Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: 04/25/03

pátek 25. dubna 2003

Thajsko 2003

Letos, již potřetí, jsme se s Tomem rozhodli, že jak nastanou jarní plískanice, vyrazíme teplu vstříc a kam jinam, než do našeho druhého domova v Thajsku. Pro letošek jsme však udělali proti minulým letům tři změny. První změna byl termín, odlétali jsme totiž až 27.března a návrat byl 25.dubna, což je vlastně na hranici monzunového období. Druhá změna byla, že jsme si s sebou vzali profesionální společnice, ale obě měli nějaký handicap. Jedna byla těhotná a ta druhá byla moje dcera. Třetí změna a to změna trasy, byla dle mého soudu nejzávažnější, neboť jsme při ní málem uhořeli a vzápětí se skoro utopili ale po pořádku. Odlet z Prahy do Kieva letos proběhl bez vážnějších problémů, neboť všechny těžké věci jsme naházeli do batohů našich společnic a tudíž jsme ušetřili bezvýznamnou částku (asi 250 Euro) za nadváhu. Kievské letiště a jeho vestibul jsme si nestačili ani prohlédnout, ono ani nebylo co a už jsme nastupovali do našeho letadla Boing 767 a mířili směr Bangkok. Letadlo bylo poloprázdné a tudíž ihned po startu jsme si všichni obsadili volná sedadla, natáhli se a jedenáctihodinový let tak přečkali v pohodičce. Samozřejmě, že jsme se museli mírně zmrtvit alkoholem. Poté, co nám náš alkohol došel, přisedl si Tomáš k ukrajinskému jinochovi a pomáhal likvidovat nadměrné zásoby ještě jemu. Konečně jsme přistáli v Bangkoku. Po nutných celních a odbavovacích procedurách jsme již za další hodinu seděli v dalším letadle a směřovali na ostrov Samui, odkud po dvouhodinové plavbě speedboatem jsme přistáli na ostrově Koh Tao. To byl náš první cíl a tady jsme se týden chtěli potápět a bouldrovat na nádherných žulových kamenech. Zůstalo pouze u potápění, protože ve čtyřicetistupňovém vedru jsem neměl náladu lezačky z batohu ani vytáhnout, natož si je obout. Překvapilo mne, že i Tom tentokrát se mnou sdílel stejný názor. Potápění i díky našemu kamarádovi Vímonovi, jsme si užili a i naše profi společnice se tvářili spokojeně, ale to pouze do doby, než jsme nastoupili na nightboat. Lodička to byla malá, útulná, ale řekl bych, že byla pouze pro domorodce, kteří měří okolo 150 cm na výšku. Tomáš se naučil chodit na záchod v kleče a my ostatní jsme moc nepili, abychom náhodou na ten záchod nemuseli také. Okolo půlnoci se spustil drobný monsunový deštík, takže se naše palandy změnily v jedno koupaliště, ale brali jsme to s humorem, jen naše společnice se už moc nebavily. Po další hodině plavby mě vzbudilo něco, co se podobalo situaci, jako když usnete v nastartovaném autě v zavřené garáži. Bingo, byl to pravý nefalšovaný požár na lodi. Plameny začali šlehat kajutou, drobná domácí zvěř, která v pytlích cestovala do města na trh, začala pobíhat po palubě a nastal menší chaos. Vystrčili jsme hlavy z palubních okýnek abychom se neudusili a pozorovali thajskou posádku jak ešusama hasí třímetrové plameny. Budiž jim k dobru, že se jim to asi po hodině podařilo. Poté jsme již v klidu dopluli na pevninu, odkud jsme se autobusem dopravili do Krabi a odtud ještě hodinu a půl lodí na ostrovy Phi Phi. Na těchto, na můj vkus již hodně komerčních ostrovech, jsme podnikly nádherné ponory, kdy jsme byli nadosah žralokům leopardím (Tom si je hladil) a kteří měřili až tři metry. V nově přejištěných oblastech jsme se parádně rozlezli a hurá na poslední štaci, kam jinam než domů na Ton sai. Vystoupili jsme na pláži a už nám připadalo něco podezřelé, nikoho jsme nikde neviděli. Dovlekli jsme tedy naše bágly k domovu, kde nás s úsměvem na tváři přivítal náš homosexuální přítel Tula (dále už jen Buzna). Buzna, který po dvou letech zjistil, že nejsme homosexuálové, i když jsme se tak celou dobu tvářili, nám vybral krásné bungalovy za málo peněz a my se mohli 14 dní oddávat perfektnímu lezení. Byl konec sezóny a to co nás zpočátku překvapilo, se nyní ukázalo jako realita, nikde nikdo jen pár lezců. Začali jsme tedy hrnout cesty, bez bázně a hany. Za čtrnáct dní jsme vylezli spoustu cest od 6C až po 7B+, většinou OS, maximálně na druhý ostrý pokus. Tom ještě statečně bojoval v našem loňském restu za 7C+ a škoda pokusu, kdy spadl ve vylezeném. Ale nevadí, alespoň jsme si nezkazili oblast a můžeme se opět vrátit. Teď už byl před námi jen poslední cíl a to byl Bangkok. Nejvíce se na něj těšila asi moje společnice, neboť už od příletu do Thajska nemluvila o ničem jiném, než o nákupech v tomto málo zalidněném městečku. Osmimilionová metropole nás opět nezklamala, čtyřicetistupňové vedro a skoro 90% vlhkost nás ubíjela od samého počátku. Po dvou hodinách nákupů jsem myslel, že mě do republiky převezou v zinkové rakvi, ale i to jsem přežil. Tom mezitím své společnici, která očividně nejevila žádný zájem, ukazoval pamětihodnosti Bangkoku a po dvou hodinách vypadala na předčasný porod. Ale Tom to s děvčaty umí, takže vlídným slovem podpořil a v pět ráno jsme se odlepili z runwaye a letěli vstříc novým zítřkům a průserům v našich zaměstnáních. Snad zase někdy…

Této úsměvné akce se zúčastnili Tom a Martina Žertovi a Marek s Terkou Zavřelovi. Já ale už vím, kterou ze tří změn propříště vypustím. Marek Zavřel