Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: srpna 2001

Kdo:	Jara Blatný, Drahoš Hron, Igor Pavelka, Jiří Lipovský, Zbyněk Matějíček, Roman Smejkal
Kdy:	červen / červenec 2001

Poté, co nazdařbůh zapíchnutý ukazovák do atlasu světa na straně 94 vybral Kyrgyzstán, se tři členové našeho horolezeckého klubu, posílení o tři právě propuštěné pacienty Bohnické psychiatrické léčebny rozhodli, že nejlepším místem, kde strávit celou svou dovolenou, je právě tato středoasijská země.

Začátkem června 2001 jsme se tedy ve složení Jara, Drahoš, Seda, Lipan, Čert a Babinský sešli na Ruzyňském letadlovém nádraží s utkvělou představou, že poté co vyběhneme na Tien-Shanský Pik Karakolskij (5281 m.n.m) se budeme po celý zbytek naší rekreace už jen povalovat. Že ale nemusí jít vše podle plánu nám předvedl ještě na Ruzyni opilý zaměstnanec společnosti Air Pulkovo, který nám zkušeně vylovil z Čertova báglu jeden ze dvou našich benzinových vařičů a sdělil nám, že ten s námi nepoletí, protože by mohl vybuchnout. Po nastoupení do našeho muzejního letadla Tu-134 jsme zjistili, že vařič by mohl být až to poslední, co by v něm mohlo vybuchnout, ale vše bylo nakonec zapomenuto a my jsme se odlepili z půdy České republiky vstříc lepším zítřkům.

V Petěrburgu jsme přesedali, ale zde ani během cesty do Almaty se nic zvláštního nestalo, tak jen ve zkratce: opilý letištní personál, hotel, hospoda, spánek, metro, Petropavlovská pevnost, blesková prohlídka Ermitáže, Aurora, letiště, Iljušin, Seda otvírá flašku slivovice, Seda kouří na toaletě, vystupujeme z letadla, Seda se vrací pro příruční zavazadla, Seda se vrací pro svetr, letiště Almaty. Mimochodem, hlavní město Kazachstánu se už nejmenuje Alma-Ata. Tento název totiž v překladu znamená Otec jablek a to se zdálo zdejším politikům málo reprezentativní.

Z Almaty jsme pravidelnou autobusovou linkou Almaty – Čolpon-Ata dojeli kupodivu skutečně až do Čolpon-Aty, kde jsme si zaplavali v jezeře Issyk-Kul, obklopeném obrovskými štíty Tien-Shanu a druhý den jsme vyrazili maršrutkou do Karakolu. Na místním bazaru jsme nakoupili zásoby, na pasovém oddělení vyřídili papíry, pokusili jsme se vyměnit stodolarovku v gigantické budově Karakolské banky, kde nám sdělili, že tak velký obnos nemají pohromadě a koupili jsme si omšelý benzinový vařič, vyrobený v roce 1958, o kterém jeho majitel hrdě prohlásil, že je úplně nový.

Takto vybaveni jsme konečně druhý den opustili civilizaci a po několika hodinách drkotavé jízdy vystoupili v poslední vesnici před horami, v Džety–Oguz kurortu. Je to opravdu malebná lázeňská obec. Něco jako naše Karlovy Vary nebo Luhačovice :-). Ale aspoň měl místní prodavač v prodejně smíšeného zboží hojně piva a vodky a volnou jurtu na přespání, takže jsme mohli na druhý den již za rozbřesku v 11:30 nahodit čtyřicetikilové svině na záda a vyrazit směr Pik Karakolskij. Původně jsme měli přijít do BC asi tak po dvou dnech lehkého trečíku podle mapky, stáhlé z internetu, ale šestý den, kdy jsme překračovali už asi třetí, zatraceně vysoký hřeben a Pik Karakolskij stále nikde, jsme zjistili, že ne všechny plány se v reálu opravdu musí naplnit.

Nakonec jsme se přibelhali pod moc hezký vrchol, který sice nebyl Pikem Karakolským, ale všichni jsme se navzájem ubezpečovali, že je a rozhodli jsme se, že jej zdoláme. Na sněhovém jazyku v moréně jsme si tedy zařídili vlastní BC, dali jsme se trochu dohromady, nachystali, co bude potřeba, Drahoš zjistil, že má blbě seřízené mačky, Lipan s překvapením konstatoval, že se nevejde do sedáku (vše se naštěstí spravilo) a rozhodli jsme se, že první den s dobrým počasím vyrazíme brzy ráno k útoku.

První den s dobrým počasím byl bohužel hned ten následující, takže se nedalo nic dělat a naše hrdinná kohorta okolo 4:30 kyrgyzského času udělala první krok směrem k sněhovo-ledovo-skalnaté pyramidě. Nějdřív nás čekalo dlouhé plató s malými trhlinami, pak nepříliš strmý firn, dlouhý nepříjemný výstup sutí, rozeklaný hřeben, sem tam traverz lavinového svahu a konečně jsme se dostali posledním úsekem v rozchrastané skále až na vrchol pyramidy. Na vrcholu jsme stanuli asi po šesti hodinách, zůstali jsme zde asi 30 minut, prohlídli jsme si Pik Karakolskij, který se na nás smál z protější strany opačného údolí a valili dolů. Sestup byl poměrně hnusný, začalo sněžit, zhoršila se viditelnost, podařilo se nám seškubnout několik menších lavin, které, naštěstí bez nás, odjeli do údolí, ale asi po čtyřech hodinách jsme zase stáli na plató. Kdyby snad někdo chtěl zopakovat náš hrdinný prvovýstup (zřejmě) na bezejmenný (zřejmě) Tien-Shanský vrchol, tak zde jsou podrobnosti: výstup 6 hodin, mix do 70°, většinou 2 – 3, max. 4 UIAA, sníh občas až po krk, cca 4800 m.n.m, potřebný materiál - kus lana, flaška vodky, tuna zbytečností. Cestu, pro účely tohoto textu, nazývám „To byl ale pelmeň“.

