Horolezecký oddíl Uherské Hradiště

úterý 5. července 2005

Chlapcom z Everestu '88

Kterýsi večer jsme seděli se členy našeho tréninkového mužstva na Koruně a nějak mne napadlo, že jsme už dlouho nebyli v Tatrách. Nadhodil jsem tedy myšlenku navštívit toto nedaleké pohoří zkušenému horolezci, odchovanému plotnami Batizovského štítu Márovi, a ten, k mému velkému překvapení, souhlasil. Snad to bylo pivem, snad steskem po olišjníkované žule, čert ví. Nicméně o měsíc později jsme skutečně zapřáhli koně do Transportéru a vyrazili vstříc rozeklaným pahrbkům kdesi na východě.

Za cíl naší cesty jsme vybrali Jastrabiu věžu, která charakterem cest nejvíce vyhovovala našim sportovním ambicím. Původně jsme chtěli lézt Sunset Boulevard za 9-, ale vlhkost materiálu po několikadenních deštích nás celkem odpudila, a proto jsme si vybrali náhradní program – cestu Chlapcom z Everestu ´88 za 8, která byla víceméně suchá. Pod nástupem do první délky jsem si na sebe navěsil 10 expresek a abych dodal našemu Tatranskému počínání na důležitosti, připnul jsem si na sedák i malou sadu stopperů a pár malých friendů. Dlužno ovšem říci, že jsem ze všeho horolezeckého materiálu použil jen ony expresky a dvojku friend, který jsem nacpal do spáry ve třetí délce jen z toho důvodu, že jsem věděl, že ve čtvrté - kompletně vynýtované délce, už nebudu nic podobného potřebovat a bylo mi líto, že bych se s tím vším táhl celou cestu zbytečně.

Cestou jsme prostoupili bez zvláštních potíží, naději na OS přelez nám ovšem vzal krátký úsek v první části poslední délky, kde se bohužel vyskytují nelehké technické vyvažovací kroky s nohama i prsty v lišejnících, což jsem bohužel na bouldrovce letos trénoval jen velmi málo. Po krátkém odsednutí byla tato délka a tedy i celá cesta odlezena AF.

No, a nastalo slaňování. V počínajícím dešti jsem se těšil na čaj a tatranku v relativním suchu pod šutrem, mé těšení však překazilo zakousnuté lano kdesi vysoko nad námi, které odolávalo i váze našich obou svalnatých těl. Nedalo se tedy nic dělat, jednoho lana jsem se chopil já a po druhém začal k deštivým nebesům stoupat Mára, vybaven moderním přístrojem Gri-gri, který měl zabránit jeho průletu do hlubin. Po nekonečné době, během které jsem přimrzal ke štandu a dlouhou chvíli si krátil přešlapováním z pravé nohy na levou a zpět se Márovi podařilo špagáty vysvobodit a poslední vzdušné slanění nás dovedlo zpět pod stěnu. Tímto vzdávám hold Márovi za bezchybnou ukázku hasičského cvičení v kulisách temných velikánů. No, a protože dál bylo hnusně, tak jsme jeli domů. Mám však takový dojem, že jsme spolu s Márou nebyli na Jastrabce naposled ...

Shrnutí:
5.7.2005 – Chlapcom z Everestu ´88, Jastrabia veža, 8 UIAA, přelezeno stylem AF

Zhodnocení:Krásné lezení + 20 bodů
Chůze na nástup do kopce - 2 body
Chůze na nástup do kopce s batohem - 3 body
Mára neviděl kamzíka - 5 bodů
Já jsem kamzíka viděl + 5 bodů
AF - 5 bodů

Výsledek: + 10 bodů, což je velice dobré

Jara Blatný

Márovy fotky z lezení a má jedna jediná fotka, na které se válím pod šutrem ...

sobota 12. března 2005

Les Droites - březen 2005

SV stěna Les Droites, cesta couloir Lagarde TD+, led (když nateče) 80°, lezli jsme 12. až 13. března 2005. Pavel Urbánek a Pavel Kryze

Večerní Kryze před výstupem,
v pozadí Les Droites

Nástup do cesty

Ve stěně

Štand nad klíčovou délkou (80° firn)

