Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: 2002

úterý 31. prosince 2002

Thajsko 2002

Kdo: Marek Zavřel, Tomáš Žert

Hospoda

Moře

Krasavec Mára

Že by Kras ???

Něco převislého

Madlo

Mára už nemůže

Umělá stěna

Zase převis

Rekreace na pláži

Obtížnost 4+

Pěkné ...

pondělí 30. září 2002

Kniha je velmi dobrým materiálem pro nováčky, kterou lze doporučit k seznamování laické veřejnosti s horolezeckou problematikou. Přesto není možné neupozornit na některé detaily, které znamenají přímé ohrožení nebo jsou alespoň v rozporu s pojetím bezpečnosti dle metodiky ČHS resp. odporují doporučením bezp. sekce Německého alpského spolku, která jsou základním materiálem v této oblasti.
Str. 47

Odst. Průměr: Je nezbytně nutné zmínit, že lana označená ½ se nazývají poloviční a lze je zakládat do karabin v bodech postupového jištění oběma způsoby – samostatně i současně. Lana označená oo se nazývají dvojitá (dvojčata) a je nutno je zapínat do karabin pouze současně

Str. 49

Úvazy: Autor vůbec nezmiňuje navazování na kombinaci prsního a sedacího úvazku. Tento způsob je přitom z hlediska bezpečnostního nejlepší. Zejména při lezení v horách a ve vysokých stěnách je používání kombinovaného úvazku velmi vhodné

Str. 56

Navazování – uzly:

Uzel přes ruku – (v praxi se používají názvy vůdcovský nebo krejčík) není pro navazování na střed lana zdaleka nejvhodnější. Doporučuje se tzv. motýlek nebo horolezecký motýlek

Osmičkový uzel – při navazování na lano je vždy nutné provléct pramen lana z osmičkového uzlu oběma oky sedacího úvazu, kterými současně prochází přední spojovací smyčka sedáku

Osmičkový uzel uprostřed lana – platí totéž jako u „uzlu přes ruku“

Str. 57

Protisměrný uzel: (dříve také uzel UIAA) Tento uzel se doporučuje již vůbec nepoužívat. Ke spojování dvou konců smyček pro obvodové zatížení dvou konců smyček, lan apod. se má správně vázat protisměrný osmičkový uzel

Str. 58

Jištění přes tělo: Používat jen při nejnouzovějších situacích (mimo vybrané způsoby jištění na sněhu – a zde rozhodně nejistit přes rameno /záda/)

Str. 59

Poloviční lodní smyčka: Pro jištění používat výhradně karabinu HMS

Slaňovací osmička: Vždy požívejte s karabinou se zámkem (nejlépe zámek „twist lock“ nebo zámek s plastovou závorou)

Str. 60

Velký obrázek – vpravo: Možná pěkné baby ale: Kdyby prvolezkyně právě teď spadla, pak si jistička pěkně nabije kokos. Správně by si měla prvolezkyně propnout první postupové jištění do štandu (např. karabina pod levou nohou) nebo si tam někde něco dalšího založit a eliminovat tak nebezpečí pádového faktoru 2. Zároveň by možná nespadla jističce natvrdo přímo do klína a zvýší se tak pravděpodobnost, že jistící ji opravdu udrží. Navíc má jistička jak stichtovu brzdu, tak i sebejištění propnuto pouze předním spojovacím okem sedáku. Správně by to mělo být do smyčky osmičkového uzlu, který má zřejmě dobře vedený (viz připomínka ke str. 56 – Osmičkový uzel)

Str. 61

Tabulka s druhy jištění: Mimo polovičního lodního uzlu, stichtovy brzdy a slaňovací osmy k jištění nepoužívej žádné jiné pomůcky. Nejbezpečnější ze všech je pak poloviční lodní smyčka

Str. 67

Pytlíky s magnéziem: V některých skalních oblastech je používání magnézia zakázáno!

Jistící pomůcky a hlavní karabina: Pomůcku „grigri“ vůbec nepoužívej!

