sobota 28. února 2009

Vůně Borovic

Jednoho krásného dne (6.3.2008) si tak V. Jakubec s J. Hyžným sestupovali Královským žlabem po úspěšném přelezu „Penelopy“ ve Slavkovských zubech. V rozjařenosti vyplaveným endorfínem se jim značně zbystřili smysly a tak „objevili“ v královském žlabu něco, co mnozí statečně přehlíželi - krásnou 120m ledovou línii. Neodolali a jali se ji hned přelézt. Takto před rokem vznikla cesta „Šášův led“.
I mě si později při rozjímání nad fotografiemi tato bílá linka získala. Ale zvolit si Šášův led jako hlavní cíl nějakého mého víkendového Tatranského počinu mi bylo málo. Chce to s něčím spojit - zrovna tak, jako to udělali prvovýstupci. Šášův led je prostě odměna, ne cíl. Je to třešnička, ne dort. Šlehačka, která ochucuje hutný dezert.
V prosinci 2008 jsem si při lezení Grozsova ledu všimnul velké ostruhy, která půlí Královský žlab na dvě větve. No nemít v hlavě línii Šášového ledu nad ní, tak by mé oko dlouho na tomto kopcovitém nenápadném útvaru  nespočinulo. Úbočí ostruhy je značně zarostlé Limbou a z pohledu z jihovýchodu se jeví tento „grc“ jako běžný kopec, kterých je i u nás za Kyjovem mnoho. Ale  severní úbočí ostruhy spadalo do Velké studené doliny docela strmou stěnou. Ano - to by mohl být ten dort  jenž by mohla ozdobit  šlehačka Šašoveho ledu. Napečeno by tedy bylo. Už to jen sníst.
27.2.2009 valíme s Karlem a Yarricou do Tater za nějakým velice smělým plánem. Tento náš smělý plán se však rázem hroutí po poradě s Jurou Čepilem - Tatranským místňákem. Podmínky prej nicmoc. Lavinovka trojka. Lézt jde, ale ne všude. V hlavě mě šrotují různé alternativy. Vylovuji z paměti nějaký zajímavý hřeben, hranu, no prostě cokoliv, co není ohrožováno pádem lavin.  Ostruha v Královském žlabu mě za této neutěšené situace přišla ideální.  Se šlehačkou nebo bez?
28.2.2009. Budíček v 5.00 a pochod do Velké studené. Docela větrno. Police, žlábky a jiné výčnělky jsou značně zasněžené. No to bude sranda.
Nebyl jsem vybaven žádnou fotografií stěny ostruhy. Měl jsem její obraz jen v hlavě. Nástup vznikal tedy víceméně intuitivně. Oslovil mě mělký koutek  s bílýma flíčkama. Dobré znamení - pomyslel jsem si. Parádní drnovice. Ale skutečnost byla jiná. Drny vůbec nedrželi a jeden se se mnou zrovna při přelézání převisu urval. Vilém Čok zapracoval skvěle, takže zemovka se nekonala. No co už - OS to nebude (délku jsem  ohodnotil za 5+A0). Mělký koutek nad převískem se lehce ztrácel do zledovatělé plotny. Směr byl logický-rovně. Méně logický byl však můj způsob zajištění. Po lekci s nedržícím drnem jsem chtěl v zakládání čoků a jiných hejblátek zoufale pokračovat, ale bohužel v přímé linii nebylo za co. A tak jsem to vzal pěkně ze široka-po anglicku. Jedno lano jsem připnul k „něčemu“ 7metrů vpravo (dvě skobky+čok) a druhé lano deset metrů doleva. Toto hledání spár a puklin pod vrstvou navátého sněhu v okruhu 20 m mě značně zpomalilo a první 30 m dlouhou délku jsem lezl 2 hodiny! (Tímto se dodatečně omlouvám mým jističům dole za pocuchané nervy a zmrzlé držky). I věčně sypající se sníh s hora na mou maličkost mě taky na rychlosti nepřidal. Štand jsem zbudoval  za betelnou kosovku, která uváděla docela hustý lesík nade mnou. No byl jsem po tom boji krapet zklamaný. Snad náš odvážný prvovýstup neskončí hned po první délce někde mezi dřevorubci v lese. Neskončil. Karel našel po 12ti metrovém klestěním se krásnou jeskyň, nad kterou se konala další pěkná polezenice. Abychom v další délce neskončili znova někde na houbách, instruoval jsem Karla, ať délku táhne trochu doprava (levé úbočí kopce je značně zalesněné.).No byl jsem velice potěšen, že toto nemusel  činit nijak násilně, protože  linie nad převisem  sama nabízela diagonální, doprava ubíhající zářez, který nám zařídil velice pěkné pokračování našeho výstupu. Po této super délce (5 uiaa) jsme si už bláhově mysleli, že je tedy posekáno a po pár metrech spočinem navrchu ostruhy. Vpřed jsme hodlaly vypustit Yaricu, ať to tedy dokoná. Ale ten po cílené přípravě na blížící se zájezd do slunného Španělska, byl značně podlomen nečekanou kosou. Yarica se totiž už dávno zbavil usilovným tréninkem  zimního tuku, jenž mě a Karla stále ještě chránil před zimními chmury. A tak dál k jistému vrcholu jsem již lehčím terénem (4uiaa) pokračoval já. Vrchol? Prdlačky. Po vytočení 60metrů  jsem uvízl s nataženým lanem v širé planině sněhové stěny a po vrcholu ani náznaku. Nu což. Aspoň to bude delší. A bylo-o dvě délky-o dalších  80metrů. Pravda-tyto délky byli spíš jen  za odměnu (3uiaa) a neskrývaly žádné obtíže. Prostě krásný závěr na velice větrný vrchol.  Z vrcholu ostruhy byl už na dohled Šášův led – naše třešnička - šlehačka dortu (asi 200m po chodeckém hřebenu na sever). Třešnička byla ale značně zaprasená sněhem a po ledu tedy ani památky. Navíc po celodenním poslouchání rachotu lavin v okolních žlebech nás chuť dotýkat se královského žlabu velice přešla (K šašovemu ledu je potřeba přetraverzovat Královský žleb). Nu což, jsme nasyceni . Dalšího chodu již není třeba.
Sestup jsme pěkně vychytračili. Pohodička by byla jít to jednoduše po svých Královským žlabem, ale ne za takových podmínek. Proto hurá na stromy! Vrhli jsme se po východním úbočí přímo do lesa a dvěma kratšími slaněními se dostali už do schůdnějšího terénu, který nás už bezpečně vyprovodil až dolů k autu.
Následovalo slavnostní občerstvení v luxusním hostinci s luxusníma servírkama, které naši akci patřičně dovršili. Ještě k tomu všemu si nás nějaká lepá děva  spletla s nějakýma muzikantama  a snad chtěla i podpis, než jsem jí vysvětlil, že v těch našich  pouzdrech nejsou housle, ale sněžnice …. Kuba Novák

