlubit. Čas, který jsme na Kotečniku strávili, jsme věnovali spíš rozlézání v lehčích cestách. Na ty těžší mělo teprve dojít, ale jak to dopadlo, to už je popsáno výše. Takže nejlepší výkon 7a RP. 7b+ se zadařilo pouze AF a na čistý přelez už nedošlo. Ale dojde, určitě ještě letos …….:-)
Poděkování: Děkujeme Boubelovi za zapůjčení dvou polovičních šedesátek, na které mělo dojít v Aniči Kuk, a které posloužily jako výborná zátěž spodních partií našeho vozidla, jež pak mnohem lépe sedělo v zatáčkách.   Jara B.

Zalezou si i milovníci
komínů


Sledovi ptic 6a

 
Pomaranča 6b+

 
V pravé části stropu je
nečekaně Strop 7a+

 
Cestou pod skály



Terka a Kapnik 6a+


Kolem tohoto Ferrari
půjdete do skal


Limona 7a





Večírek


Ementál


Kalimero I. - 7b


Miki Miška 6b


A nakonec došlo i na sex


Tož zas příště
 

středa 31. března 2004

Thajsko 2004 - interview a fotky z rekreace

Rozhovor s Markem Zavřelem o Thajsku, lezení, ženských ......
Tak co, jak bylo?
Díky za optání, dalo se to vydržet
Proč vlastně pořád Thajsko? Letos to bylo počtvrté, v červenci tě to čeká popáté s manželkou a příští rok pošesté s Jaroušem Ludvíkem. Proč, proč, proč?
Proč Thajsko? Ani sám nevím, ale myslím, že kdo tam jednou chvilku pobýval, rád se znovu vrátí. Procestoval jsem dost zemí v Evropě a sám pro sebe jsem si říkal, proč mne to táhne znovu a znovu do Asie a pak jsem na to přišel. Kde tady najdeš dobré lezení, dobré jídlo, super koupání a potápění, výlety na motorkách, usměvavé a pohodové lidi co nikam nespěchají? O lezení se nekecá jako v Krase, tam se leze a každému je jedno, jestli lezeš 4  nebo 10 (samozřejmě, že inflační). Zeptej se třeba Póla nebo Sviště, co je táhne zpátky. A navíc se rád o všechny tyto příjemné věci rád podělím, proto jsem loni byl dcerou Terkou, letos s Michalem a příští rok třeba s Jarou.
S kým vším jsi vlastně letos v Thajsku lezl a jak se vám dařilo? Co jste přelezli?
Po třech letech,kdy jsem cestoval a lezl s Tomem Žertem, jsem se vydal na cestu s Michalem Rožkem a na místě jsme se ještě potkali s Pólem a tak jsme celý měsíc fungovali. Michal odjížděl s ambicemi na Jaidum, což je čistá 10(8b), bohužel ale místní klimatické podmínky ho zaskočili natolik, že se raději věnoval o stupínek jednodušším cestám. Ale posuďte sami, 7c fl., třikrát 8a PP, jedenkrát 8a+ PP. Kdo byl v Thajsku ví, jak těžké je tam lézt tuto obtížnost. Pólo přijel především odpočívat a tak zezačátku lezl především metry a soustředil se především na jednu cestu za 8b+, no prostě hrozný! Malé chyty, velký převis no prostě paráda. Nakonec padlo i 8b+ a tak jsme mohli udělat večírek. Já tam měl restík z předloňska a jelikož jsem se mu loni nemohl věnovat kvůli nataženému prstu, tak mne do toho Michal vyštval letos. Takže co by trochu stálo za řeč je 7c PP na třetí pokus a 7c+ PP na desátý. Pak jsem ještě dal čtyři pokusy v 8a a s jedním odsednutím, možná příště…
Jak je obecně známo, v Thajsku je velice měkká klasa. Jak je to vlastně přesně? Představuju si to asi tak, jako že třeba Thajské 7b je jako naše 8- ve Chřibech anebo jako klasická Krasovská sedmička. Je to tak?
Tak jako ve všech oblastech na světě i v Thajsku najdeš cesty nadhodnocené ale na druhou stranu i cesty podhodnocené. Není možné srovnávat s klasickou krasovou stupnicí, kterou letos nově zavedl Vlk, ale zkusím to převézt do jiné roviny. Uvedu dva příklady: Severka 8a (Osvětimanky-Chřiby) dá se lézt pouze když je chladno, nad 10 stupňů je snad nelezitelná. A druhý příklad – cesty ve Starých skalách (Sloup-Kras) při venkovních teplotách okolo 30 stupňů jsou schopní lézt pouze brněnští klasici (klasik). Takže všem těm kosmetikům klasifikací vzkazuji, jeďte do Thajska a zkuste lézt při teplotě 36-40 stupňů a devadesátiprocentní vlhkosti. A vůbec, komu se tam líbí ať tam jezdí dál, komu ne, ať je doma.
Můžeš zájemcům přiblížit, jak je v Thajsku draho? Myslím jako nocleh, jídlo, pivo a tak. A co místní lidé?