Str. 82

Zajišťování základními pomůckami:

Obr. Zakládání smyček (II) – obě dvě varianty („Nebezpečný trojúhelník“) jsou špatné

Obr. Provazování – obě varianty nevhodné; vlevo by to bylo dobře po přetočení smyček – dle obr. nepoužívat; vpravo nedojde k rovnoměrnému zatížení všech bodů pokud není štand namáhán ideálním směrem – dle obr. používat pouze v případě, že nemůžeš zřídit „plovoucí jištění“

Str. 85

Jištění pomocí friendů …: Založení dle obr. vpravo nahoře používat pouze v nejkrajnější nouzi

Str. 88

Slaňování:

Poloviční lodní smyčka – používá se ke slaňování pouze nouzově za použití karabiny HMS

Karabinová brzda – používá se ke slaňování pouze v nouzi

Grigri, speciální pomůcky – raději nepoužívej vůbec

Str. 93

Šplhání po laně: Páková šplhadla vůbec nepoužívej

Str. 102

Zahájení výstupu: Před zapnutím třmenů do nově založeného jištění je lepší založit tam napřed jistící lano (když s tebou vyběhne postupový bod, ze kterého zapínáš třmeny do výše založeného jištění, pak zůstaneš viset v laně shora v novém jištění a nepropadneš zbytečně dolů)

Str. 112

Cepíny: Zásadně nepoužívej cepíny s dřevěným topůrkem

Str. 115

Univerzální mačky: Mačky s dvanácti sklopnými hroty nejsou – zřejmě se jedná o neodborný překlad (jako ostatně mnohde jinde). Autor asi myslel sklopné mačky s kloubem mezi patou a předním dílem mačky

Jištění v ledu: u nás se výraz „zbraně“ spíš používá pro pojmenování cepínu a kladiva, které jsou použitelné pro lezení ve strmém ledu

Str. 116

Pevné ledovcové vývrtky: Nepoužívat! Používej pouze trubkové (duté) vývrtky

Str. 121

Navázání na lano: Zkracovačku dle obr. raději nepoužívej. Při jiném než optimálním navázání zde hrozí oběšení. Konce lana je lepší dávat do batohů. Mezi lezci používejte vzdálenost cca 12 m s uzly navázanými na laně mezi nimi, což přispěje k ubrždění pádu

Str. 122

Jištění na sněhu: jištění tělem ve sněhu nepoužívej (viz také str. 123, obr. jištění v sedu). Při současném postupu družstva ve strmém sněhu používejte taktiku 1 + 2, (1 + 3), nebo choďte navázaní nakrátko s napjatým lanem, nebo se vůbec nenavazujte

Str.123

Obr. jištění několika cepíny: Nikdy nepoužívej cepín samostatně zaražený ve sněhu dle případu vlevo na obrázku

Obr. jištění cepínem a nohou: Toto je jeden ze správných způsobů jištění ve sněhu

Str. 130

Lavinové pole: 3. odstavec – nálevkovité krystaly = dutinová jinovatka.

Popisy chování v lavinově nebezpečném terénu, v lavině a při vyprošťování z laviny jsou nedostatečné

Str. 139

Obr. vpravo dole: Spojení sedacího a prsního úvazu dle obr. nepoužívat. Správně se karabinou propíná tzv. lanový kruh, kterým jsou sedák a prsák spojeni

Str. 148 a dále

První pomoc: Tyto oblasti jsou probrány jen zběžně a znalosti čerpané jenom z tohoto zdroje mohou sloužit pouze jako základ pro hlubší studium, které vřele doporučuji!

Slovníček pojmů: Výklad některých hesel ber trochu s rezervou, neboť vlivem neodborného překladu se zde místy používá jiná terminologie než je obvyklé

Tento materiál slouží pouze pro vnitřní potřebu HK Uh. Hradiště. Komentáře a vysvětlení jednotlivých zde uvedených problémů jsou součástí výuky horoškoly, pořádané HK Uh. Hradiště. V září 2002 zpracoval Ivan Lepka

čtvrtek 1. srpna 2002

Uzunkol - Západní Kavkaz 2002

Kdo:	Ota Kydal, Richard Coufal
Kdy:	červenec / srpen 2002

Možná na skalkách nikdy nevylezu něco za VIII a víc, ovšem v horách je mi vždy fajn. Taky asi nejsem úplně in, protože jste se právě začetli do pokusu o reportáž z oblasti, kde by horolezce neruského původu těžko hledal i slovutný Sherlock Holmes. Toto bohem (rozuměj civilizovaným Evropanem) zapomenuté území se přitom nachází pouhých 20km vzdušnou čarou směrem na západ od Elbrusu.

