Theo-Riml-Gedenkweg aneb velká tučná zabijačka v severní stěně Grossglockneru

Jedná se o nejtěžší cestu s krumpáčema v oblasti. Není to moc dlouhé - asi 300m - ale posledních 100 metrů stojí opravdu za to (1200 výškových metrů k bivaku samozřejmě nepočítám). Nám závěrečný sérák „natekl“ do lehce převislého sklonu. Osobně jsem si v ledu připadal jako v boxovacím ringu (viz foto). Ten silně stlačený firn fungoval úplně jináč, než vodní led, na kterém jsem letos statečně potrénoval. Než jsem našel tu správnou rázovou sílu zatnutí cepínu (ani né moc, ani né málo), dostal jsem nějakou tu dělovku cepínem přímo mezi oči. Jako bych lezl po nedotvrzeném betonu. Ne a ne se zaháčkovat a když už konečně tedy jo, ráčí se pracně vysekaná dírka uloupnout s velkou hrudou kamsi k nástupu. Jako štípání pazourku. Pavel opět ukázal svou univerzálnost a tyto problémy s materiálem si nijak obzvlášť nepřipouštěl. A to byla pro něj tato akce zahájením jeho ledové sezony!!! (poněkud nestandardní začít si prubovat zbraně až ke konci května). Sérák nabízel možnost průstupu cestou nejlehčího odporu diagonálním vrásněním, který ubíhal doleva - i když i v nich se nacházeli převislé úseky. Dle fotek, které jsem našel na internetu, jsem usoudil, že právě těmito vrásněními se to tak leze a i já jsem zatoužil po této přístupnější verzi přelezu. Nikterak však Pavel. Ten hladověl po direkt lince - přímo přes převisy. S radostí jsem mu tedy přenechal vedení a nechal tak nasytit jeho zvrácené vertikální touhy.  Během toho, co se Pavel vydatně sytil, se v několika okamžicích dostal přímo nad mé zaštandování, což způsobovalo pád ulamujících se ledových ker přímo na mou maličkost. A já vůl jsem naletěl svým vlastním instinktům, když se z hora ozvalo: „Bacha!“ Na toto zvolání jsem se automaticky podíval nahoru za hlasem a v ten moment mě přistála do obličeje velká ledová létající kra. Kdybych hňup nechal hlavu skloněnou, led by se jako vždy bezpečně roztříštil o přilbu, ale v tomto případě se led nebezpečně roztříštil o můj nos (podobný je jitrnici dost). V hlavě to jen zadunělo, v krční páteři to nepříjemně škublo - naštěstí bez následků a v uších mě zazněl tón televizního signálu po vysílání - tedy monotónní hučení. Na hezkou moderátorku ohlašující ranní zprávy jsem čekal zbytečně …. Pochopitelně jsem si nemohl dovolit chytit se za hlavu, jak velí pudy, když do ní dostaneme ránu. Dále jsem musel držet lano a jistit parťáka a pramenům krve z nosu jsem nechal volnou cestu až k mým ústům. Pavlovy zbývalo překonat poslední 4m souvisle převislé stěny. Nohy mu skrze tupé hroty maček dramaticky smekaly (nemůže  sehnat nové) a občas zůstal viset jen v cepínech, což nebylo moc optimistické, zvláště když jsem si byl vědom, jak nesourodý led to je (možná je konec května opravdu příliš pozdním termínem k lezení na takovém séráku, trochu více zimy by neuškodilo). Tlačil jsem Pavla očima nahoru a modlil se ať nespadne. Možná by hodil do vývrtek kyvadlo až ke mně a dostal bych další pořádnou ťavku mezi oči jeho mačkama - tentokrát „K.O.“. „Jeď Pavle! Dávej, dávej!“ hecuju ho a Pavel to dal … Na hraně stěny jsme se vystřídali a já jsem pokračoval ukloněným ledovým polem k závěrečnému žebru. Zaschlá krev z poraněného obličeje se mi dostala na jazyk a já se podivil: “Ty vole-chutná to jako prejt!“ To však vážení přátelé není všechno, co se odehrálo tohoto květového výkundu! Po sestupu k údolnímu ledovci (docela štreka) jsem se s Pavlem rozdělil. Já pokračoval k našemu Base Campu (Komplex Franz Joseph) a Pavel to otočil eště jednou k bivaku pod naší stěnu (1200m převýšení po rozbředlém sněhu). Ze své skrýše pod balvanem vytáhl láhev vína se skleničkami a šinul si to po náročném výstupu znovu nahoru. V Bivaku na něj totiž čekala jeho choť Vevina, která si usmyslela oslavit své narozeniny  poněkud romantičtějším způsobem, než je zvykem - přelezem Palavičiho Kuloáru. A Pavel jako galantní muž jí oné romantiky dopřál vrchovatě. To co následovalo pak, znám jen zprostředkovaně z barvitého povídání přímých účastníků, kterými byli: Vevina, Pavel, Ríša. Po noci oslav v docela přeplněné bivakovací šachtě (předpověď na následující den byla docela příznivá, čehož využilo mnoho horolezců), začalo dost pršet. Ti, co bivak opustili učebnicově v brzkých ranních hodinách (4hod) docela brutálně promokli a museli to otočit. Naše ospalá trojka jen počítala dvojice vracející se kolem bivaku dolů až do té doby, kdy se stěna totálně vylidnila. Kolem deváté ranní jsem zdrcené sestoupivší horolezce potkával už i já v Base Campu a předpokládal jsem, že zanedlouho se přivítám i se svou výpravou. Mezitím, co jsem si chystal utěšující řeč poraženým, mě přišla SMS od Pavla: „Už se to roztrhlo - vyrážíme“. Hm - Pavel stručný jako vždycky. „Aha“ pomyslel jsem si. “Počkali až přestane pršet a teprv teď se rozhodli pro sestup - dobře udělali“. Jenomže všecko bylo jinak. Tři malé tečky se začaly od bivaku vzdalovat směrem nahoru a ne dolů! Slovem „Vyrážíme“ měl Pavel na mysli - Jdem nahoru! Ano! Poněkud nekonvenčně zahájili výstup na nejvyšší horu Rakouska severní stěnou - až v 9.30! To se ale v danou situaci ukázalo jako nejlepší tah. Pravda - během výstupu se dále potýkali s nepřízní počasí, ale na sestup v horní části kuloáru už nikdo z nich neměl pomyšlení. Ten den byli jediní, kteří se Palavičiho kuloárem prokopali až na vrchol, přičemž adeptů bylo toho dne opravdu hodně … Opravdu intenzivní víkend pro Pavla Kryzeho. Dvě cesty v severní stěně Grossglockneru za víkend - to je opravdu nářez.