 
Vůně borovic 5+A0  240m. Čoky, frendy, smyčky. Do první délky se můžou hodit dvě tenčí skobky. V cestě jsme nezanechali žádný materiál.
28.02.2009
Jakub Novák
Karel Pazourek
Jaromír Sukup

Turecko - Geyikbayiri, únor 2009

Letos jsme vyrazili již podruhé ve stejném termínu i sestavě a doufám, že ne naposledy. Změnili jsme jen místo ubytování - jiný kemp (což nebyla nejlepší volba, zlaté Josito) a počet dnů strávených odpočinkem zvýšili na dva (což bylo naopak výborné, protože zdejší 40ti metrové cesty rozhodně nešetří). Počasí nám úplně nepřálo, těžko soudit jestli byl lepší minuloroční sníh s větrem a následná horka nebo letošní chladnější počasí a nekončící deště. V každém případě jsme si mezi kapkami deště skvěle zalezli, dokončili projekty z minula (abychom mohli rozlézt další), snědli kila těstovin, tuňáků, pstruhů, pomerančů ... Stali se z nás také excelentní hráči hakisu, zachránci psů, znalci místních památek (kolik jich ještě zbývá?). Narozdíl od minula kdy se v oblasti pohybovalo přesně 15 čechů, letos Viktor u čísla 50 přestal počítat, takže si člověk občas připadal jako v Ospu, ale s Turkama se stejně nedomluvíš ...  Jelen, foto Mário