Jako dopravní prostředek pro překonání více než 3 000 km vzdálené destinace od tepla našich domovů jsme zvolili autobus. Využili jsme nabídky nejmenované cestovní kanceláře, která vozí turisty na Elbrus. Za vyřízení potřebných víz a za to, že nás vysadí někde u silnice, potom nás za 16 dní odsud zase odveze, jsme zaplatili rovných 12 000,-Kč. 3,5 dne v autobuse, zhruba 20ti hodinové čekání na různých hranicích, tak to bych nepřál ani mé eventuelní tchýni. Když jsem se po návratu domů náhodou dočetl (viz. Montana č.1´02, str.14), že letadlo je o pouhých 2 500,-Kč dražší, málem jsem si rval vlasy z hlavy (ještě že si ji pravidelně holím). Řidičům autobusu i průvodci ovšem skládám poklonu, absolvovat tuto cestu vícekrát bych nechtěl ani za všechny prachy světa. A to prý náš turnus patřil k těm nejklidnějším. Čau Střeldo.

Naše spolutrpitele v autobuse jsme opustili u města Nevinnomyšsk. Teď už jsme zbyli jen my dva a Rusko. Stopem se tu jezdí za peníze. Osobní auto se dá usmlouvat na 4 rubly za 1 km (1 rubl = necelá 1 kačka česká, tedy v létě 2002). Bez velkého čekání jsme zvládli 60ti kilometrový přesun do hlavního města čerkessko-karačeyské oblasti, Čerkesska. Nejdříve bylo nutno se zaregistrovat na policii. Žádné čekání, 10 rublů za osobu a razítko je tam. Jsou to ovšem úředníci jako všude jinde na světě a neúřadují každý den. My jsme měli štěstí, protože jsme přišli v úterý, kdy mají otevřeno. Pak je potřeba povolení do pohraničí, kde se cíl našeho dobrodružství nachází. Kasárna pohraniční milice stojí blok vedle budovy policie. Zde vše proběhlo též téměř hladce. Chtěli si zapsat snad i velikost trenýrek, ale povolení nám bylo bezplatně vystaveno na ruské poměry téměř na počkání (asi za 3 hodiny). Přímo od kasáren nás odvezl bodrý stařík dál na jih. Ještě zbývalo urazit necelých 200 km. Tuto oblast asi před měsícem postihly ničivé záplavy, takže byla spousta mostů zničena a cesta měla občas charakter tankodromu. Ovšem Lada je stroj nesmrtelný. Po projetí poslední vesničky Khurzuk a po 12 km naše taxi zastavilo před závorou a ruským vojákem s kalašnikovem. Od teď už jen po svých. 35 kilo na záda a asi 8 km pěšky do alplágru Uzunkol. Do našeho působiště pro příštích 15 dní jsme dorazily po osmé hodině večerní. Ani se nám nechtělo věřit, že všechny nástrahy ruské civilizace jsme odbyli bez problémů během jednoho jediného dne. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti zde působících vojáků. Samozřejmě že mají zájem hlavně o cigarety a tabák. Holandské tabáky, které jsme měli s sebou, zmizeli velmi rychle. Naše vstřícnost však byla po dobu pobytu odměněna jejich přátelstvím, jenž nám umožnilo nahlédnout do hlubin velké ruské duše. I když jsme z vojáků měli zprvu obavy, jejich přítomnost nám nakonec zprostředkovala mnohá dobrodružství, která možná zastínila samotnou horolezeckou činnost.