23. - 24.5.2009

Theo-Riml-Gedenkweg 90‘+ 300 m
Kuba Novák ,Pavel Kryze

Palavičiho kuloár 55‘, 3 + 600 m
Pavel Kryze, Petra „Vevina“ Tesařová, Richard Jurečka.

Všeobecné informace hodící se v severní stěně Glockneru:
Silnici na Franz Josef otevírají  v květnu-podle momentálního stavu napadaných lavin.
Květen – červen je rovněž nejvhodnější doba pro lezení těch různých gajblů ve stěně. Firn je měkký tak akorát, tedy žádné lezení po předních hrotech, ani žádné se boření po kolena. Toto příznivé období způsobuje velkou narvanost bivak šachty ve 3200m.n.m. Ačkoliv je bivak určen pro 6 až 8 osob, natlačí se do něj lidí daleko víc, než je zdrávo. Namakanější místňáci to řeší tak, že na noc v přeplněném bivaku rezignujou a na vrchol Glokneru si to šinou od Franz Josef v jednom zátahu (1800metrů převýšení! Noční pochod po ledovci vyžaduje značnou znalost terénu.) Září - říjen, je rovněž v pohodě - hora je v toto období docela vyčištěná. Gajble nejsou už tak pohodlné jako v květnu (přes léto značně zfirnovatí, takže je to o lýtka), ale případný na podklad dobře navázaný první sníh postup značně ulehčí. Toto období není mezi lezci tak populární, takže bivak šachta je většinou téměř prázdná. Jestliže si chcete v bivaku zachovat těžce vydobyté pohodlí, shazujte na přicházející horolezce kameny a mohutným řevem je nuťte k ústupu. Bivak je pro jeho obyvatele umístěn strategicky velmi dobře. Kuba Novák
 

