Kolouch: „Kubo máš nějaký malý bicák, nebo co!!! Neshodil jsi náhodou…?!“
Kuba: „Cos to říkal…?! Můj co…?!“
Kolouch: „Že máš nějaký malý bicák!!!“
Kuba: „Že mám malý bicák…?!?!“
Jelen: „Kubo, ten brácha má vážně pravdu…“
Kuba: „Nene, to nemůžu s Vámi souhlasit, já si to nemyslím…“
Marek Zavřel: „Kubo, nechtěl jsem to původně říkat …, ale ta „vysoká“ to vidí vážně dobře, jsi nějaký pochudlý - hlavně teda na rukou … (pozn. řekl Marek a odebral se pokoušet štěstí do Sofie do Starých skal …)“
Gábina: „No coment - já mám doma Radima …“ :o)
Kuba: „Nechte mě být …“
Kuba: “ Já Vám ukážu!!!
Úvodem článku bych chtěl ještě jednou převelice pogratulovat Kubovi za jeho tvrdou práci, vůli a v neposlední řadě i buldočí trpělivost, která se vyplatila při přelezu jeho prvního tzv. francouzského „8a“ neboli cesty 9+/10- UIAA …na následujících řádcích se pokusím Kubu trochu „vyzpovídat“ a trošku přiblížit našim čtenářům tajemství Kuboveho úspěchu a pokud možno i trošku poodhalit něco z jeho „know how“ . Uvidíme, jestli se mi to podaří … :o)
A nyní náš rozhovor:
Kubo, tak popravdě, jaký máš (jsi měl při přelezu) obvod, v cm, přes bicák?
(Pozn. měřeno v zatnutém stavu …)
„Obvod paže jsem si neměřil tak 10 let. K přelezení této cesty jsem byl nucen vyrovnat se se ztrátou nějakého toho svalového objemu. Nějaký atletický ideál jsem musel pustit k vodě. Buď 8a, nebo svalnatá figura. Obojí dohromady nejde …“
…a teď trochu „vážně“… :o)
Co jsi měl doposud nejvíc vylezené? Jakých cest si nejvíc vážíš a proč?
2x 9/9+. Napřímený Devizák (Kozel) a Zvlhčovač (Děravá skala - Slovensko) . Když pominu hory, tak nejvíce si cením asik ten Napřímený Devizák. To mě nějak vůbec nesedělo. (Teďka to všichni lezou jak nic - nechápu). Ten levý mikro chyt za konce dvou prstů jsem nebyl schopen nikdy plně nabrat. Takový způsob úchopu mi byl nějak zapovězen-snad asi kvůli nějakým pakloubům po trojité zlomenině v zápěstí. (třikrát jsem si ho zlomil ve stejném místě - doktoři mě už prognózovali zápěstí zcela nehybné ...). Fakt, že mě tato cesta zrovna nesedla a přesto jsem se jí prokopal, mě dal více sebevědomí do něčeho těžšího. Napřímený byl pro mne generálkou před opravdovým zkoušením nějakého 8a.
Napřímený mě zabral nakonec daleko více času, než celá Pochybka. Ta mě naopak sedla do mých dispozic jako ulitá. V celé Pochybce není pro mne tak těžkého kroku jako v Napřímeném Devizáku.
Hodně si vážím samozřejmě i svých „příběhů“ z hor. Nechci nějaký upřednostňovat , protože každý ten příběh byl dycky o něčem jiném…“
Proč jsi si vybral zrovna tuto cestu- „Pochybná pověst“ (pozn. už ten název …) a co nám povíš a její historii?
„Rád se vystavuji výzvám, které převyšují mé momentální schopnosti. Jedině ty ve mně dokáží odstartovat potřebnou expanzivní sebeproměnu-růst od nedokonalejšího k dokonalejšímu. Proto mám raději RP než OS. 8a - to byla pro mne výzva se silným motivačním prvkem jako řemen.