V táboře je nutné se ohlásit kamandírce tábora. Jmenuje se Rimma, je to instruktorka horolezectví, jenž přes zimu žije v Moskvě. Zde už působí asi 30 let a i přes svůj věk organizuje chod alplágru velmi rozhodně. Ubytování je možné ve vlastním stanu (10rublů/1os/1den) nebo v chatkách (60-150rublů/1os/1den). Funguje zde i sprcha s teplou vodou, hospůdka s několika druhy lahvových piv, vodkou i teplou kuchyní. Zavírá kolem jedenácté večer, kdy je celý alplágr odpojen od přívodu elektřiny.

A co Západní Kavkaz nabízí těm bláznům, kteří s sebou až sem táhnou v batohu deset kilo železa a jiných horolezeckých srandiček? Oblast se rozděluje na dvě zhruba 10 km dlouhá údolí, jenž končí hraničními vrcholy s Gruzií. Údolí Kičkiněkol a Myrdy. Z údolí Kičkiněkol je možné jít k masívu Dolomity s obtížností lezení 2A-5A. Pro opravdu náročné lezce se na jižním konci Kičkiněkolského údolí nachází hraniční vrchol Dalar (3 979 m.n.m.) s několika až dvoudenními výstupy obtížnosti 5B-6A. S výjimkou nástupů po ledovci a firnu jsou tyto výstupy výhradně skalní. Cesty na Dalar měří až 1 km. Milovníci sněhu a ledu si zde snad přijdou na své při lezení na vrchol Zámok (3 871 m.n.m.), něco málo na vrchol Dvojňjaška (3743 m.n.m.). V údolí Myrdy stojí za zmínku pěkné skalní výstupy na Kirpič (3 800 m.n.m.) a Pik Šokoladnyj.

Úřední šiml však řehtá i ve výšce 2100 m.n.m.. Ruské horolezectví pořád žije duchem vysokého stupně organizovanosti. Každý člen vlastní tzv. "knižku alpinisti", kde se mu zapisují přelezené cesty. My nic takového nevlastníme, takže jsme nuceni podepsat prohlášení, že nepolezeme nic těžšího, než je 3B. Pak se prý uvidí.

Navíc nás čeká odvrácená strana horolezectví, čekání na dobré počasí. Prší 4 dny. Mezi samými Rusy jsme trochu rarita a všichni se s námi chtějí seznámit, což se přestává líbit oťasovým ledvinám a žaludku. Během denních kocovin nás neustále obtěžují synci místních pastevců, Bášir a Muhamed, kteří jsou schopni nám před našimi zraky vzít cokoliv, co se jim zrovna hodí.

Konečně se počasí umoudřuje a dostáváme povolení zdolat první stěnu. V masivu Dolomity se pokusíme o jeho jižní vrchol.

Napřed se musíme přesunout do bivaku pod stěnu. Tisícimetrové převýšení během čtyř hodin je docela hezká rozcvička. (To tvrdím já, zeptejte se Oty.) Bivak se nachází poblíž plesa na západní straně dolomitského hřbetu. Nepředstavujte si ovšem průzračné pleso jako v Tatrách, kde dohlédnete až na dno. Ve výšce kolem 3 000 m.n.m. zde pořád ještě roste tráva, takže pod pojmem pleso si spíše představte bahnitý rybník. Navíc místo oblázků hyzdí dno vyhozené prázdné konzervy. Rusko a ekologie jsou prostě pojmy neslučitelné. Doufejme, že alespoň prozatím.

Druhý den ráno nás čeká obvyklá rutina. Budíček v půl páté, na snídani čaj a instantní čínská nudlovka, dvacetikilový bágl na záda, vzhůru do toho. Na zahřátí nás čeká dvouhodinový nástup po pěkně přimrzlém firnu. Ve vypůjčených, ruských, dalo by se říci rámových mačkách. Levá nechtěla na botě držet, takže jsem se docela naotravoval při neustálém dopínání a kurtování pomocí prusíku.

