Po měsíční tatranské abstinenci jsem v pátek 11. října zase vyrazila do tater. Nejdřív jsem musela vyřešit problém s dopravou. Na auto jsem se ještě neshrabala a po 14. hodině už toho do Popradu moc nejede. Neobvyklým spojem přes Velkou nad Veličkou a Nové Mesto nad Váhom jsem se dostala do Žiliny, kde na mě už čekali kamarádi v čele s Viol (mojí sparing partnerkou) a s autem. Kolem deváté jsme dorazili do Tatranské Polianky, tam jsme chvilku počkali na kyvadlovku ze Sliezského domu a nechali se vyvézt spolu s dalšími asi deseti lidmi nahoru (pozn. auto mělo kapacitu asi 6 míst, nás bylo i s řidičem 14
J ). Na Sliezském už probíhala prezentace, já se odprezentovala
jako 99., takže jsem dostala toto pěkné číslo. Pak večeře, pozdravení pár známých a spánek. Ráno vydatná snídaně a po ní výklad tratě. Počasí bylo ideální, takže nic nebránilo obvyklé trase memoriálu ze Sliezského domu na Polský hrebeň, Prielom, Priečné sedlo a Malou Studenou dolinu dolů na Hrebienok a zpět na Sliezský. My holky jsme šly se staršími hochy dolů kolem Zbojničky Velkou Studenou dolinou. Časový limit pro klasifikaci v cíli byl u delší trasy 6 hodin (pořadí v cíli určil součet třech časovek Sliezský dom – Polský hrebeň, Zbojnička – Priečné sedlo, Hriebienok – Sliezký dom), u kratší 5 hodin (rozhodovala 1. a 3. časovka). Po výkladu trati promluvil Igor Koller o smutném roce 2013. Letos zahynulo v horách hodně skvělých slovenských i českých horolezců. Jejich památku jsme uctili minutou ticha. Kromě smutných událostí se připomenuly i ty veselé, jako je dostavění a zkolaudování Chaty pod Rysmi či významné životní jubileum výrazné osobnosti československého horolezectví – Michala Orolina.
V devět hodin vystartovala první dvojka závodníků. Startovalo se v intervalech jedné minuty. Já vyrazila na trať 9:49. Díky tomu, že jsem měla měsíční pauzu, jak tatranskou tak i běžeckou, vyletěla jsem na trať jak raketa. Málem jsem nezvládla první zatáčku
J. Svou kolegyni ze startu jsem záhy setřásla a u Večného dažďa jsem dýchala na paty běžkyni, co startovala minutu před námi. Běželo se celkem fajn. Pak se ale kolem mě přeřítili dvě „chrtice“(tak říkáme s Viol babám, které vypadají strašně namakaně) a já začala cítit, že nejsem nesmrtelná. Do toho nás cesta zavedla do mraku, takže ani nebylo vidět, kde je cíl první časovky. Asi sto metrů pod sedlem jsem obíhala Pala Barabáše, zvládla jsem ho jakš-takš pozdravit, ale na srandičky jsem neměla moc formu. Nahoru jsem se doplazila z předposledních sil (ty poslední jsem si musela nechat na druhou časovku). S časem 38:21 jsem byla spokojená, od loňska jsem se zlepšila o rovné dvě minuty. Na Polském hrebeni žádné dlouhé zdržování, přiobléct se, něco zobnout a rozumným tempem přejít přes Prielom na Zbojničku. Na Zbojničce byla další občerstvovačka. Je to hrůza, na tom Psotkáči se jenom pije a jí! Ze Zbojničky svižně na Hrebienok, kde si člověk mohl dokonce poležet na dece před startem závěrečné časovky. Poslední časovka umí dokonale probrat a vyždímat z člověka poslední síly. Trasa z Hrebienku na Sliezský dom měří zhruba 5,5km a je na ní převýšení 400m. Turistický rozcestník hlásá dobu trvání trasy dvě hodiny, Milan Madaj, nejrychlejší muž, ji přeběhl za 34:39. Já si i v této časovce o necelou minutu posunula osobní maximum (55:57). Spolu se mnou reprezentoval hradišťský oddíl i Čech žijící v Americe – Zdeněk Donald Přikryl dříve zvaný Čuňas. Donald si v konkurenci své kategorie nad 50 let vůbec nevedl špatně. Do výsledkových listin můžete nahlédnout tady na tomto odkazu:
http://www.james.sk/articles.asp?portal_id=1&pageid=38&id_dependency=8424&akcia=1
 |
| předstartovní foto s Viol a Bohušem |
 |
| Skupinová předstartovní fotka |
 |
| Občerstvovačka na Prielomu |
 |
| Děláme s Viol křoví Milovi Neumannovi, uznávanému Československému horolezci 80. let |
 |
| Mizerná technika běhu na chodníku kolem Zbojničky |
 |
| Závěrečný finiš |
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