Mnoho lezců mě doporučovalo, jako mé první 8a Rychlou smrt, nebo Náladovou. Chápu, že velmi silným jedincům může připadat pár kroků v těchto krátkých bouderových cestách jako zívačka. Jenže ono to nemá tu obtížnost 8a jen tak ze srandy, byť se jedná opravdu pouze o čtyř až pětikrokové problémy. Bouldrové cesty na maximálku strašně klamou. Když tu potřebnou sílu máš, lupneš to hned a ani se nestihneš zadýchat. Když ji nemáš, nepohneš se. (název „rychlá smrt“ je opravdu výstižný). Je logické, že těm, co tyto cesty přelezli, potom připadnou lehké. Já onou maximální boulderovou silou neoplývám. Techniku a strategii můžeš ladit téměř do nekonečna. Kdežto získávání síly má své limity. Proto jsem hledal něco daleko techničtějšího-něco, co jde „uchodit“ a v čem je možné zlepšovat se samotným zkoušením. Proto jsem se rozhodl pro Pochybnou pověst.
Cestu udělal v roce 1989 kdo jiný než Svišť. Makal na přímé linii „Muž s dítětem v očích“ a během toho jej napadla zjednodušující varianta-od druhého jištění vytraverzování do slavné Janzenovy cesty (8+). Tak vznikla „Pochybná pověst“. Ptal jsem se Sviště proč se jmenuje Pochybná pověst Pochybná pověst. Odpověděl mě hláškou s Pulp fiction, když se Buče ptala mexická řidička taxíku, co znamená jeho jméno. Prej „Americké jména nic neznamenají“…J
Charakter cesty je silově vytrvalostní, kde nejtežší kroková sekvence dosahuje sotva 6C FB (mezi prvním a druhým jištěním). Těžiště cesty není tedy v boulderingové náročnosti, jako jsme tomu zvyklí u našich sportovních cest ve Cřibech. Linie je mírně převislá a je tvořena převážně typickými krasovými lištami na prolomení. Stupy jsou velice bídné a stojí se mnohdy opravdu jen na tření lezeček. Cesta je i poměrně morálová. Nejproblematičtější je cvakání druhého jištění z malé lišty, kde při pádu s nabraným lanem může hrozit i zem. Mnohé lezce straší i přiléhající předskalí a možnost pádu přímo na něj. Mohu zde naštěstí konstatovat, že se jedná opravdu jen o strašáka v lidské mysli. Během mých pádů v této cestě (a že jich bylo) jsem se s předskalím nepotkal J.“
Jak dlouho jsi to vlastně zkoušel? Kolik zhruba padlo pokusů?
„Na jaře jsme s Jarou Blatným jezdili párkrát do žlebu na „Tlusté chlapce“ (pochopitelně se jedná o cestu „Tlustí chlapci nelétají“. V žádném případě jsme si to s nějakými tlustými chlapci nerozdávali - to jen pro pořádek). Prej jedno z neschůdnějších 8a v Krase. Věčně jsme to měli zachcané, tak jsme přeladili na tu Pochybku. Myslím, že poprvé jsem se do toho pověsil začátkem července. Hned z prvního visu jsem to nakrokoval. Jednotlivé kroky v Pochybce nejsou opravdu nějak extrémní.
Pokusy nepočítám. Jak je jich více jak pět, pak podle mě nemá smysl pokusy počítat a tedy uvádím jen nějaký ten časový úsek, který jsem k přelezu cesty potřeboval. Asi tak měsíc jsem byl ze zkoušení celé cesty vyřazen kvůli zatečené skále. Takže dalo mě to zabrat asi dva měsíce. (Červenec, srpen - distanc kvůli zatečení a necelé září). Myslím, že to není zase tak moc. Několik dobrých lezců se mě přiznalo, že tuto cestu museli opravdu „ujezdit“ a považují si ji jako tvrdé 8a (dle Michala Rožka obtížnost této cesty šla kvůli vyleštěným chytům o znamínko nahoru-tedy 8a+.)“
Kde jsi neustále bral novou a novou motivaci cestu stále dokola zkoušet?