Několik úvodních délek II. a III. lezení lana zatím odpočívají. Alespoň se mé nové Bufa Pharao ( bohužel nejsou sponzorským darem) seznamují s přilnavostí zdejšího dolomitu. A při tom rozhledu po okolí je to prostě paráda. Lana přišla na řadu až někde v půlce stěny. Ve výšce kolem 3 500 m.n.m. začínám dost funět, přeci jenom to nejsou Tatry. Navíc s Oťasem ta výška zamávala natolik, že se u něj začínají projevovat příznaky chřipky nebo tak něco. Prostě když zkusil lézt jednu délku jako druhý s batohem, bylo nám jasné, že úloha nosiče připadne mě. Po asi půlhodinovém bloudění, při hledání správného směru traverzu, nás naštěstí čekají jen dvě délky. Ta předposlední po vzdušné plotně, tak ta mě fakt baví. Ovšem při dolézání pod převis mi začíná dost zavazet bágl, takže předvádím zajímavé akrobatické kousky, abych se tam vměstnal. No to by byla fotečka. Teď ještě vytlouct oťasovu skobu. Ono vůbec my dva a skoby, to je námět na román. Já jsem totiž levák, takže to mám skoro vždycky přes ruku. Takže cedím skrze zuby:"K...a Oťas, já Tě zabiju" a s vypětím všech sil buším do té mrchy až se uráčí vylézt ven. Asi si najdu spolulezce, který preferuje vklíněnce. Ale hlavně se musím hodně učit, hóóódně učit. Ještě, že v tom převisu byly dobré nohy, zas tak namakané bandasky nemám. Odměnou je další vzdušná plotna. Bágl je těžší a těžší, už musím odpočívat po každém kroku. A zase skoba. Už na sebe vidíme. Z mého výrazu je mu jasné, že už jdu jen na rezervu. Doporučuje mě tu skobu radši nevytloukat, abych posledních pět metrů nevytekl. Ale přece nejsem taková máčka. Beru do ruky kladivo, dvakrát klepnu a skoba je venku. Rusákům tu nic nenecháme. Dodrápal jsem se do štandu a když vidím, jakou tam Ota spletl pavoučí síť, aby jistil ze dvou bodů, musím se smát. Je to prostě "Prcek Hračička". Ale kdo umí, ten umí. Já bych dal jednu skobu a hotovo. Poslední délku jistím namáčklý u stěny. Je to dost rozlámané a sem tam kolem profičí nějaký ten kámen rozličné velikosti. Znovu nazouvám lezečky a hurá vzhůru. Už je to jenom schodiště, ani jistit jsme nemuseli. I když, člověk nikdy neví... Pak přichází velká úleva, protože je jasné, že po hřebeni na vrchol to půjde i v pohorkách. Za šest hodin od nástupu do stěny nás čeká slastný pocit rozhledu z výšky 3 708 m.n.m.. Bohužel východní strana je pod mraky, takže si Elbrus nevyfotíme. Sestupujeme jižní stěnou, tři délky slaněním přes fixně osazené smyčky. Potom ještě tři sta metrů zasněženým kuloárem dost ostrého sklonu. A zase ty vypůjčené mačky. Teď pro změnu stávkuje pravá. Aby se neotevírala, musím slézat čelem ke svahu po předních hrotech. Jde to dost pomalu a stojí to hodně sil. Když se pokusím jít zády ke svahu, gravitace vítězí a už si to šinu směrem dolů. Velice rychle jsem si osvojil techniku brždění na sněhu pomocí předních hrotů. Takže znovu čelem ke svahu. Ota už je na nástupovém firnovém poli, což znamená, že ani teď mi s batohem nepomůže. Aspoň bude v bivaku uvařená večeře. Stejně jsem horší kuchař. Dorážím ke stanu po šesté večer. Obrovský hlad a neukojitelná žízeň mi ani nedovolují posoudit, jestli mi bramborová kaše s masem chutná či nikoliv. Ještě musíme sbalit stan a sestoupit zpět do alplágru. V půl jedenácté večer můžeme zodpovědně prohlásit, že náš první výstup máme úspěšně za sebou. To ovšem netušíme, že i poslední

