Výlet do Šamonic

Výlet do Šamonic jsme plánovali snad od jara, ale protože léto bylo jaké bylo, nemohli jsme se odpíchnout.  Nakonec, když jsme akci skoro odpískali, se koncem září počasí vylepšilo. Slibovali slunce a spoustu ledu ve stěnách, všechny lezecké serepetičky i hadříky jsme měli nakoupené, tak nezbylo než vyjet směr Francie a dostát svým lehkovážným slibům. Mezi tyto patřil i slib veliké nenávisti, kdybysme ty serepetičky nakoupili zbytečně.

 Jako velice důležité se ukázalo mít sbalený lehký batoh. Protože kdyby byl těžký, mohli bysme chcípnout už cestou pod stěnu. A to bychom opravdu, ale opravdu nechtěli. Slunce naštěstí nesvítilo, batohy byly dost lehké a tak jsme pod stěnu došli.

 Postavili jsme stan a hned jsme se do něj šli válet, protože začalo sněžit. Shora tiše padal sníh a sprosté slova od pašáků ve stěně. Bylo to krásné, ale vydrželo to jen do rána. Pak přišlo to hrozné slunce a tak jsme se šli schovat na nástup do stínu.

 Když jsme byli na nástupu, kolem se začaly proucírovat skupinky lidí. Tu z Brna, tu z Itálie, Francie, Anglie, Španělska a já nevím odkud. Nakonec se ukázalo, že téměř všichni dostali ten výborný nápad jít do stejné cesty jako my. Jenom většinu bivakovali hned na nástupu.

 Ráno ve 4:00 už byl na nástupovém sněhovisku pěkný štrůdl světýlek. Nechali jsme je popojet, vyfotili se na nástupu se svýma krásnýma lezeckýma cajkama a začali se plazit vzhůru.

 Sníh skvěle držel, pod ním byl led, no parádní podmínky, které vydržely celou cestu.

Občas se cesta trochu naklonila do kolmice, ale pak se zase pěkně položila, aby potrápila lýtka.
 

Výlez z klíčové délky

Další sněhové pole

Klíčová délka byla celá vyledněná, dokonce se daly zavrtat i šrouby které nepadaly samotíží...to prý málo kdo pamatuje. Akorát se tama furt sypaly sněhové lavinky a nedalo se fotit.

  

Poslední čtvrtina cesty se odehrávala v pěkných mixových žlábcích. Posoplená skála, občas za šutr, občas v ledu. Západ slunky nás zastihnul na začátku tohoto úseku a tak jsme skoro celý krásný konec lezli při čelovkách.

 

  

V 1:00 jsme se doplazili na vrchol. Zrovna začal zvonit budík a zbytečně připomínal, že už jedeme dvacetičtyřhodinovku. No nic, vykopali jsme plošinku na bivak, abysme v noci nebrali rychlojízdu do Itálie a zalehli. Protože jsme ani jeden nechtěli toho druhého budit a v peří se spí krásně, vstávání bylo dost mazácké - kolem deváté. Jo jo, to není jak klepání v goráčovce jako kdysi. Pokochali jsme se krásnýma výhledama, posnídali a v 11 šli slaňovat na hřeben Hirondelles.
A teď už dosti plkání, nastupuje vážně míněné info pro ty, kteří by rádi někdy sestupovali přes hřeben Hirondelles.
 

 

Hřebínek k 1. slaňáku

Nástup k prvnímu slaňáku je snadný. Z vrcholových sněhovisek se asi délku slézá po skalnatém hřebínku až k velkému slaňáku ze starých smycí .
 

1. slaňák

Detail tohoto krásného slaňáku

Slaňáky jsou povětšinou ze starých smyček, občas se skobama, občas je třeba vypomoct si vlastní smyčkou. Z 1. slaňáku se jede pořád dolů kuloárkem asi 3-5 délek, dokud se neobejde věž v hřebeni. Dál sice pořád kuloárek pokračuje, ale míří do Itálie. Tedy, po obejítí věže je třeba pod ní odtraverzovat doprava na hlavní hřeben, odkud dál pokračují slaňáky. Pořád se jede kousek od hřebene po italské straně. Pozor, hlavně se nenechat stáhnout dolů do Itálie. Je třeba se pořád držet hřebene. Zhruba kousek za půlkou sestupu se dostanete do malinkého sedýlka, ve kterém se dá sedět jak v koňském sedle. Je v něm slaňák. Na sever padají sněhové srázy do cesty Petite Mc Intyre (ne Rubáš, ale druhé velké sněhovisko směrem k sedlu Hirondelles). Na jih vede rozbitý kuloár. Tady je asi nejlepší vylézt ze sedýlka cca 10 metrů nahoru na hřeben a pokračovat v krasojízdě. My jsme traverzovali severníma sněhoviskama asi délku k dalším slaňákům na hřebeni. Jde to, ale dře to. Cca 4 délky nad sedlem Hirondelles už se dá jet přímo dolů sněhovým kuloárkem. Jsou v něm slaňáky a je vidět, že ty 4 délky vedou do sedla. Pak je třeba přejít sedlo Hirondelles a pokračuje dalších cca 6-7 slaňáků dolů. První ze sedla a pak další asi 4 jsou vynýtované. Další jsou všelijaké, ale dá se po nich dostat až dolů na ledovec pod odtrhovku.

 

My jsme úspěšně slanili a za tmy jsme byli zase na ledovci. Pak už jen najít cestu mezi trhlinama, přeskákat je a dojít ke stanu. Bylo dost nového sněhu, tak byly trochu zapadané. Nastoupily i triky viděné v kulťáku Vertical limit - skok daleký s mačkama. Dalo by se říct, že film není úplně přesný, nebo su já dost levý. Po doskoku se totiž mačky pevně zakousnou do ledu, zatímco setrvačné síly dál působí na tělo. No abych to zkrátil, dost z toho bolí huba a studí za krkem. V 10 večer jsme konečně našli stan, najedli se, potěšili se špatnou předpovědí - už jsme totiž nemuseli do dalši cesty, vyspali se a odplazili se na vláček na Montenvers.

Ledovec Leschaux

Ranní foto pěkných kluků

Hřeben a sedlo Hirondelles

Na Montenvers

Na Montenvers

A na závěr trošku rekapitulace o čem to plkání vlastně bylo: Milí zlatí, lezli jsme v severní stěně Grandes Jorasses cestu Colton McIntyre, ED1, WI6, 1200 metrů 26. a 27. září 2014. Podmínky byly perfektní, společnost rovněž a proto to i lemry jako my vylezli (Pavel Urbánek a Laďa Petráš).

TOPO