Každoročně se místo vánočního přežírání odebírám někam na jih za lezením, teplem, pohodou ... Minulé destinace jako Finale Ligure, Monaco, Castillon nebyly díky počasí příliš ideální a tak jsem letos zvolil, pro mě velmi oblíbenou oblast, Osp - Mišja Peč. Hned 25.12.2010 jsem nabral Koloucha, Káju a Ondru Nevělíkovic a Barunicu Cinádrovou a vyrazili směr Wien, Grac, Ljubljana, Zazid.Ubytování máme klasicky zajištěné u správného strýčka Srečka - dvoupatrový, nově zrekonstruovaný baráček - luxus :) Cíle jsme měli jasné! Já dolézt z minula rozlezené Čao Bejbe 8a a především si užít posledního lezení a focení v roce - obojí se mi splnilo - "výýýbouně Hadííku" :)
Ondra chtěl dolézt Missing Drink 8b+, ale nízké teploty v pravém mordoru mu to neumožnily - padal těsně pod topem - takže příště se jistě zadaří! Udělal si ale radost Rock´n´Rollem 7c/c+ na flash. Kája těsně před odjezdem dobrala antibiotika, takže byla oslabená, ale i tak pokusovala Huga 7c/c+ a Čao bejbe 8a - vše nachystáno na příště. Kolouch(mut) procvičoval abecedu Rodeo 6c+, 7a, 7a+, Tortuga 7b, Hugolina 7b+, Pinot 7c - šlo mu to - takže 1* :)Barči to šlo ovšem nejlépe - dala snad všechny nástupy a parádně nás povzbuzovala: "aléé aléé a muertéé" - děkujeme :)
O restday jsme jeli do Portorože - procházka přístavem, focení, kafíčka, mořský aquapark, nákupy na Silvestr, který jsme strávili jak jinak než celý den na slunku ve skalách, večer pojídáním sýrů a předpůlnočním výšlapem na kopec, pozorováním ohňostrojů nad Itálií, Slovinskem, Chorvatskem, popíjením šampaňského v trávě :)
Opět krásně prožité Vánoce - děkuji všem zúčastněným a všem ostatním přeji do roku 2011 pohodu, štěstí, silné prsty a mnoho těžkých přelezů :) Radmil
V pátek 14.1.2011 se konná výročka Horolezeckého klubu Uherské Hradiště. Sejdeme se stejně jako vloni u rybářů vedle kurtů. Začátek je v 18:00. Na programu bude nejprve trocha toho schůzování a výběr příspěvků a potom pivo, víno, uzeniny, promítání ... Přijďte včas.
Tento článek mě dlouho hnil "v šuplíku". Ale teď mě je tak nějak jedno zda se společensky znemožním, nebo zmožním:-)
Don Quichotte ve Cřibech
aneb
Kokot nebo hrdina?
Jara jako můj jistič měl náhle velkou potřebu ventilovat svůj nahromaděný stres a tak z něj spontánně (osvícení je vždy spontánní)vylezlo toto velké moudro. Právě jsem totiž vylezl Devizáka po anglicku – tedy jištěn jen 24cm dlouhou kulatinou volně vloženou do kapsy uprostřed stěny.
Kokot nebo hrdina?
Jistě-ono kokotství má k hrdinství velice blízko a dokonce mnohdy sám „hrdina“ vskutku kokotem i je. Myslím si, že v mém případě se ale o kokotství nejednalo. To je pochopitelně můj subjektivní názor a mému okolí se to může jevit zcela opačně, jenže já sám moc dobře vím, že přípravu na tento podnik jsem rozhodně nepodcenil a věnoval jsem jí dostatek času, tudíž z kokotství bych sebe samého rozhodně nepodezříval…
Kokot ke krajním prožitkům většinou nemá žádný smysluplný , racionální důvod , kdežto já ho měl. Jaký? Potřeboval jsem jít na kraj světa , zabít draka a vrátit se. K tomu jsem musel vylézt Devizáka po anglicku-to dá rozum.
Jít na kraj světa? Proč proboha? Hm? Někde v tichomoří skáčou puberťáci do dospělosti na liánách střemhlav přímo do chřtánu smrti, ze které jsou na poslední chvíli vymrštěni zpět nahoru k novému životu. U nás v Čechách prostě nějakého Honzu, nebo Kubu pošlou na kraj světa a hotovo. A v této krajnosti světa právě pozná, o čem ten život vlastně je. Jenže-kde je ten kraj světa? To vím naprosto přesně. Sám jsem tam byl už několikrát. Kraj světa je ve všech těch skalních vertikálních líniích, které jako vztyčený prst dávají na vědomí, že právě v nich může člověk lehce padnou do stavu neexistence-a to je ona krajnost světa. Rozhraní mezi bytím a nebytím. Určitě zde náš Český Honza bojoval s těmi svými draky a tváří v tvář vlastní pomíjivosti získal moc nad prokletím celého království, jenž usnulo hlubokým spánkem. Právě na těchto vertikálních hraničních kamenech věčnosti se dějí ty bohatýrské zápasy, ve kterých vítěz získá elixír mládí a svěžesti. Čím více a častěji nahlédneš do možnosti své neexistence, tím silnější onen elixír je.