Na druhý den se totiž stalo něco, co změnilo náladu i chod v celém táboře a potvrdilo oprávněnost přítomnosti ruské armády. Skupina horolezců, jenž scházela do průsmyku Kirpič, nalézajícím se přímo na rusko-gruzínské hranici, byla přepadena gruzínskými bandity. Přivolaná vojenská hlídka střelbou donutila Gruzínce k ústupu, ale okradení horolezců již zabránit nedokázala. Vojsko mělo poté několik dní pohotovost, nádhernou přírodní scenérii narušovaly průlety vrtulníků, celá oblast byla uzavřena. Navíc Ota se pořád nemohl vzpamatovat z pobytu ve výšce pro Moraváka téměř závratné. Místní lezečtí kmeti ho léčili různými mastmi, lektvary a jogínskými technikami. Když už jsme byli opět provozuschopní a oblast celkem bezpečná, tak nám plány zase hatilo počasí. Znalci místních poměrů špatné počasí připisovali nepříznivé měsíční fázi. Pokud by se Měsíc motal kolem úplňku, bylo by prý všechno mnohem lepší. Při pokusu o zdolání západní stěny Trapecie v údolí Myrdy, jim dali plně za pravdu. Horolezecká přilba se zde osvědčila jako účinná ochrana proti padajícím kroupám.

Protože čas se nedá zastavit, stihli jsme už jen jednu hezkou procházku, rozlučkové posezení s našimi věrnými druhy ve zbrani u piva, vodky a dokonce i v nefalšované sauně s březovými metličkami. Však my se sem ještě někdy vrátíme.

Pokud by chtěl někdo s námi, bude mít v létě roku 2004 určitě šanci se k nám přidat. Richard a Ota

Welcome to Uzunkol

První štíty

Žokej

Stěna

Večeře

Dalar

Úspěšně na vrcholu

Tábor Uzunkol

Večírek

V bivaku

Na výletě

Procházka botanickou zahradou

Ruští přátelé

Smradlavé ryby

Dasvidanija

středa 31. července 2002

Klättring i Sverige / short instructions

Jste unavení z nacvičování těžkých cest v jižní Evropě? Hledáte něco nového, něco exotického? Preferujete dlouhé linie nebo kratší cesty? Lezete raději skryti v hlubokých lesích nebo blízko centru města? Spáry nebo stěny? Tradiční nebo sportovní cesty? Skalní lezení ve Švédsku splňuje všechny tyto atributy. (Jonas Paulsson, On The Edge č. 76)

Konečně mám trochu volno a tak jsem se dostal k tomu abych připravil nějaké info o švédském climbingu i na technologicky pokročilé síťové stránky horoklubu. Aby to nebylo příliš zdlouhavé, vynechám kecy o NP Sarek (o tom se dočtete všude) a budu mlet víceméně jenom o lezení. Tož poďme na to (nebo NATO?):

Obecně o lezení ve Švédsku Lezení ve Skandinávii je hlavně o klasických cestách na nejrůznějších formách žuly (i přesto, že se dají najít čistě sportovní oblasti). Proto doporučuji používat poloviční lana a nezapomenout doma žádná jistítka (skoby jsou zbytečné). Rozhodně si nezapomeňte dostatečné množství smyček a raději delší presa. Magnézium je všude tolerováno a používáno a v teplejších dnech ho určitě oceníte. Pokud jsou cesty zajištěny, jsou použity nýty, tak se naučte (pro případ předčasného ústupu) z nýtů slaňovat! Slaňáky bývají ve dvou bodech spojených řetězem, často ale úplně chybí a ke slanění se využívá stromů nebo jistítek, ze skal se však v takovém případě dá většinou sestoupit obcházením. Švédská klasifikace je oproti klasifikaci UIAA tvrdší. Převodní tabulky, podle kterých jsem se orientoval nejsou úplně přesné a již po přelezení pár cest zjistíte, že každý švédský stupeň má určitý (často dost široký) rozsah, s kterým je třeba počítat. Svou roli hraje i to zakládání a tak morálem nešetřete! Všechny níže uvedené cesty mají švédské stupně. Horolezecký průvodce po nejlepších oblastech Švédska se dá pořídit za 299,- SEK (Patrika Leje a Jonase Paulsson (1996): Klattring i Sverige - zahrnuje celkem 450 the best výstupů z 16 krajů Švédska a z celkově 37 jednotlivých oblastí). Existují i další průvodčíci, informace se dají sehnat i na netu. Švédové jsou pohodáři, pořád se smějí a vždy se snaží pomoci. Valná většina obyvatelstva rozumí anglicky. Göteborg