Ranní výhledy od bivaku

Na hřebenu

středa 2. března 2005

Listy z Thajska - 2005

1. dílMarek DĚDY Zavřel, Jaromír LARGE Ludvík

Je 2.3.2005, 9.05 a my odlétáme směr Kiev. V 11.05 dosedáme na panelovou plochu Kievského letiště a čekáme na navazující let ve 14.40 směr Bangkok. 14.40 z neznámých důvodů neodlétáme. V 16.00 stále neodlétáme, ale otevíráme láhev ostrého alkoholu, kterou jsme měli připravenou do letadla. Je 17.00 a stále neodlétáme (turisti se začínají bouřit). 18.00 láhev dopita, my jsme našrot, ale stále neodlétáme. Hurá, je 19.00 a konečně nasedáme do letadla. 20.00 stále neodlétáme, bezpečnostní služba vyvádí z letadla opilého pasažéra (nás si asi nevšimli). 20.30 konečně start. Cesta probíhá v poho, jen Jaryn drží protestní hladovku aby nasral leteckou společnost, se kterou cestujeme. Nenasral, ale já měl od všeho dvě porce jídla i pití, takže good fly. V 11.30 přistáváme v BKK a okamžitě se snažíme zajistit náhradní let (naše ranní letadlo je v prdeli). Snížili jsme se k drobnému podvodu a za chvíli už sedíme v přeplněném letadle a cestujeme v bussines class. Toš, dost dobré... 13.30 přistáváme v naší cílové destinaci, nasedáme do taxi, následně do lodičky a v 16.00 už do sebe lijeme prvního Changa na Ton sai u přítele Tuly.

Tak to je prozatím vše, příště už polezeme. Ahoj Marek a Jaryn

2. díl
Motto týdne:
"Stejně tě to nemine ty kundo, budeš muset mrdat" - Jaryn promlouvá ke kočičce, kterou zachránil před nadrženým kocourem.

Poté, co jsme se pořádně ubytovali a rozkoukali, začalo nás lákat lezení, ne že bychom sem jeli kvůli tomu, ale když už jsme si s sebou vzali věci, tak to vyzkoušíme. První sektor, který jsem Jarynovi představil, se nachází nad jednou z nejhezčích pláží Thajska - Phra nang. Dali jsme asi 7 cest od 6a do 7a+ a Jara byl nadšen, což zpečetil tím, že během lezení vyhulil krabičku cíček (jeho výraz pro cigarety). Vzhledem k tomu, že už zapomněl na syčáky (speciální výraz pro ukrajinské aerolinie), mohli jsme pokračovat v našem rozlézání. Další den jsme lezli v sektoru Eagle wall, kde jsme buchli cesty až třicet metrů dlouhé od 6b+ do 7b+, ale to už jsme byli na sračky (speciální výraz pro tired) a byl jsem rád, že po 25 m lezení v kolmém po ničem držím slaňák. Po odpočinku lezeme cesty asi do klasifikace 7a, jen já dal pokus na OS v 7b+, ale poslední krok byl pro mou výšku nereálný a myslel jsem, že lezu tak 8b. Když jsem mrkl do průvodce, tak tam psali, že je to nádherná cesta pro dlouhé lidi. Budu muset studovat průvodce před lezením a ne po. Po pár dnech jsme se konečně dostali do převisu, kde jsem Jaryna seznámil s jeho novou družkou, kterou bude pravidelně navštěvovat a říkat ji může 7a. Móóóc se mu holka líbila. Teď už se mu už tak moc nelíbí, protože mu nechce dát, ale Jara je bojovník a jen tak
se nedá odbýt. No a já? Já si dal jen tak pro radost a bez stresu na RP Woodoo doll 7c+ a s jedním sezením jsem to hned dal a potom jsem si nacvakal SLONA (tak se totiž cesta jmenuje), který je za 8a, dal jsem v něm dodnes tři pokusy, vždy s jedním sezením. Takže klasika, ale já už jsem otrlý ze Sofie*. Tak syčáci, pro dnešek dost a pokračování za týden.

Zdraví Marek + Jaryn (Ton sai)

P.S. Pod skalou se objevil démon Becko, tak jsme udělali večírek ...

* pro nezasvěcené - Sofie je cesta v Krasu, ve které si Marek každoročně mnohokrát posedí :)

3. díl
Jak už se nám nechtělo psát a jak jsme se vrátili…

Poté, co jsme napsali dva nepříliš dlouhé a nepříliš záživné články, nás chuť psát opustila úplně. Zapadli jsme do thajského způsobu života a oddali se slastnému lenošení. Je pravda, že i nadále jsme chodili lézt ale intenzita se rapidně snížila. Jediné,co se neustále zvyšovalo, byla spotřeba alkoholu a cigaret. Abychom nezlenivěli úplně, jezdili jsme alespoň na výlety. Jeden z výletů, který jsem plánoval již před odjezdem do Thajska, byl výlet na tsunami zpustošené souostroví Phi phi. Tyto ostrovy jsem v dřívějších dobách navštívil několikrát ale to, co tohle turistické letovisko postihlo, bere dech. Již z dálky, kdy se naše loď přibližovala k hlavnímu molu, bylo patrné, že tyto ostrovy patří k nejpostiženějším místům Thajska. Co mne ale zarazilo ještě víc, byla skutečnost, že o obnovu jednoho z nejnavštěvovanějších míst se stará pár dobrovolníků z Evropy a Ameriky a domorodci jim k tomu fandí, ležíce v hamakách. Jiný kraj, jiný mrav.

