pondělí 11. července 2011

Konec cvičných skal na Jihovýchodě Moravy

Z leva doprava: Kamínek, Svišť, Bokula. Fotí Dědek

Kamínek na Pálavě.

EHS*
Jednoho krásného sobotního odpoledne-bylo tomu v době, kdy se svět rozdělovat na ty, co poslouchají Abbu a na ty, co poslouchají Kiss-se pionýrský výlet po zákoutích Pálavy zvrhl v neřízenou anarchii. Je možné, že zrovna den před tím v kině dávali Vinetoua a děcka se jali napodobovat indiánskou hbitost na skaliskách, která k tomu přímo vybízela. Pionýrský vedoucí a instruktor „Kamínek“ s „Bokulou zpočátku lehce z neovladatelné situace krapet znervózněli, ale po chvíli zaujali konstruktivnější přístup-k děckám se přidali taky.
Tak nějak probíhala jedna z prvních výprav odnože Hodonínského pionýrského oddílu Meteor. Tu založil Kamínek-Jiří Šlitr, když jej patrně přestaly bavit všecky ty dobové soutěže ala partizánský samopal a dychtil po takovém dobrodružství, které mu v té době docela slavný Meteor nemohl nabídnout. Původně uvažoval pod vlivem četby o raftech (Štěrba), že se vrhne do živlu vodního, ale nouze o řádné veletoky a nedostupnost moře jej přivedla k plánu „B“- Horolezectví. Uspořádal nábor skrze který se vykrystalizovala partička těchto týpků:
Kamínek (Jiří Šlitr)
Bokula ( Miroslav Ondra-otec dnešního světrového lezce Adama)
Dědek ( Marek Vybíral)
Svišť (Tomáš Pilka)
Těchto amatérských lezochtivců se naštěstí v jejich počátcích ujal profesor Bílek, který byl Vedoucím Horolezeckého oddílu Lokomotiva Břeclav.

Bokula se učí slaňovat

Bokula se učí otvírat Májku


Pod jeho vedením absolvovali klasickou horoškolu a své první cesty do Tater. Díky panu Bílkovi už nebyli výpravy na domovskou Pálavu tak zmatené. Ve stěně Martinky začali kluci objevovat a posléze i přelézat první vážné výzvy té doby: Mauglího pilíř a Mauglího lávku-samozřejmě technicky, jak se patří. Sem tam potkali na Pálavě i samotného autora těchto kultovek, což byl vždy svátek

Svišť



 Z Kamínkova deníku

Vývoj naší bandičky mladých horolezců byl tedy nasměrován do klasických kolejích a ničím se nevymykal od začátků jiných nováčků té doby v Čssr. Tedy vrchol jejich úsilí byl tak nějak samohybem lezecké české společnosti tlačen do Tater. Kluci byli hodně ctižádostiví a tak se i ve svém útlém věku načerno, bez uvědomění dospělých , pouštěli docela do odvážných výstupů. Bokula co by patnáctiletý jištěn dvanáctiletým Svištěm si směle vychutnali Weberovku (letní výstup) a o rok později slavnou a těžkou superdirettisimu stylem VI A3.


Jenže pak se stalo něco, ty naše rošťáky svedlo na zcela neznámou výhybku . Co?
John Bachar navštívil Německo kde prvovýstupem Chasin´the Trane ( 9 )ukázal Evropanům o čem vlastně to sportovní lezení je. .(1981) Tento tvůrčí Impuls nerozhýbal relativně klidné vody jen v Evropě západní, ale i v té východní.
Kamínkův Otec nějak záhadně přišel k západoněmeckému časopisu, v němž Bachar popisuje svůj revoluční atletický přístup k lezení.
Náhle bylo všecko jinak. Bachar-byl pro kluky víc než Sandokan z tehdejšího dobového kultovního seriálu. Ideál blonďáka v adidaskách s mágo pytlíkem za prdelí zvítězil nad obrazem klasického fousatého horolezce v pumpkách a dokonce i nad ideálem zarostlého a šlachovitého tygrobijce Sandokana. Zatím co vrstevníci naší partičky zmateně pobíhali po lukách s dřevěným mečem , bandička kolem Kamínka statečně shybovala v lesíku za Hodonínem a chodila po napnutém laně-tak jak vyžadoval sám guru Bachar. Klukovská hra se stala vášní na celý život.
Jaksi setrvačně a snad i pod tlakem tehdejšího těžiště lezení ( Kdo nelezl v horách, jako by ani nebyl lezec) se přirozeně snažily své nemalé úsilí prosadit i v Tatrách. Znaky v průvodcích A1 až A4 pochopitelně už nedávaly žádný smysl. Lézt po žebřících? Pche! To je pro páprdy!!
Pochylého platně v jižní stěně Kežmaráku . Přelézt tuto cestu volně, byla výzva hodna odvážným a ambiciózním. A to naši hrdinové rozhodně byli. Jenže idea volného lezení nepropukla jen v západní Evropě a v Hodoníně, ale i v Bratislavě. A také družstvo Bratislavských inovátorů se v naprosto stejný den jako kluci s Hodonína rozhodlo prostoupit Pochylého Platně volně-akorát o nějakou hodinku dřív. Bokula se Svištěm a s Dědkem tedy mohli jen pasivně sledovat beznadějné pokusy Nemocného. Po několika hodinách nijak nenasvědčovalo tomu, že by je Bratislavané pustili před sebe a po té, co se spustila bouřka byla možnost prvního volného průstupu PP zažehnána zcela. Z mohutného koutu, který protíná celou stěnu se stal velký vodopád. Po té, co z něj naše družstvo pracně zachraňovalo topící se Maďary vyvstávala důrazněji a důrazněji otázka:
Jsou hory pro rozvoj volného lezení opravdu tou nejlepší lokalitou? (pochopitelně tato otázka byla vyslovena poněkud expresivnějšími výrazy ).
Několik podobně zmařených víkendů v horách v důsledku nestálého počasí a růst vlny volného lezení soustředil naši skupinu natrvalo do skal, ve kterých je prostředí k posunování možností volného lezení příhodnější…
Bokula v Peteho cestě na Kozlovi