No, a o pár dní později jsme už zase stáli v Karakolu, ubytovali jsme se v hotelu Issyk–Kul, ve kterém svého času zřejmě bydlela celá sovětská politická špička, rekreující se ve stínu velehor a přemýšleli, co dál. Nakonec bylo rozhodnuto, že podél jižního břehu Issyk-Kulu se vydáme do Oše, kde trochu omrkneme místní hory a hlavní středoasijské překladiště opia, a pak se uvidí. Jižní břeh byl opravdu skvělý, prostě všude jen vyprahlá step. Jeden den a noc jsme strávili v městečku Bekenbaevo, kde jsme absolvovali potyčku s místním alkoholikem a bláznivou ženskou, která nám tvrdila, že se jmenuje Tokio. V noci se nás pak pokusili v našem tábořišti u jezera přepadnout nějací pitomci, ale Čert, bývalý paragán, je s cepínem v ruce odvážně zahnal, takže jsme mohli dál nerušeně pokračovat v blaženém spánku. Bekenbaevo je prostě opravdu malebným místem, kde je možné strávit i několikatýdenní dovolenou. Nakonec jsme se přikodrcali opět do Biškeku, ubytovali jsme se v šíleném hotelu se saunou u autobusového nádraží, ze kterého se vyklubal hodinový hotel, řízlý bordelem a na další den si zajistili terénní vůz UAZ, ve kterém jsme měli absolvovat asi sedmisetkilometrovou cestu do Oše.

Nevím, jestli jste někdy jeli UAZem, ale v sedmi lidech, včetně řidiče, a s napěchovanými bágly je to docela zábavné. Obzvlášť pro cestující, sedící v zavazadlovém prostoru na blatnících. Zejména přejezd horského sedla za Biškekem, kde se projíždí několikakilometrový uzoučký tunel je nezapomenutelným zážitkem. Tunel byl právě v rekonstrukci, jezdilo se skrz něj jen přes noc a obsluha tunelu naprosto nezvládala situaci. Prostě všude naprostý chaos, prach, šutry na silnici, třískot plechů, nadávky, v tunelu, osvětleném slabými lampičkami tekla voda, výfukové zplodiny nás lehce přidušovali, ale jinak poměrně zajímavá podívaná. Nakonec jsme po nějakých sedmnácti hodinách vystoupili z našeho džípu, ubytovali jsme se v bytě činžovního domu na okraji Oše a oddali se radovánkám. Abych byl přesnější, mám na mysli pití piva, vodky, pojídání zmrzliny, melounů, pelmeňů, šorpy, beš-barmaku a mant, koupání v zatuchlém kanále u cihelny a následné, zcela pochopitelné, střevní potíže. Až na mne se posrali úplně všichni. Jinak je ale Oš fakt pěkné město. Doporučuji navštívit bazar v centru města, čajovny, parky, posvátnou horu Sulejmanku a místní lokály.

Až jsme se nabažili všech radovánek, které nám Oš nabídla, rozhodli jsme se opět vpadnout do hor. Tentokrát jsme měli v plánu část Pamiro-Alaje, s místním názvem Kyrgyz-Ata (tedy něco jako Otec Kyrgyzů). Využili jsme nabídky Ošské geologické firmy Alaurum, která nás, ne zrovna moc levně, dovezla náklaďákem Ural do svého gelogického tábora, který se stal naším výchozím bodem. Pár dní jsme pak v horách trekovali, nevěřícně jsme sledovali dělníky, stavějící hnusnou silnici přes hory pomocí dynamitu a buldozerů, prolezli jsme staré stříbrné štoly, saunovali se v sauně, která byla opravdu tradiční ruská, včetně toho, že se zde topilo pneumatikama a vůbec jsme si to docela užili. Osobně bych se na toto místo ještě rád vrátil. Zdejší fantastické, vysoké a úžasně pevné skalní stěny skrývají nevyčerpatelné možnosti pro lezení a současně je Kyrgyz-Ata asi poměrně málo známou částí Pamiro-Alaje.

Pak jsme se zase přesunuli do Oše, ještě jednou zde popařili a už nás zase čekala úmorná cesta zpět do Biškeku. Tentokrát jsme si najali trochu lepší vůz Land Cruiser, já se Sedou jsme na počátku cesty pro jistotu vyžahli dohromady tři flašky vodky Oš-Aragi a po několika hodinách jsme se probrali kousek od Biškeku. Zpáteční cestu přes tunel si tak pamatuji jen dost matně, ale údajně to bylo opět dost poutavé.

V Biškeku jsme pak ještě pár dní dali odpočinout našim unaveným tělesným schránkám, pili vodku na náměstí Ala-Too pod monumentální sochou Lenina, navštívili jsme asi jediný rockový klub v celém Kyrgyzstánu, kde dokonce prodávali Starobrno a právě zde hrála místní undergroundová kapela Dazdravpěrma a po pár dnech jsme opět stáli v Almaty na autobusáku. Tady jsem byl zatčen příslušníkem cizinecké policie, obviněn z nedovoleného pobytu v zemi a poté milostivě propuštěn. Docela zajímavý zážitek.

Nakonec jsme po měsíci stráveném ve střední Asii nastoupili do letadla a po letu, plném překvapení, kdy jsme se například nečekaně ocitli namísto v Petěrburgu v Moskvě, jsme s desetihodinovým zpožděním opět vstoupili na půdu České republiky. No, nebyla to špatná akce … Jara