„No já si z toho udělal takové cvičení „tai či“. Kroky jsou v cestě opravdu pěkné a bavilo mě je pilovat do dokonalosti. Jako v tai či, nebo čhi kungu.: Zvládnutí forem-to je cesta k sebevláděJ. Ze začátku, když mě cesta eště moc psychicky svazovala, jsem si formuloval, že jde jen o zdokonalování pohybu-zvládnutí forem-ne o závěrečný řetěz. Takto jsem se odprošťoval od přílišné touhy cestu vylézt, která mě mnohdy spíše brzdila. Přemotivovanost taky není to pravé ořechové.. Když jsem občas přišel pod skálu a zjistil, že jsou v ní zase mokré fleky, paradoxně se mě mnohdy ulevilo, že nemusím dávat ostré pokusy a můžu si jen tak nezávazně ladit kroky v suchých partiích . Fakt mě bavil už jen ten pohyb samotný.
Velkou motivací mě byla samozřejmě ona meta 8a. To byl hlavní tahoun. Překonání této mety pro mne znamená překonání 10let trvající výkonnostní stagnace. No trochu to rozvedu:
V pětadvaceti jsem nashromáždil nějaké ty prachy a já si mohl vybudovat konečně nějaké podmínky k tréninku - do té doby jsem převážně jen futroval a hrazdoval (v naší obci není žádná stěna).
Nechal jsem si od Sviště postavit kvalitní bouldrovku. To mě během roku katapultovalo z 8- na 9/9+. Psal se rok 1999. Byl jsem přesvědčen, že v takovém nastoleném tempu rozvoje v roce 2000 vylezu své první 8a. No sekl jsem se o 10 let. Co mě tak zabrzdilo? Ze začátku pouze mé přeorientování ambicí na hory. Pak mě ale vyřadila i z hor zdlouhavá nemoc se štítnou žlázou. Bylo to fakt blbé - dyť víš. Měl jsem za to, že s nějakým zlepšováním je nadobro konec. No ale to je všecko už jinak. Teď jsem jak šohaj. Juch!
V překonání mety 8a jsem tedy vnímal i jistý proces osobního „znovuzrození“-obnovy. Mělo to pro mne opravdu hluboký symbolický význam. Nebyla v tom jen čistě sportovní rovina. Proto mě ono 8a dokázalo tolik namotivovat . Byl to můj životní zápas-vyrovnávání účtu.
Jinak všeobecně mám s motivací spíše problémy (mí spolulezci to znají).. Nejsem jako Svišť, nebo ty. Pro vás je namotivovanost k lezení přirozená-aspoň se mě to tak jeví. Já si tu motivaci musím aktivně budovat a pracně si ji do své mysli naroubovat. Ve své podstatě jsem totiž nihilista jak prase a vnímám za vším takovou tu kazatelovskou „marnost, nad marnost“. Ono je to všecko jen takový lunapark. Jen hongáme nohama na kolotoči. A sem tam to své hongání nohama vezmeme smrtelně vážně. Proč ne. Pak se ona jízda na kolotoči promění v let na měsíc.
Kteří lidi tě v tom jistili, nebo tě nějakým jiným způsobem podporovali?
„Můj výstup Pochybnou pověstí byl vlastně jednou velkou expedicí s hromadou lidí. Díky tomu se tímto výstupem do mne vepsal další zajímavý příběh mého života, který si v sobě rád uchovám a ze kterého snad ještě dlouho budu pozitivně čerpat. Lidi jsou oním nejdůležitějším kořením našich životních příběhů. Jsem rád, že jste všichni byli při tom.
Velice vděčím Lence, že měla pro můj cíl velké pochopení. Mé nadšení pro Pochybnou pověst se totiž projevovalo i v našem běžném civilním životě - nejen na skalách - tedy muselo to být se mnou opravdu mnohdy těžké. Obětovala své mnohé letní víkendy, aby mě mohla jistit tam kdesi v Krasu, v Krasu, který tak nemá ráda (ženská, která má ráda Kras snad ani neexistuje. A jestli ano, pak s ní něco není v pořádku). Jsem rád, že mě v mém úsilí podržela a velice si toho vážím.