a je to v suchu




cosi na mě spadlo





červeně označený Eisnase,
modře Palavičiny  




Eisnase




Pavel s Vevinou
foto: R. Jurečka




foto: R. Jurečka




konečně nějaká položená
pasáž




Kuba s Pavlem v Eisnase
foto: R. Jurečka




nástup do stěny




Pavel a bivak v pozadí




Pavel nalézá do ledového převisu




Pavel u bivaku




Pavlovo letošní
první kopnutí do ledu




štand




štand




tak to je ten náš sérák




trasa Palavičiniho rýny a sestupovka




Vevina na konci Palavičiniho rýny
foto: R. Jurečka



 

Chřibský hnědák 2009 - 5. jubilejní ročník

Mistrovství světa v chřibolezení

Tak je to zase za námi. 5. ročník Chřibského hnědáka, letos vyhlášený jako mistrovství světa v chřibolezení, proběhl dne 12. září 2009. Letos jsme se přidrželi loňských pravidel, počet skal se usadil na pěti (Břestecká skála, Skály pod Barborkou, Osvětimanské skály, Kozel a Budačina) a čas zůstal, stejně jako vloni, na jedenácti hodinách. Pro neznalé jen ve stručnosti - dvojice závodníků musí během jedenáctihodinového limitu nalézt na pěti skalách ve Chřibech co nejvíce bodů, počítá se jen styl PP a lepší a mezi skalami se musí pohybovat na kolech.

Letošní ročník byl první, při kterém se skutečně ve velkém drsně závodilo. Už během předchozích ročníků se samozřejmě sváděly líté boje, ale ty se týkaly spíše menšího okruhu závodníků a i jistá variabilita pravidel tak trochu znevýhodňovala už na startu přespolní, kteří tak nemohli rovnocenně zasáhnout do bitvy o pozice nejvyšší. Letošní pravidla, prověřená pří zkušebním loňském ročníku, umožnila všem dopředu plánovat taktiku, promyslet detaily a třeba, nedejbože, i trénovat. Tak jsme se dočkali toho, že letos hned šest dvojic překonalo limit čtyř set bodů a první dvě dvojice dokonce pokořili i hranici pěti set bodů. Mimořádná vyrovnanost letošního ročníku je dokreslena i skutečností, že mezi prvními a druhými byl rozdíl pouhých 3,7 bodu. Pro lepší názornost to znamená, že stačilo, aby vítězové vylezli o jakoukoliv jednu cestu méně nebo naopak druzí o jednu jakoukoliv cestu více, popřípadě, aby vítězové přijeli do cíle o čtyři minuty později a dočkali se tak čtyř penalizačních bodů a vše mohlo být úplně jinak. Osobně jsem byl z letošních výkonů nadšen a před výkony všech zúčastněných smekám. Graficky znázorněné bodové výsledky všech dvojic podle pořadí jsou zde:
 

 

Pro zajímavost přikládám i další graf, vyjadřující počet přelezených cest. Tady si pár dvojic tak trochu přeházelo pořadí, a to i na špici výsledkové listiny.
 

 

Je velkou výzvou pro příští ročník opět zkusit posunout limity o kousek dál. Myslím si, že se příští rok dočkáme překonání hranice šesti set bodů a sta přelezených cest. Bude to ale masakr. Sám jsem letošního Hnědáka absolvoval naprosto na max. Snad jsem mohl na Kozlovi vylézt místo U buku třeba Goriláka a na Budačině se zatnout a poslat tam taky něco těžšího, ale byla by to už jen kosmetická úprava celkového výsledku. Do 600 by bylo stále daleko. Nicméně všichni asi víme, kde jsou rezervy ... Jo, jo, správně, čím míň času stráví závodníci na kole a čím míň je to vyčerpá, tím víc času a sil zbude na lezení ...