Jelikož v Hodoníně těch skal moc není, rozhodli se kompenzovat tento deficit usilovným tréninkem – po vzoru svého idola začli shybovat jak o život. Svišť tedy zrovna tréninkový typ nebyl, ale Kamínek tam naflákal 42 kusů! S tréninkem samotného lezení to bylo krapet horší. Umělé lezecké stěny-to v té době bylo hotové sci-fi. Mostní pilíř u Moravy dokonale kluky připravil aspoň do těch kolmic.
Jednu z prvních větších ryze skalkařských výzev našli na Kozlovi. Dirretissima volně (dnes 8-)-to by Bachar čuměl! Měli ji vylezenou už klasicky-pěkně po žebříčcích. I s nima to bylo pěkně těžké (VA1), ale bude to možné vůbec bez nich?
Svšť bojuje o přelez Diretissimi na Kozlovi

Spára dlouho ne a ne pustit. Vytvořili tedy svůj vlastní variant, který v průvodci dnes ani neexistuje-„Sky scaper“. Po přelezení úvodního bouldříku, jenž vede přímo ke spáře odbočili doleva do Marjánky a pod převisy se opět vrátili do linie Direttissimy. Taková poctívá 6+. Užasné! Strop jak Kráva! Strop měli tedy pěkně naběhaný a už jim v něm tolik nenatíkalo. Bylo už jen otázkou času, kdy vyřeší hlavní problém diretky-spáru. A ten čas vskutku přišel (1983).
Generace volného lezení osmdesátých let byla informačně značně podvyživena. . Článků o tomto novém odvětví horolezectví v československých sportovních časopisech, které se dali koupit na stáncích , bylo opravdu málo. Na prstech jedné ruky by se dali spočítat.(hotejl nebyl zrovna snadno dostupný). Internet neexistoval. Televize? Pche! Není divu, že i dvoustránka ve stadionu**, s názvem „Everest ve výšce 0“ byla pro mnohé lezce silným impulzem, byť v tomto sportovním periodiku fungoval tento článek spíše jako exotické zpestření pro širokou čtenářskou veřejnost konzumující hlavně fotbal a atletiku..Snad každý lezec měl někde na stěně svého bytu vylepenou vskutku povedenou fotografii Manola Zanoli, kterak v pruhovaných elasťácích rozpírá stupy dolomitu. Znali ji všichni lezci zpaměti a pro mnohé mladé začínající a do skupiny lezců nezačleněné to byla fotka i technického rázu ,z níž se snažili vypozorovat, jak vlastně vypadá takový sedák a jak si jej podle této fotografie ušít. Díky Stadione za tento článek! Měl jsem ho přečtený snad 100x.
V tomto článku bylo zmíněno i jméno Johna Gilla a s ním i disciplína bouldering. Zajímavá disciplína! Psali, že prej ten chlapík z USA chytnul roh budovy jako do kleští a takto ji silně svírajíc vylezl až nahoru!! Každeho lezce musela tato gymnastika na šutrech nadchnout. Ta svoboda! Žádné lano! Jen ty a skála.
A tak kluci ve snaze okusit tuto novou hru uspořádali nějaké výpravy do Chřib, aby tak mohli objevit dnes již známou bouldristickou oblast nad Koryčanama-Hřeben.