Mým kumpánem v přelezení prvního 8a byl z počátku Jara Blatný. Ten do toho nešel tak naplno jako já, páč se ocitl v očekávání nového přírustku - Adélky a věděl tedy, že za čas půjde na střídačku. Jakmile Jara na střídačku odešel, nastoupil Svišť. Ten byl velkou posilou v týmu. Jak se říká v Gaunerech - „ten chlápek je nějaký zkurvený talisman, nebo co…“. Koho víc bych si mohl přát za parťáka, než samotného autora této cesty? Svišť mě vlastně provedl i oním obdobím mého raketového startu v roce 1999. Je to už krapet ohrané, když Sviště označím za lezeckého gurua. Bohužel nelze jinak. Svišť je opravdu lezecký guru a ovlivnil řadu moravských lezců. Zcela určitě i mě.
Taky mě přišly velice vhod konzultace s Márou Zavřelem. To je snad největší odborník na Pochybnou pověst. Hlavní metereolog expedice byl Vlk. Ten mě informoval o aktuálních podmínkách. Dietolog výpravy - Michal Rožek. Treninkovými konzultanty byli Tomáš Mrázek (Dvoj násobný mistr světa), Svišť, Ivoš Kašpárek a i ty sám jsi mě pár radami vybavil. Také musím poděkovat Jarovi Bednaříkovi a Pavlovi Kotlaříkovi z Hodonínského oddílu, kteří se mnou na tuto cestu také zepárkrát zajeli ...“
Co nějaká dieta, nebo nějaké omezování stravy? Proběhlo ?
„Jistě. Prolomit svou desetiletou stagnaci ve výkonnosti jsem se snažil už v předchozích letech. Na hmotnost se mě moc sahat nechtělo. Věřil jsem, že to všecko tak nějak „uposiluju-utrénuju“. Jenže nic se nedělo a vlak do období blahodárného rozvoje jsem neroztlačil. Dal jsem jej do pohybu opravdu až dietou. (na lezce jsem byl fakt těžký. Na 175cm výšky jsem se pohyboval váhově kolem 80kg. Pozůstatky z období silového trojboje) Nechal jsem si poradit od samotného mistra hubnutí-Michala Rožka. Ten z mého jídelníčku vyházel pečivo, přílohy a samozřejmě sladkosti. Naordinoval mě 5x denně příjem potravy a do toho nějakou tu areobku. V podstatě takové ty všeobecně známé věci. Ale teprve posvěcené praxí Michala jsem těmto všeobecným poučkám o dietě byl schopen věřit a realizovat i na sobě. Opravdu to fungovalo! Za 4 měsíce jsem shodil 8kg.“
Používal jsi nějaké povolené(nebo nepovolené?!) doplňky výživy?
„Opět na radu Michala jsem si pořídil L-carnitin. Toho jsem se zdráhal, páč jsem to už kdysik žral a bez efektu. Michal mě ale doporučoval l-carnitin od „medpharmy“. Prej od nich to fachá. No a fachalo ... Jináč nějaké ty proteiny, sachariďáky, aminokyseliny atd. tak na to jsem kašlal. Jen jsem se snažil v rámci možností jíst kvalitněji.“
Co trénink? Byl tvrdý ? Jak často jsi trénoval …?
„Jsem ten posilovací typ. Hodně jsem se tentokrát zaměřil na posilování břicha. Věděl jsem, že ve špatných stupech nemám se slabým břichem šanci. To mě určitě pomohlo. Také mě svým přístupem k tréninku motivoval i Jara Blatný (můj nejčastější letošní parťák na laně). Ten díky té své fošničce v obýváku zaznamenal letos velké zlepšení. To mi taky dávalo naději, že se lze zlepšit i bez tréninku na kvalitní bouldrovce (nejsme Brno) . Já do toho hrazdičkování a kempusování na rozdíl od Jary i bouldroval u Tomáše Pavliňáka a to 2x týdně - vyjímečně třikrát týdně (+2dny víkendového lezení na skalách). Potřeboval jsem dost posílit v prstech - ty mám oproti vám ostatním furt jak blato. Proto jsem trénoval hodně visy na lištovce a to třeba i tehdy, když jsem se v neděli vrátil ze skal.“
V jakém objemu? Co konkrétně jsi dělal?