Sportovní stránka Hnědáka byla letos jednoznačně nejlepší ze všech ročníků, nepodařilo se však určitě zopakovat kvalitu doprovodného programu předchozích ročníků. Nebylo však zbytí, prostě nebyl čas ani síly na lepší přípravu, tak jsme to pojali jako tak trochu undergroundovou akci. Příští rok se však budeme snažit zlepšit, letošní výtky házejte na mou hlavu, já to nějak snesu. Tak tedy příští rok zas nashledanou a pořádně všichni trénujte, příští rok s Kubou nedáme trofej jen tak lehce z rukou:))   Jara Blatný
 

 

3 x Eiger

;

Fesťák - Teplice 2009

Poslední srpnový víkend je už tradičně malým svátkem horolezců, protože se koná Festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Jak jsme mohli sledovat v diskusi na našich oddílových stránkách, formovala se početná skupina lezců, chtivých navštívit projekci zajímavých filmařských počinů a při této příležitosti zkusit pár cest v této pověstné lezecké oblasti. Jak už to tak někdy chodí, z různých příčin zájemců ubývalo, aby se konečný počet ustálil na čtveřici Pavel, Vojta, t.b. a Rum. Takže ve středu večer jsme s Pavlem vyrazili autem s tím, že druhá dvojka za námi dorazí nazítří vlakem. Aby z toho náhodou nesešlo, poslal jsem jim jízdní řád v rozsahu dvou dnů a přibalil stan, lano, asi 4 litry vína a vůbec spoustu užitečných věcí nezbytných pro takovouto expedici.Po strastiplné asi pětihodinové cestě po okresních silnicích jsme zalehli v Adršpachu pod altánek, aby nás vyplavila noční bouřka a zhatila veškeré naděje na čtvrteční lezení. Ráno se naštěstí ukázalo slunce a dvojice vedle parkujících dívek a to obojí nám vnuklo myšlenku zkusit zajet na Ostaš. K našemu překvapení skály byly docela suché, takže jsme bez váhání zkusili pár kratších cest v Dolním labyrintu a poté pár dalších v Horním. Klasifikace se obtížností podobala naší Chřibské, možná i kruhů bylo trochu více, než je v třeba v Adšpachu zvykem. Pěkná byla spára tuším na Mnicha. Hospůdka pod Ostaší zase překvapila dobrou kuchyní. Zbytek dne jsme využili k zevlování po Teplicích a obhlížením stánků s různou lezeckou výstrojí, nabízející se výrobci i překupníky za někdy až podezřelé ceny. Pár expresek jsme samozřejmě také nakoupili. Ve 21:30 jsme už netrpělivě očekávali příjezd Vojty a Toma, protože mimo jiné psali, že vezou Rulandské červené. Asi že jim ujel přípoj v Pardubicích a cestou potkali pár děvčat, přivezli akorát sebe a velmi dobrou náladu. Od loňska jsem si pamatoval, že kdo si přivstane, stihne Pavla, takže ráno jsem neváhal, všechny vzbudil a po kávičce s koláčem jsme neomylně mířili do skal. V plánu bylo odpytlit spáru na Bragliho věž a pak pokračovat dle podmínek. Přece jenom bylo ještě trochu mokro. A že nám to docela šlo padla ještě spára na Gilotiny a nakonec Stará cesta na Starostu. Protože předpověď počasí meteorologům v posledních letech vychází, na sobotu jsme si dopředu naplánovali kino a to se ukázalo jako správná volba. Mě osobně nejvíc nadchl Josef Nežerka se svojí diashow a pak film Cartens od Pavla Barabáše. Každý lezec má individuální přístup k tréninku, životosprávě a vůbec filosofii, takže jsme večer s Pavlem opustili Vojtu a Toma a odjeli do hospody v Adršpachu nabrat energie na závěrečný den s tím, že za námi ráno v 7:30 přijedou. To se k našemu šoku opravdu stalo, dodnes nevím, jak je to možné, neptal jsem se, tipuji, že jim došli prachy, pivo, nebo jim nějaká mladá lezkyně něco nepěkného řekla, no už také nejsou nejmladší .... Nicméně ráno jsme se u kafíčka sešli s Jankem Bednaříkem a Kamou a pokračovali v expedičním stylu. Pár opravdu hezkých cest ještě padlo, závěrečná Tréninková spára byla asi takovým nejlepším možným zakončením velmi povedeného výletu na 26. festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Závěrem bych chtěl poděkovat Pavlovi za natahané metry a odvahu na první konci lana. Rum