Po těchto krátkých výletech a každodenním lezení, jsme se po sedmi týdnech začali pomalu duševně vyrovnávat se skutečností, že se blíží návrat domů. Zatímco jeden z nás to bral statečně, druhý zvýšil spotřebu alkoholu na dvojnásobek a srovnával se s tím po svém. Vzhledem k tomu, že jsme z Ton sai odjížděli jako jedni z posledních, rozlučkový večírek proběhl pouze ve dvou, v prázdném baru s kulečníkem. Cestu z baru si moc nepamatuji ale vzhledem k tomu, že už jsem měl zabaleno, vlastně o nic nešlo. Jara na tom byl podstatně hůř, zabaleno neměl ale i přes ranní nevolnost to zvládl a odjeli jsme včas na letiště. Bohužel…

Potom už jen rutina. One night in Bangkok, dlouhé čekání na letišti, opožděné letadlo a dlouhý let domů. Tečku za naším výletem udělali celníci na ruzyňském letišti, když se nás zeptali, jestli náhodou nepašujeme zvířata, nebo mušle. Poté, co jsme oba zavrtěli hlavami, nás vyzvali, ať naše báglíky protáhneme roentgenem. Naštěstí se víc soustředili na naše lezecké propriety než na sáčky napěchované mušličkama. To byl tedy poslední zážitek na letošních toulkách Thajskem. Marek Zavřel

sobota 5. února 2005

Čajový dýchánek a Berla Mrazilka

aneb Další cesta v 8. stupni francouzské klasy ve Chřibech čili Svědectví Jehovovo o neotřelém lezeckém počinu na Budačině. „Zdar, pojeď zítra do Chřibů, chcu zkusit ten projekt na Budačině.“ Takhle nějak začal můj telefonický rozhovor s Tomem Pilkou v pátek 4.2.2005. Za okny poletoval sníh, rtuť v okenním teploměru ukazovala -5°C, vedle mne pochrchlával Marek, který se za mnou zastavil v práci a přišlo mi dost divné, že by se našla osoba, která by v počínající chřipkové epidemii a v počasí, kdy by člověk psa ven nevyhnal, dobrovolně šla pokusovat těžkou cestu mimo umělou stěnu. Ale proč ne ... „Tak jo, jedu“. „Dobře, zítra v deset v Hradišti“. Když jsem tuto novinku oznámil Markovi, tak se chvilku podivoval, ale nakonec se rozhodl, že něco takového si taky rozhodně nemůže nechat ujít. Druhý den před desátou přišla esemeska: „Dojedu tak o hodinu později, byl jsem včera na koštu vina ...“ Nakonec jsme se ale přeci jen na Budačinu dostali a pod stěnou s projektem jsme se sešli v celkovém počtu sedmi lezců, z toho jeden s lezečkama, ostatní s teplým čajem, slivovicí a odhodláním, že nejpozději za dvě hodiny jedou domů, protože je dost zima. Tom se proto moc nezdržoval, shodil sníh, který se sem tam zachytil ve stěně a začal vzpomínat na kroky, které tady v loňském roce vymyslel. Po nějaké době, kdy diváci začali být značně rozmrzelí a stěžovali si na omrzlé prsty u nohou v teplých zimních botách a kdy těhotná Terka už asi posedmé spadla na zmrzlé zemi, čímž nás vždy velmi pobavila, se Tom rozhodl dát krátkou pauzu a konečně dlouho očekávaný ostrý pokus. Fotografové se tedy nachystali do příslušných pozic a představení začalo. Jeden přesný pohyb střídal druhý a najednou bylo posekáno. Tom se držel dobrých chytů pod závěrečným výlezem a rozmýšlel se, co dál. Dolézt cestu až na její samotný konec, nebo se na to vybodnout a sjet dolů? Výlez cesty je v normálních podmínkách snadný, ale tentokrát byl zaházený sněhem a ledem a moc důvěry nevzbuzoval. Ale protože je jasné, že by se určitě našlo nějaké pako, které by bylo schopné „nedokončený“ přelez neuznat jako přelezenou cestu, vrhl se nakonec Tomáš odvážně do závěrečných kroků a nakonec i do finálního odhazování sněhu a hledání slaňáku. I to se nakonec podařilo, Tom sjel obalený sněhem na nástup a dostal zasloužený šálek čaje. Po tomto výkonu se část účastníků povedeného výletu odebrala k domovům a zanechala pod skalami Toma a Michala s Terkou s tím, že dotyční zde ještě trošku zablbnou a taky pojedou pryč. O to větší bylo mé překvapení, když mi večer došla zpráva od Michala, ve které mi oznamoval, že Tom se po našem odjezdu rozhodl prostoupit ještě svým druhým Budačinským projektem a nejen, že se rozhodl, ale taky ho úspěšně přelezl. To jsou teda věci...

Závěrečná rekapitulace:

5.2.2005 přelezl Tomáš Pilka oba své loňské projekty na Malé skále na Budačině. První a těžší z nich nazval Čajový dýchánek a ohodnotil ho pěkným číslem 8a (9+/10-), druhý se jmenuje Berla Mrazilka a je za 9-/9. V obou případech se jedná o krátké, ale úderné prásky, nacházející se mezi starými cestami Zdivočelé sokolíky a Babí léto. Je to borec! Ledoborec! Jara Blatný