Kamínek bouldruje na Koryčanském hřebeni

Právě zde Svišť získal svou pověstnou sílu v oblinách, kterou později zužitkoval ve svém projektu-„Čarodějův učeň“ (Ve své době nejtěžší cesta v čr.)

Svišť nudící se
Léta běžela a kluci byli nuceni přemýšlet i o svých existenčních záležitostech. Kamínek odjel studovat do Bratislavy a Bokula se Svištěm našli uplatnění v Brně .Bokulovi (tedy jeho ženě Evě) se narodila dcera Kristýna a tak nějak své priority posunul někam jinam . Dědek se vrhl do podnikání (divoká to doba ranného kapitalismu-přesto si tu a tam našel čas k tomu, aby uspořádal se Svištěm výlet do Verdonu-tehdejší lezecké top oblasti světa)a Svišť, Svišť dál pokračoval v tom, co se v této partě naučil. Jeho výstupy platili dlouhou dobu za nejtěžší v československu. Ale to už je jiný příběh.
**Stadion. Sportovní týdeník , věnovaný všem možným sportům. Žádná speciální vyhraněnost, ale články o forbalu a atletice přesto převládali. Rovněž i v Pionýrské stezce –týdeníku pro mládež-se tu a tam objevil článek o horolezectví. Častým dopisovatelem byl Mira Šmíd.
*EHS
Kluci svou partičku nazývali písmeny EHS. Pravicově zaměřenější Svišť mě tuto zkratku vysvětlil takto:
Extrémní Horolezecká Skupina. Prej v tom byl namontovaný dvojsmysl, který se vysmíval RVHP (rada vzájemné hospodářské pomoci-ekonomický blok východní socialistické Evropy). EHS prej byla zkratka konkurenčního kapitalistického Evropského Hospodářského Společenství. Takže skrytý odboj proti systému v kterém žily?
Kamínek mě toto osvětlil jinak. Inspiroval se prý zkratkou pro tehdejší knižní edici-Edice Humoru a Satyry.

10 komentářů:

  1. Nádhera. Všechno se mi líbí - tepláky, žebříky, Májka, Zanola, Stadion ... Jen ta Pionýrská stezka myslím nebyl týdeník, ale měsíčník - kupoval jsem si to v UH na nádru. Bylo to na tehdejší dobu skvělé čtení - taková směs pionýru a dobové osvěty, spojená se zálesáctvím a rokenrolem. Díky, Kubo! Jara.

    OdpovědětVymazat
  2. Kubo díky moc ze tento článek! Jako bývalý Hodoňák jsem nostalgicky zavzpomínal na tyto dnes už legendy, které člověk znal z pionýra, potkával je na ulici a někteří z nich byli (jsou) inspirací pro mnoho lezců. Jelen

    OdpovědětVymazat
  3. Paráda! A ty krásné lezecké denícky! Dobra prace, Kubo!

    OdpovědětVymazat
  4. lavparáda milion jak chceš! těším se na další, či podobné!!! asu

    OdpovědětVymazat
  5. Pěkné počtení. Oskenuj ten článek ze Stadionu a hoď to sem. Ať je sranda.

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělý!Díky. Leošák

    OdpovědětVymazat
  7. To je parádní článek! Dneska si to člověk ani neumí představit. Dneska máme všechno, stěny na tréning, vybavení se dá koupit, všude plno článků a fotek. Až si toho člověk neváží. Tehdy jsi měl jednoho Zanolu v elasťákách a jak tě to motivovalo.:)

    Michal Halva

    OdpovědětVymazat
  8. Nazdar Kubo, díky za skvělý článek. Všechny zde vzpomínané kluky osobně znám z odd. Meteor a Kamínka snad ještě z MŠ. Jen se domnívám, že mezi nimi chybí jméno Jéňi Zdražila. Jak říkám, znal jsem všechny z akcí Meteoru a lezení šlo mimo mou osobu, ale pokud si pamatuji, Jeňa taky mezi ně patřil (snad se nemýlím). S Jéňou jsme si v polovině roku 1990 sehnali (zčásti i udělali) tehdy u nás neznámou a zcela nedostupnou výbavu na Paragliding. Byli jsme v Hodoníně a okolí první co jsme se vrhali z kopců. Z počátku bez zkušenností (to byla naše blbost) a později již poučeni a zaškoleni zkušenějšími rogalisty (Jožka Šagát z Myjavy). Něco jako letecká škola pro paragliding, LAA atd. nic z toho ještě neexistovalo. Ale to už je jiné vyprávění ....... :-).

    Díky Medic

    OdpovědětVymazat