Až udatní rytíři z Anglie mě napověděli, že konec světa nemusím hledat jen v dalekých horách a vysokých pískovcových věžích na severozápadu země. Prej stačí změnit přístup a rázem může být kdejaká šestihlavá smrtonosná saň ukryta i za nedalekými humny.
„Nech kulomet, který chrlí jeden borhák za druhým v truhlici a vyraž do svých domovských skal jen s mečem v ruce. Pak v nich náhle spatříš to, co jsi hledal ve stěnách Alp i Tater.“
Učinil jsem tedy, jak mi pověděli chrabří bojovníci z Grittstone a vyrazil jsem do Chřib-mých rodných skal. A právě až díky mému nově nabytému zraku, očištěném od nešvarů dneška, jsem konečně uviděl to, co mi léta v slepotě leželo u nohou. Devizový příslib. To je panečku výzva ! Bez borhákového kulometu se jevil vskutku impozantně-až se mě roztřepali kolena.
Byl jsem nadšen, že i v mé domovině se nalézá okraj samého existování, jako je tomu i v dalekých horách ,ale do samotného zápasu s touto úchvatnou skalní línií jsem se pustil až za několik let. Tak velký respekt jsem měl před bojem s touto saní, až jsem mnohdy propadal temným myšlenkám o tom, kterak nad ní nikdy nevyhraju.
Až letos jsem získal dostatečné sebevědomí, když se mi podařilo zvítězit v Moravském Krasu s těžkým soupeřem –Pochybnou pověstí-byť se jednalo o zápas přátelský, život neohrožující. Díky tomu se mě má velká výzva z Chřib nejevila už tak strašně a já cítil, že čas zápasu na život a na smrt se nenávratně blíží.
Realizace:
Z možnosti vlastního zániku se mi tajil dech a má kůže bledla. To mě velice oslabovalo. Potřeboval jsem získat schopnost bojovat i v tak krajní situaci. Proto jsem secvičil několik pádů-podobných těm, které na mě byli nastraženy v ostrém boji. Po té jsem si doma vyladil svou výstroj dle charakteru zvolené taktiky. Ty se nabízely dvě. Jistit se za díru a horní spárku. Do díry jsem si přichystal 25mm širokou a 250mm dlouhou ocelovou kulatinu, kterou jsem následně provázal smyčkou . K této kulatině jsem přivázal i těžké, ruské horolezecké kladivo, jenž mělo kulatinu v díře zatížit, aby se snížila pravděpodobnost vypadnutí tohoto jistícího aparátu nešikovnou manipulací s lanem. Do horní spárky se dala z visu na laně vložit pouze malá plochá smyčka, jenže z pozice lezce to vůbec nešlo. Přemýšlel jsem, že si ji vyztužím svářecím drátem, abych do hnízda ve spárce lépe došáhl. Ale i tak by zakládání tohoto horního jištění stálo hodně sil, které by mě mohly chybět v nejtěžším kroku cesty-skoku do bočního madla v samotném závěru. Po dlouhých úvahách jsem se tedy rozhodl pro strategii nechat se v RP přelezu jistit jen kulatinou v kapse , byť se tím riziko delšího pádu značně zvýší.
V den „D“ nezačlo lezení zrovna moc slibně. V cvičném pokusu, při dolezu do díry jsem zjistil, že kulatina je dost dlouhá . Vypadalo to, že se ten můj ocelový klacek do díry vůbec nevejde. Nějak jsem ho tam nakonec nacpal, ale značně jsem se tím vysílil. To mě hodně rozhodilo. Musel jsem si tedy precizně natrénovat i samotné zakládání kulatiny.
Konečně ostrý pokus. Do něj jsem se pustil, až se ze mne překážející nervozita úplně odplavila a já byl obrněn neochvějnou jistotou v úspěch.. Co vám pudu povídat. Zápas to byl ukrutný. Mečovačka jak z hvězdných válek. Naštěstí jsem byl patřičně vyučen chlapama z hospody. Koleno, loket , hlavička…..
…. Jistě, že by se slušelo popsat onen zápas podobně dramaticky, jenže ono se žádné drama nekonalo. (Ch-možná v očích jističe Jary to všechno vypadalo jinak). Strach z možného pádu se díky jeho nácviku proměnil v pouhé uvědomění si závažnosti situace. Má vlastní pomíjivost mě svírala v ramenou tak silně, že jí nebylo možné nevnímat. Díky zpracovanému strachu však nebylo možné reagovat nebezpečnou ochromující panickou hrůzou-ta právě v rozhodujících situacích zabíjí. Tedy ne pomíjivost sama, ale nezvládnutý, nekontrolovatelný strach z ní. Za nepřítomnosti rušivých emocí proud života ve mne nebývale sílil a zostřoval mé vědomí. Srdce plným hrdlem volalo životu své hlasité „Ano“. . Nikdy před tím, jsem se v této cestě necítil tak dobře. Nikdy před tím jsem ji nelezl s takovou přesností.