„Trénoval jsem sem tam i dvoufázově. Dopoledne posilování (shyby, visy, břicho, kliky) a odpoledne bouldrovka .Na bouldrovce jsem strávil max hodinu a půl. Po ní jsem si vrznul areobku na stepru (2x až 3x týdně po 30 minut). Samozřejmě dával jsem si pozor na přetrénování. Když jsem cítil potřebu zvolnit, tak jsem jednoduše zvolnil a lezl víc po kolmém. Přece jen v mém věku ta regenerace už není úplně ok.
Když už byla pochybka na spadnutí, lezl jsem bouldry, které měly podobný rytmus jako ona a postupně jsem tomu dával volume více doprava, abych si vybudoval potřebnou silovou rezervu. V době ostrého víkendového pokusování jsem poslední trénink v týdnu absolvoval ve středu, abych se za dva dny stihnul maximálně zregenerovat. Jo a taky jsem se musel krapet roztáhnout strečinkem. Bylo potřeba poněkud „zgumovaťet“.“
Můžeš našim čtenářům „něco“ doporučit - poradit …?
„Můžete být silní jak hovado, ale pokud nemáte odhodlání setrvat v zaměřeném úsilí, je vám ta síla k ničemu. Když bude miliony let proudit voda na kameň, byť malým pramínkem , vyhloubí do něj díru. Když do toho kamene budete bušit zbiječkou pět minut- žádnou velkou díru do něj neuděláte.
Je užitečné čas od času posilovat schopnost podržet svůj záměr k jedné činnosti. Lidská mysl je hodně prchavá a stojí mnohdy velké úsilí ji fixovat k jedné činnosti. Ale i toto lze natrénovat.“
Co psychická stránka věci - bál jsi se? A pokud ano, tak čeho? Případného pádu? Úspěchu, či snad neúspěchu?
„No dost mě postrašila Márova historka o tom, kterak se Janzen pod třetím zjebal prdelí na předskalí. Už mě v hlavě šrotoval plán, jak to bohužel budu muset mít do mrtě nachozené TR, než se dám do života nebezpečného RP pokusování. Později mne ,ale sám Janzen historku upravil. Prej nešlo o Pochybnou pověst, ale o Muže s dítětem v očích. A prdelí na předskalí se zjebal díky jističovi. V praxi se ukázalo, že pády pod třetím nijak nebezpečné nejsou, ale zato kolem druhého je to tak krapet na hraně. Tam je to fakt blbé. Druhý hák se cvaká z docela malého chytu, který mě už několikrát fakt smekl. Kliďo piďo ti to může ustřelit s nabraným lanem v ruce, což by hrozila zem. I toto jištění bylo ve mne nějakou dobu stigmatizováno hororovým příběhem-tentokrát od vypravěče Králíka. Ten mě obdaroval historkou o týpkovy, kterému se dvakrát v jeden den vycvakla ze druhého jištění expreska (klasické otočení zámku na hranu borháku). No psycho. To opravdu zavánělo zemovkou, ale díky šikovnému čističovi týpek svůj dvojtý odskok prej přežil ve zdravý. Jo, to místo bylo prostě nepříjemné, ale časem jsem do toho dostal grif až jakékoliv obavy odpluli neznámo kam.
Neúspěchu jsem se nebál. Věděl jsem, že je to jen otázka času. V pozadí mysli mě občas loudila možnost nějakého zranění , vážnějšího onemocnění atd. které by dosažení mého cíle mohlo značně zkomplikovat. Něco podobného jsem si totiž už zažil. Ale byl jsem odhodlaný věnovat svému cíli tolik času, kolik jen bude třeba, přičemž jsem si přál výlézt to co nejdřív, abych si už podzim mohl s Lemkou vychutnat v našich milovaných Chřibech. To se naštěstí povedlo.
Nejvíc mě dostávalo do klidu vědomí, že do této cesty dávám opravdu všechno. Jakmile toto vědomí polevilo, přidal jsem ve svém úsilí volume a byl jsem zase v klidu. Paradoxně jak jsem toto vědomí klidu pocházející z maximálního úsilí získal, nebylo najednou zas tak důležité jestli vylezu, či nevylezu. Nádoba byla napuštěna po okraj, víc to nešlo. Bude tento nektar mého úsilí Pochybné pověsti stačit? To už nebyla má starost. O tom, nechť rozhodne ona sama.. V naplnění nádoby po okraj nehrozí žádné výčitky typu „měl jsem přidat ještě tam, nebo onam“. Není totiž už kam přidávat a šmitec.
