Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: Alpy

středa 20. srpna 2025

Alpy

Tento výlet mi furt vtíravě připomínal dialogy z Cimrmanovy hry o tom, jak je všechno jinak - Otec: "Má pravdu, Tomáši.” Tomáš: "Nemohu tomu uvěřit, vždyť tys mi, švagře, říkal..."
Švagr: "Nejsem tvůj švagr.” Tomáš: "Ne?" Švagr: "Jsem tvůj bratranec.” Tomáš: "To ovšem mění celou situaci.” Teta: "Ne tak docela. Já totiž nejsem tvá teta." ...a tak dále a tak dále, jen ten Vichr z hor na závěr naštěstí nebyl nutný.

Měli jsme jet čtyři a v plánu byl Dom, pak přejezd do Chamonix a buď výstup na Aig.Verte, nebo výšlap z Montenvers přes Valée Blanche a hřeben Rochefort k Jorrasům. Předpověď byla perfektní.

Krátce před odjezdem se v předpovědi začaly objevovat mráčky a zbyli jsme jen tři. Chvíli to vypadalo že se to ještě zlepší na 4, ale nakonec nic.

Po příjezdu do Švýcarska už předpověď tak perfektní nebyla. Naopak chcalo každý den a nahoře napadlo několik desítek cm sněhu. Výlet na Dom se smrsknul na procházku po Zermattu a tak jsme v dešti přejeli vyčkávat na počasí do Chamonix.

V Cham pršelo i další dny, tak jsme pochodili po městě, nakoupil jsem nějaké červené a zašli jsme na návštěvu k panu Z probrat naše plány a možnosti. Všechno jsme poctivě vypili a zjistil jsem, že žiju v bludu a minulosti. Že z Moře ledu (Mer de glace) je už spíš Moře suti, Valée Blanche v kondici na procházky už taky nějaký ten pátek není a hřeben Rochefort byl ještě minulý týden úplně ledový a vůbec že se mé plány poněkud neprotínají s realitou. Tak zase všechno jinak. Když jsem pak Valée a Mer de glace viděl shora, nezbylo než Zobanovi v duchu poděkovat. Je neuvěřitelné jak to mizí.

Další den jsme přejeli tunelem do Courmayeru, vyjeli lanovkou na Helbronner, zakempili na ledovci vedle stanů s módním ansáblem co fotil nějaké modelky na sáňkách a vyrazili na obhlídku okolí.

Ráno jsme dali budíček na půl pátou, posnídali a vyrazili na hřeben Aiguille d´Entréves. Je moc pěkný, poměrně snadný a netrvá to dlouho. Stačí na něj krátké lano. Nikde se neslaňuje a jistit není moc potřeba, nýty občas jsou. Ale dost to tam znechutí mraky vůdců s klientama, kteří se často chovají jak dobytek. Čest jedné vyjímce ze Švédska co jsme tam potkali....

Po sestupu jsme cestou ke stanům zase zdechali v horku na ledovci. Je to přesně takové, jak jsem si pamatoval. U stanů se fotilo o sto šest a my jsme sledovali cvrkot. Ale ty jejich historické sáňky byly vážně parádní.

Další den posunujeme budíček na čtvrtou a jdeme na Dent du Géant. Trochu mě znervózňuje, že už kolem páté ráno vidím na Zubu čelovky...moc nechápu proč to dělají, po tmě a v zimě. Ale po příchodu k nástupu už mi to začíná dávat smysl - je tam lidí jako sraček, spousta vůdců s klientama. Tlačí se jeden přes druhého a ze štandů a na fixech visí mraky lidí, no chce se mi blinkat a kdybych nebyl mrzák, tak jednomu dám i dělo.. Nejhorší nápor je brzy ráno, aby vůdci stihli sestup v dobré podmínce. My jsme první pokus o nástup vzdali, protože tlačenka byla věru nechutná. Znovu jsme nastoupili až kolem jedenácté, kdy už byl nápor pryč. Je to čas, kdy se do ploten začíná pomalu opírat slunko a lezení začíná být pěkné. Ale požitek z lezení je vykoupený sestupem rozměklým a rozbitým svahem plným volné suti, kde je třeba být velice opatrný.

U stanů jsme navečer, stále se fotí jak o život, modelky se střídají jedna za druhou a sáňky postávají u stanů. No nic, zajdeme na chatu na pivko a večer budou moje. Už se těším na parádní sjezd.

Po návratu z chaty po dvou hodinkách není nikde nic. Nechápu jak to mohli všechno tak rychle pobalit, to bych chtěl taky umět...tak zase nic.

Poslední den. Ráno to už moc nehrotíme a dáme jen severní stěnu na Aiguille de Toule. Takový menší kopec, stěna má něco okolo 200 metrů, ale jsme tam sami, tak je to docela hezké. Jen ten rozbitý sestup to malinko kazí. Pak už se jen vypéct na sestupu, pobalit stany, lanovka, tunel, přespání v kempu, 15 hodin jízdy v dešti domů a je posekáno.