Drak, jehož jsem s dávkou vlastní fantazie nalezl v domovské oblasti padl. Že šlo jen o pouhý Don Quichottský větrný mlýn? Nevadí. Já sám vím, že onen zápas byl skutečný. Draky a všechny ty konce světa-ty si neseme přece v sobě. Je jen na nás, jakým způsobem je v sobě oživíme, abychom se od nich následně v přímé konfrontaci mohli osvobodit. Definuj, nebo budeš definován.
Zdravím z Krasu chřibaře, mykology a další lezeckou sebranku tam do krajů, kam tak rádi občas zavítáme ochutnat jedinečnost tamější krajiny, vína a lezení.
Láska k lezení a k ženám nezná hranic, či vzdáleností a jistě i vy s potěchou spočinete na dvanácti fotografiích, které tvoří lezecký kalendář Suchý a Pustý – Žleby 2010. O co jde?
Jak pravil náš mocný kamarád zvaný LeOSák: „V nehostinných zářezech severně od Blanska, jež vznikly postupným řícením jeskynních stropů (aspoň myslím), v nichž vládne vegetační inverze a evropsky jedinečné druhy květeny se nechutně plazí kolem rozchrastané a nedočkavými cykloturisty okupované asfaltky, jsem nikdy netrávil příliš moc času. Možná za to může i to, že se zde platí parkovné nebo stařík požaduje za slevu lahváče“
Ano, Suchý a Pustý žleb nepatří mezi nejpopulárnější oblasti Moravského krasu. Jejich kouzlo spočívá v určité divokosti, v doteku s lezeckou historií, ve specifickém mikroklimatu. Pokud vás neodrazuje mírná lokrovatost a zelenavost některých cest či mnohdy starší jištění s nutností vlastního dojištění, tak si zde užijete vícedélky i bouldrové cesty, sportovně zajištěné routy i morálové dardy, specifické „jeskynní“ cesty a dá se tu blbnout i v zimě. Přes to všechno je dost často problém nalézt spolulezce ochotného si to užít. A tak přišel nápad nafotit kalendář. A v něm brněnské lezkyně lezoucí místní klasické linie. Z hospodské myšlenky se nakonec stal vážný projekt a výsledkem bylo, že jsme si ve Žlebech letos parádně zalezli se spoustou děvčat! A jim se to líbilo! Z veskrze pozitivní energie, jiskření mezi skálou, modelkami, jističi a fotografy, zrodil se kalendář SUCHÝ a PUSTÝ – Žleby 2010. Přípravou kalendáře jsme strávili léto a podzim letošního roku. Byly to veselé dny a výsledek snad stojí za to.
No a teď těžký byznys:
Pokud si chcete zkrášlit přítmí svých obydlí nebo obdarovat své blízké kalendářem, mrkněte na www.fotonec.blogspot.com a dozvíte se více. Kalendář bude k dostání od 5.11.2009 v Brně na Fritu, možnost zakoupit kalendář bude i na Mejcupu na Flédě 28.11.2009. Mimobrněnští zájemci se mohou obrátit na Petra Pokorného (email: pokac@email.cz). Cena kalendáře 250,- Kč + případná dobírka.
Na křtu 4.11.2009 na Skleněné louce v Galerii Střepy se kalendář bude prodávat za 200,- Kč + s DVD obsahujícím dokumentární velkofilm o vzniku kalendáře a možností podpisu od všech modelek! Lezení zdar Petr Pokorný
No a pár fotek, které se do kalendáře nedostaly, na ukázku:
č.1- Linda Synaková, Propaganda (8+/9-), Masiv Berana a Rorejsů
Koncem října jsme si v klídečku a relaxačně vyjeli na Slovensko, lehce si šáhnout na sluncem, příjemně vyhřátý andhezit. Byl to takový pohodový výlet za krásného podzimního počasí, kdy nikdo nikam nespěchal a za ničím se nehonil.
Každý si jen chtěl vychutnat nádherný, sluncem zalitý podzimní den na skále bez lidí.
Jelo se ve složení : Durňa, Přema, Ivoš, Tereza a Já. Přemek se ochotně ujal role neohroženého lektora a zasvěcoval Terezu s Ivošákem a my s Durňíčkem jsme si vylezli nějaké ty lehčí, ale velmi pěkné vícedélkovky. Všichni jsme byli tím nádherným podzimem nabití energií jako duracelky a šlo nám to jako po másle.
Taky jsme pak klasicky pořídili pár fotéček a spokojení a unavení pak jeli zase směrem k Hradišti.
Tomáš
Každoročně se místo vánočního přežírání odebírám někam na jih za lezením, teplem, pohodou ... Minulé destinace jako Finale Ligure, Monaco, Castillon nebyly díky počasí příliš ideální a tak jsem letos zvolil, pro mě velmi oblíbenou oblast, Osp - Mišja Peč. Hned 25.12.2010 jsem nabral Koloucha, Káju a Ondru Nevělíkovic a Barunicu Cinádrovou a vyrazili směr Wien, Grac, Ljubljana, Zazid. 
Ubytování máme klasicky zajištěné u správného strýčka Srečka - dvoupatrový, nově zrekonstruovaný baráček - luxus :)
