Největším výkonem mého posledního horolezeckého počinu asi bylo, předstírat před Švýcarskými celníky klid, protože ke vstupu do této krásné a pořádkumilovné země mě neopravňoval ani rok neplatný cestovní pas, ani starý typ občanského průkazu, kteréžto skutečnosti jsem si uvědomil 20 hodin před odjezdem. Po úspěšném projetí Rakouskou celnicí se mi částečně ulevilo a začal jsem se uklidňovat myšlenkou, že ze Švýcarských hranic se bude v nejhorším případě dát dojet domů i stopem. Přibývající kilometry a husté mrholení mě ale postupně přesvědčovali o nesmyslnosti takové úvahy a dávali za pravdu mému vnitřnímu hlasu, který už před týdnem vytrvale říkal, že jet koncem září, s naraženými žebry, bez průvodce s nákresem výstupové trasy, pojištění pro případ záchranné akce a alespoň trochou nadšení na Matterhorn je nesmysl. Bohužel uniformovaný policista Švýcarské policie pouze zkontroloval předložené dokumenty, porovnal fotografie s unavenými obličeji osádek dvou na místní poměry omšelých automobilů a vpustil nás do země horolezectví zaslíbené.
Do Täsche jsme tedy dorazili po 15 hodinách jízdy, našli kemp, postavili stan, dobře se najedli a vyspali a tak mi nakonec nezbylo, než přehodnotit své dřívější negativní postoje a začít hledat hezčí stránku tohoto podniku. Asi se mi to nakonec podařilo, protože jsem pod stanicí lanovky v Zermatu , možná i pod vlivem ceny lístku na Schwarz see , znenadání našel sportovního ducha a vyrazil k úpatí hory pěšky. Cesta vinoucí se malebným údolím, přes dvory místních statků proměněných v přívětivé hospůdky, vybízející vůní klobás a mírnými cenami k usednutí mě a mé 3 stejně houževnaté , lanovkou opovrhnuvší společníky z 8 celkových, spolehlivě vedla vzhůru a po pár hodinách jsme dorazili na horní stanici lanovky. Tady jsme s několika obligátními nadávkami odložili batohy, pláštěnky a pustli se do vaření něčeho teplého. Na chatu Hörnlihüte nám zbývaly jenom asi 3 hodinky, takže nebylo kam spěchat, v tuto chvíli jsme si ještě mysleli, že dny jsou pořád dost dlouhé.
Poslem špatných zpráv může být kdokoliv, v našem případě to byla vysílačka, kterou nám naši kolegové shora sdělovali, že sezóna na chatách sice pro toto léto již definitivně skončila, chatař však vidouce hosty , ještě neodešel a budeme muset vzít zavděk stanem, anebo zaplatit poplatek za ubytování. Nakonec nebylo tak zle, ve stanu jme strávili pouze jednu zasněženou noc a druhý den se napakovali do Zimní noclehárny.
Aklimatizace na výšku proběhla ruku v ruce s prohlídkou začátku klasické výstupové trasy severovýchodní hranou a přípravami na časný ranní nástup.
V 5 hodin ráno za nekončícího zvonění mobilních telefonů nastalo horečné oblékání, nacpávání se energetickými tyčinkami a špekem, doplňování tekutin a pak usilovný pochod sněhem k nástupu. Ten nás přivítal namrzlým konopným lanem a stejně tak zledovatělými stupy, neboť předchozí sněžení s deštěm a noční mráz udělaly z běžného chodeckého terénu životu nebezpečnou záležitost. Ve stejném duchu pokračovala naše další cesta vzhůru, šli jsme s největší opatrností, za svitu čelovek, mačky majíce v pohotovosti, nebo na ještě horší chvíle, třeba vrcholovou část, která bývá většinou vysněžená. Další drobnou nevýhodou bylo, že ani po rozednění jsme pod sněhem neviděli už tak špatně nakreslené značení a jenom s problémy a velkými časovými ztrátami hledali cestu. V tuto chvíli jsme ještě nepatrné naděje vkládali do dvou Baskických kolegů spěchajících za námi, protože tito předchozí dny, kdy čekali na počasí, přečetli průvodce od začátku do konce a znali trasu nazpaměť. Zabloudili a setkali se s námi po dlouhém obcházení jednoho z žeber, návratu z neschůdného kuloáru až takřka v nejvyšším místě našeho výstupu , pár výškových metrů pod chatou Solveyhütte.Pro úplnost řekněme asi tak ve 3800 metrech .
Kdo v horách někdy řešil dilema, zda sestoupit, nebo jít dále a rozhodl se pro první možnost, jistě pochopí, proč se mi nechce podrobněji popisovat další děj a už vůbec ne psychologickou stránku věci. Omezím se tady pouze na to, že po krátkém kolektivním zhodnocení momentální situace, jsme cestu zpět napůl slanili, napůl slezli a pár chvil před setměním se vrátili na chatu.
Asi každý z účastníků tohoto výstupu měl jiné představy a cíle a asi každému se naplnily jinak. Já osobně jsem si odnesl poučení, nové zkušenosti, možná nové cíle a přístupy, ale také prožitky a určitě pěkné fotky.
Neúspěšného pokusu o vrchol Matterhornu se tedy za Hodonínský oddíl zúčastnili Pepa a Roman, Jara a Petr, Mikča, Mirek a Kolda a za Hradišťský Rum. zapsal Rum