Co se týče otázky ,,levně nebo draho“? musím říct,že je to na posouzení každého, každý má jiné limity. Ale všeobecně se dá říct, že za deset tisíc se máš v Thajsku měsíc dobře. Jídlo v restauraci tě stojí mezi 35 – 70 Kč, na ulici polovinu, pivo je drahé,v  hospodě 0,7 dcl stojí cca 55 Kč a v obchodě polovinu. Když víš jak, můžeš ušetřit. Nocleh je drahý podle toho, v jaké lokalitě jsi a především v jaké době. Nejdražší je asi sezóna od prosince do března, ale pohybuje se to v rozmezí od 70 Kč – 550 Kč za bungalov a den. A místní lidé? Ti jsou levní, cca 300 bht za kus a číslo, PRÝ !!!!!!
Které oblasti a třeba i které cesty bys nám doporučil?
Z oblastí je asi nejvyhledávanější pláž Tonsai, kde se leze od poloviny devadesátých let a soustředí se tam největší počet těžkých cest, příjemné lezení v nižších stupních obtížností je na ostrovech Phi, phi ale na úkor dražšího servisu. Pro bouldering je nejvyhledávanější ostrov Koh tao, leze se na žulových nádherných kamenech, jen ta teplota vás drží při zemi. Já tam ani lezačky z batohu nevytáhl. Nejnovější oblast se v současnosti rodí na severu země v okolí města Chiang mai. V těchto oblastech si zalezou všichni a najdou se i cesty vícedélkové. Vše je v současnosti přenýtováváno a vyměňují se staré nýty za nové nerezové borháky. Jinými slovy, bezpečno. A názvy pěkných cest vám říkat nebudu, stejně je neznáte! Tak.
Nemůžu se nezeptat, co Thajky? Hezčí než Češky, Slovenky, Polky nebo Rusky asi nebudou, ale jsou hezčí než Francouzky nebo Italky? Než Španělky a Němky hezčí budou, to je jasné. Kdo je hezčí, Thajky nebo Číňanky? Vypadají některé Thajky jako Lucy Liu?
Jestli jsou hezčí, to je na posouzení a vkusu každého z nás, mě osobně se líbí, hlavně ty v Bangkoku. Já myslím, že srovnávat jakoukoliv dívku s Němkama či Francouzskama je zbytečné, kde nic není ani čert nebere.
Líbí se ti víc Lucy Liu, Drew Barrymore nebo Cameron Diaz? Podle mě je nejlepší Drew.
Z těch tří se mi nejvíc líbí Anička ,,Dido“, na bilboardu ji to moc sluší…
Jak vypadá takový klasický den lezce z Jižní Moravy v Thajsku?
Každý den začíná předsevzetím, že příští ráno opravdu vstaneme brzy, abychom už v osm byli pod stěnou a za ranního chládku mohli lézt. Takže okolo desáté se plíží dvě ospalé figurky na pláž a po cestě mezinárodně nadávají na vedro. S hodinovým zpožděním se připlazí Pólo, znalecky zhodnotí, že je dost teplo a navrhne lehký lunch v našem oblíbeném baru Papa & Mama. Neradi ale hodně rychle jsme sbaleni a vydáváme se na strastiplnou cestu po rozžhaveném písku do tři minuty vzdáleného baru. Po dobrém obědě plánujeme výlety po okolí a přestože víme, že je nikdy neuskutečníme a z pohodlných lehátek jen tak nevstaneme, je nám dobře. Ze začátku pobytu se i stávalo, že jsme se v podvečer vydali na druhou fázi lezení ale postupně jsme se od této aktivity oprostili. A přichází večer, Michal na sebe nastříká deodorant neznámé značky, já Repelent a Pólo na spálené záda Panthenol a všichni se ženeme na večeři. Po dobré večeři a třech sojových mlékách odchází Michal zvracet do bungalovu, Pólo zkontrolovat své thajské nápadnice na pláž a já hulit do hamaky. Usínáme pravidelně mezi 23 až 4 hodinou ranní.
A poslední otázka. Můžeš se s námi podělit o nějaký veselý zážitek z Asie? Třeba nějaký, kde kromě tebe figuruje ještě alkohol, homosexuální řidič taxíku, dealer koksu a policistka se zdravotní sestřičkou v latexových uniformách?
Ne, nezlob se ale takové zážitky my opravdu nemáme, my jsme přece sportovci. Ale ta kurva co nám prodala tak draho tu trávu nás fakt naštvala. A jak říká Svišť: ,,Život je jeden z nejtěžších“, a tak lezme a nerozebírejme pořád dokola, jestli je ta cesta lehčí než ta kterou udělal někdo jiný… Amazing Thailand!
Děkuji za rozhovor (ptal se Jara Blatný)

Oběd v Papa a Mama

8a+ Tantrum
leze Michal

8a+ Tantrum
leze Michal

8a+ Tantrum
leze Michal




7c+ Woodoo dol
leze Marekl

7c+ Woodoo dol
      Marek leze klíčové místo


Jaidum 8b
leze Michal

Jaidum 8b
leze Michal



Marek leze 8a  


Vzorně uklizeno


Our sweet home
on the Tonsai


Pohled z hospody


Školní výlet