Samotná cesta může být cíl-to je taková ta známá hláška. Ano - cíl může být nakonec i ta prohra-neuskutečnění vašeho záměru, byť nádoba byla napuštěna po okraj. I to může z vaší cesty udělat dobrodružství s bohatým příběhem. S příběhem, který má stejnou sílu rozvíjet vaše Já, jako dosažení vrcholu-no mnohdy i větší. Dosažení určeného cíle-to je jen vedlejší efekt. No my lidé občas ulpíváme na vedlejších efektech. Co to je vlastně ono 8a? Konstrukce lidské mysli. Samo o sobě neexistuje. Tam za hajzlama (sektor, kde se pochybka nachází) je jen kus vápencového kamene. 8a tam vnímá jen určitá skupina lidí. Pro většinu lidí tam nic takového není …
Pro mne je 8a nadpis inspirativního příběhu, který jsem si prožil jedno léto ve Sloupu…“
Měl jsi nějaký rituál před nastupováním na pokus do cesty? (Pozn. slyšel jsem něco o inspiraci, snad, ze vzpěračského sportu…?!)
„Jo. Ze začátku jsem si na bouldermatce na nástupu strašně dlouho patlal ruce tekuťákem (chyty byly v letním horku hodně slizké) a dycky dost trvalo, než to uschlo. Ta doba čekání na uschnutí tekuťáku mě po čase pěkně znervózňovala. Tréma před cirkusovým výstupem se tím jen stupňovala. Já se ale naopak potřeboval dostat spíš do klidu a nějaké té sebejistoty. Vzpoměl jsem si na radu jednoho starého trenéra ze silového trojboje (takový Pavel Čupr v činkárně). To mě onehdá před mnoha lety (je to dáávno) sledoval, jak se snažím překonat 200kg na mrtvý tah. Strašně jsem se dlouho mentálně připravoval nad činkou-nadechoval jsem se a čekal na ten nejpříhodnější okamžik k zdvihu. Trenér nahlásil, že se s tím moc seru a jen si v sobě posiluju zbytečně velký respekt před činkou, když nad ní tak medituju. Poradil mě, ať tu mentální přípravu dělám na chodbičce mimo posilovnu. K čince mám prý posléze přikráčet svižným sebejistým krokem bez respektu a s hotovým odhodláním „zvednu to!“. Toto mě opravdu pomáhalo. Neznalí fitnessoví čvičenci dlouho nechápali, když se do fitka zničeho nic rychlým tempem přiřítil funící borec hned k těžké čince na zemi a jal se ji okamžitě se strašným řevem tahat k pasu.
Chvíli jsem toto aplikoval i pod Pochybkou. Na tekuťák jsem se vykašlal a navazoval jsem se až na plácku pod Ještěrčí. K cestě jsem doklusal v papučích, ty jsem pod nástupem odhodil a pustil se hned bez cavyků do lezení. Po té, co mě cesta přestala trémovat, jsem opustil i tento rituál a mohl se připravovat jakkoliv. “
Co počasí, podmínky? Neměl jsi s tím nějaké problémy?
„No jasně ,že jo. Dyť sám víš, jaké letos ty podmínky byly. Jaro upršené, červenec upocený a srpen zateklý. V létě jsem nejvíce bojoval s upocenými a smekavými chyty. Za takových podmínek je tato cesta nelezitelná (podobně se k této cestě vyjadřoval i Michal Rožek). Sázel jsem hodně na Srpen. Jenže v srpnu se vyskytl problém se zatečenou skálou. Zrovna přes ty nejklíčovější chyty v nejtěžším úseku vytryskl nový Lurdský pramen, který ne a ne ustat. Už jsem vymýšlel, jak tu malou dírku zasikuju, nebo ucpu silikonovou tubou. Naštěstí k realizaci tohoto nápadu nebylo třeba.