Informace o místních podmínkách, skalách a scéně včetně průvodců se dají sehnat v lezeckém obchodě s bouldrovou stěnou HIGH SPORT na ulici Fabrikgattan nedaleko centra města asi 5 minut od centrálního stadionu. Nejvyhledávanějšími skalami jsou Utby a Fjälbo. Jedná se o pás skal lemující vršek nad městskou čtvrtí Utby. Jeden ze sektorů ve Fjälbo je čistě sportovní (nýty po 2 metrech max.). Zbytek oblastí je plný tradičních a smíšených (sem tam nýt) cest do 25 metrů. Doporučené cesty: Utby: Snett åt vänster 6, Spagaten 5+, Torrsimmet 5-, ve Fjälbo klasická cesta na Disc (asi 5-; jedná se o výstup na žulovou vížku, na jejímž vrcholu se lze zapsat do knížky – některé zápisy stojí za to, ale nedají se reprodukovat).

Bohuslän

Tento švédský kraj je lezení přímo zaslíben. Najdete tu perfektní kompaktní stěny protnuté spárami od nástupu až po vrchol, vysoké místy až 70 metrů. Nejnavštěvovanější jsou:

Hallinden – fantastická údolní stěna ležící u stejnojmenné vesnice. Asi sedum hvězdičkových cest cesty od 30 do 50 metrů, ale možností je mnohem víc především ve spodní převislé části stěny, kde vedou těžší a kratší, sportovní i klasické cesty. Doporučuji dvoudélkovou klasiku Prisemaster 6- vedoucí levou částí velké stěny. Välseröd – soustava až 50 metrů vysokých údolních stěn u stejnojmenné osady. Skvělá je především hlavní stěna – doporučuju klasiky Jungfrun 4 (dvě délky 2 a 4) a poměrně těžký, ale krásný Villskudd 6- vedoucí dvěma rovnoběžnými spárami z nichž pravá končí asi v půlce stěny, následuje traverz do levé a fantastický závěr (nelze vynechat!).

Häller – největší klasika v kraji! Kdo tu nelezl alespoň jednu cestu, o hodně přišel! Už z dálky dominující žlutá granitová stěna láká lezce jako květ plný nektaru láká včely! Doporučuji jedinou cestu (bohužel jsme jich víc nestihly), ale určitě i další stojí za to: Mallorol 6- je opravdový skvost! Krásné dobře odjistitelné lezení v kolmé, převislé i mírně ukloněné skále se spárami.

Umeå

Oblast Blåberget leží už poměrně hodně na severu, poblíž města Umeå. Čas vymezený na pobyt v této oblasti nám bohužel propršel, takže z lezení nebylo nic. Ale průvodce slibuje polezeníčko pěkné. Trochu komplikovanější je skály ležící nedaleko hlavní silnice najít a dostat se k nim, protože přímo to prostě nejde (jsou tam soukromé pozemky). Ale místní zase pomohly (rukama, nohama).

Sundsvall

Žulové útesy Brattberget leží na poloostrově jižně od průmyslového města Sundsvall na březích baltského moře. Krásné více než kde jinde ve Švédsku spíše sportovní lezení tak lze spojit i s koupáním v moři. Trochu obtížněji se skály hledají. Z hlavní silnice A4 odbočíte doleva (pokud jedete od Sundsvall) v místech, kde se doprava odbočuje na Kvissleby. Přes most se dostanete na poloostrov, který začnete objíždět zleva. V momentě, kdy minete dvě plynojemné věže sjedete ještě kousek z kopce a po levé ruce uvidíte plácek vhodny k zaparkování i přespání. Odtud se dáte doprava nahoru po úzké pěšince. Vystoupáte až nad moře a pak už stačí jen slanit z některého z borháků anebo skály obejít zprava. Lezení je opravdu skvělé a moře šumí přímo za zády!

Stockholm

Hlavní město Švédska nabízí nepřeberné množství možností ke climbingu od klasických cest, přes sportovní prásky až po bouldry. Některé oblasti leží přímo ve městě a jsou dosažitelné metrem a autobusem, jiné jsou v nejbližším okolí (Do 40 km od periferie Stockholmu).