Tedy asi tak měsíc jsem cestu nevyzkoušel celou. Prubnul jsem si aspoň ten lehčí vršek a pak jsme jeli se Svištěm třeba na Holštejn a tak... „
Co další cíle, plány, vyhlídlé cesty apod … ?
„Tím 8a jsem si vlastně splnil klukovský sen. V době, kdy jsem začínal lézt (1987) byla největším dosaženým stupněm desítka. Snil jsem o tom se tohoto magického stupně aspoň dotknout. To se mě podařilo (9+/10- se desítky dotýká), byť tento cíl poněkud ve světě devalvoval. Ne však ve mne. Pro mne je to stále top.
Teďka si chci od lezeckých cílů odpočinout a lézt lehčí cesty-nabrat metry, kterých jsem si v Pochybce moc neužil. Flákat se po horách a hltat tu poetickou stránku lezení. Chci si chvíli eště užít onen bezstarostný stav „bezcílnosti“, stav pouhého „existování“. Sním o tom, že se jednou budu schopen nadchnout pro mé tvůrčí činnosti (malování atd.) tak , jako se dovedu nyní nadchnout pro lezení. Rád bych to jednou otočil. Malování jako činnost č1 a lezení lupnout jen tak do pozadí. Zatím se mě to nedaří. Lezení je opravdu velká vášeň, kterou mnohdy fakt nemám pod kontrolou.“
A to nejlepší nakonec:
Kubo, teď popravdě, nakreslil by jsi, v případě tvého neúspěchu - nepřelezu, opravdu na skálu tu slibovanou píč..?! :o)
„No jasně. Vím na co narážíš. Na našich oddílových stránkách jsem světu počátkem září slíbil, že pokud Pochybná pověst nevyschne, namaluji na ni za trest velkou piču reflexním sprejem. Pochopitelně toto mé prohlášení bylo jen vyvrcholením mého nervózního očekávání blížícího se splnění mého snu. Jenže okolí počalo brát mé prohlášení vážně. Jako milovník přírody jsem tedy přemýšlel o šetrnějším provedení a napadlo mě, že bych takovou piču mohl namalovat na prostěradlo a pověsit ji za jištění přímo na Pochybnou pověst. Jo jo. O tomto jsem vážně uvažoval, ale bohužel jsem strašně líný..Ale mohla by to být fakt docela sranda, když by návštěvnící Sloupsko- Šošůvských jeskyní museli z bufetu hledět na piču, než je hlasatelka vybídne k nástupu na velký okruh. Mohli bychom uspořádat třeba nějakou krasovskou výstavu a po skalách vyvěsit těch pičí hned několik. Já vím, ono to zní strašně, ale když si to představíš…Velka piča na prostěradle visící z hřebenáče. Velká piča visící nad sloupskou jeskyní. Velká piča tam. Velká piča sem.
Hodně ženských mě vyčítá mou sprostomluvu, ale sporstomluva a sprostosymboly mají neuvěřitelnou sílu. Sprosté slovo-to je naakumulovaný shluk negativních emocí. Jsou to energetické černé díry našeho myšlení, které v podstatě náš vnitřní duševní vesmír čistí. Svět bez sprostostí by byl pěkně v pičiJ. Je potřeba čas od času učinit něco sprostého a tak nechat odtéct negativní tok emocí někam k „pánu Bohu“. Mám rád sprostosti za tuto jejich funkci a rozhodně se jim nevyhýbám. Akce „Moravský Kras z pičí“ by mohl být v podstatě takovou celospolečenskou terapií. Možná bychom na to mohli dostat i dotace z EU. Když se jim to dobře podá. Akce za rozvoj duševního zdraví návštěvníků Sloupsko-Šošůvských jeskyní, nebo tak nějak..Čoveče. Když o tom tak přemýšlím. Víc a víc mám chuť toto zrealizovatJ.“
Díky Kubo za rozhovor a ať to leze…
Pozn. Necenzurováno!
Ptal se Kolouch, fotil Radmil Schneider
Hodonín, Kolouch … a spol., září / říjen 2010
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