Häggsta - je oblastí přímo ve městě nedaleko hřbitova. Autem jedete ke skalám přímo mezi hroby a autobus z centra vám zastaví nedaleka krematoria. Cesty mají do 30 metrů a jsou vesměs tradiční. Doporučené směry: Bilbos arête 5-/5, Omöjliga vägen 6, Fåfängligheten 6+ a Långfredagsleden 6-.

Grönbrinksberget leží v borových lesích asi 35 km jižně od hlavního města. Přístup ke skále je trochu složitější, ale chvilky hledání parkovacího místa a cesty ke skalám stojí za to! Zase jedna z perel Švédska – alespoň pro mne. Cesty sice nebyly delší jak 30 metrů, ale byly fantastické! Doporučuji hlavně: Uffes under 5+ (cesta typu hands or friends – naprostá paráda, kterou nelze vynechat!), Lojliga familjen 7 (tu doporučuji především těm odvážnějším majitelům mikrostoperů, kteří mají zároveň schopnost plazení po téměř kolmé skále), Klark Kent direkt 6 a Lois Lane 6. Ale i ten zbytek je skvělý, včetně komína za Lois (asi 4-).

Norrköping

A tohle se taky nedá vynechat! Jezero Ågelsjön, kolem něhož vyrůstají žulové skály je oblíbeným místem nejenom pro lezce. Nádherný koutek přírody se skvělými možnostmi k lezení především na zadních skalách! Přední masivek, ležící asi 200 metrů od parkoviště dosahuje asi 10 metrů a cesty jsou vesměs odjištěné nýty (a díky tomu i věčně obsazené kurzy). I proto se vyplatí projít se trochu dál (asi 10 minut) po pobřeží jezera a zalézt si na Stora berget a Sjöklippan (stěne vyrůstající přímo z vody) na až třicetimetrových liniích. Doporučuji: Lilla berget (skály nejblíže parkingu): Divaleden 5 (jedna z mála klasik na této stěně), Röda tår 6+ a Tuborg 6; Stora berget: Shoot Man Shoot 6-/6, Lynnard Skynnard 5-/5, Lavskägge 7- (asi 25 metrů s 10 nýty!), Free bird 6-; a na Sjöklippan cestu Drömdiedret 6/6+ (nádherná linie koutem přímo od hladiny jezera a s převisem – nelze vynechat!).

Blekinge

Nedaleko tohoto jezera leží podkova žulových masivků do 25 metrů zvaná Valberget. První pohled na skály moc nepotěší (ve srovnání s tím co jsem popsal výše), ale i tady se dají najít zajímavé cesty a to jak klasiky, tak čistě sportovní. Doporučuji: That´s What Friends Are For 6 (asi desetimetrová zahnutá a mírně převislá sokolíková spára – bombastické!), Skånsk dynamit 7 (sportovní převislina po dobrých chytech s dlouhými šáhy asi 15 metrů dlouhá), Enhörningen 6 (asi 20 metrů, nejdříve nýty a na konci s nádherným sokolem už jen po vlastních), Fem myror är fler än fyra elefanter 6- (pro nás byla tou opravdu poslední cestou ve Švédsku a vybrali jsme dobře).

Sumář naší cesty z přelomu července a srpna 2002:

Celkem jsme najeli 6493 km (z toho asi 2000 bez rezervy), ušli během třídenního treku v NP Sareku skoro 60 kilometrů, vylezli více jak 50 cest o celkové délce téměř 2000 metrů maximálně 7 SWE (vše OS vč. 1x7-, kromě 3x7- AF) Dozvěděli jsme se, že ve Švédsku RUM neznamená to co u nás, ale že je to prý něco jako cimer frei, ale to taky nevím co je, takže je to jedno, a že lan a land je kraj a kommun je okres, tack je prosím anebo taky děkuji a bultar jsou skoby, a že žula je tu místy pěkně ostrá. Tož celkem dobré – ne?

Břéťa Lebloch

PS: Jak jste asi pochopili vlastním onoho úžasného průvodce po nejlepších oblastech Švédska, takže kdybyste náhodou chtěli do Skandinávie na žulu, rád ho půjčím.