Fotečka

Jo jo. To tenkrát holky lezly devizák eště v sukni...

Pytel ve Slavkováku

Puškáš ala Piskač

Mé poslední návštěvy zimních Tater byly většinou ve znamení krátkých, ale zato výživných kvaků. Pár hodin strachu a jelo se dom. Tak nějak mě to už začlo lézt krkem a já zatoužil po nějaké dlouhé klasice, nejlépe s romantickým bivakem. Třeba takový Slavkovský pilíř. To je nádherná linka. Už mnohokrát jsem do něj hleděl z protějších stěn a v mysli se projektoval na jeho ostří. To by mohl být ten ideální cíl na správňácký horský čundr. Když se při tom někde zasekáme v kosovce, nebo zaspíme brzký nástup, pak by se i ten bivak mohl přihodit ...

Obvykle se na své výstupy připravuju až s úzkostlivou precizností. Hledám různé zdroje topa, vzájemně je porovnávám a srovnávám s fotografiemi stěny. Studuju únikové linie atd. atd. Tentokrát mě to ale přišlo jaxi zbytečné. Po čem asi vede cesta, která se jmenuje „Slavkovským pilířem“? No údolím to asi nebude, že? Pravda-stěna, která celý pilíř uvádí v sobě skýtala pár otazníků. Ale ty jsem při svém pozorování dávno vyřešil skrze svou vynikající horolezeckou intuicí. Jak? Seznámím vás se svou brilantní dedukcí podrobněji.

Cesta Slavkovským pilířem je první základní cestou v tomto útvaru Slavkovského štítu. Je tedy jaksi nepravděpodobné, že by se prvovýstupci chtěli v oněch padesátých letech zdržovat nějakým boulderingem v stěně nižné slavkovské bašty, zvlášť, když celý pilíř měří 1500 m. Základní klasické linie tedy logicky vedou nejmarkantnějšími slabinami stěny. V případě Slavkovského pilíře bylo zřejmé, že Puškáš (prvovýstupce), obešel čelní stěnu pilíře někde zleva. Jasné jak facka. Podrobnější studium nákresů jsem tedy považoval za zbytečné. Toho osudného lednového víkendu jsem se však dopustil závažné chyby. Do batohu jsem jen tak pro jistotu přibalil průvodce od Petra Piskače …

Cesta do Tater je dlouhá a ke zkrácení chvíle jsem si tedy hodlal přečíst, co o Slavkovském pilíři ten Petr Piskač píše. To jsem ale neměl dělat. Hrůza. Piskačův velice stylizovaný náčrt totálně rozbořil veškeré mé předpoklady o vedoucí linii. Náčrt napovídal, že to Puškáč suveréně napálil přímo středem nižné slavkovské Bašty. Odvážný to počin. To bych nečekal.

Z Piskačova průvodce:

N u čelní stěny pilíře, těsně vpravo od velké a známé Veverkovi rokle. Stěnou po travnatých plotnách k temeni pilíře, na výraznou lávku. Pod kolmou stěnou traverz doprava za hranu stěny. Odtud přímo nahoru do komínovitého vhloubení a jím na plošinu-temeno první kazatelny (3 hod. V, konec obtíží)…

Velice zavádějící je v tomto popisu slůvko „těsně“, zvláště po té, když text srovnáváte s nákresem. Nákres ukazuje počátek výstupové trasy přímo v nejnižším bodě pilíře-tedy relativně daleko od Veverkáče. Co tedy znamená význam „těsně“? Vztahuje se to k identifikaci pilíře, který „těsně“ přiléhá k Veverkovi rokle? No byť je to nejednoznačné, nákres k tomuto výkladu pojmu „tesně“ přímo navádí.

Co teď? Dát sbohem své intuici a horolezecké logice(která mě mimochodem párkrát napověděla dost špatně), nebo se vykašlat na to, co píše průvodce garantovaný ČHS? Při letmé vzpomínce na to, kdy mě má intuice v severní stěně Javoráků zařídila třetí velice nepohodlný bivak, jsem se rozhodl slepě věřit liteře ve stylu křesťanských fundamentalistů. Je psáno doprava, tak se hold musí doprava ...

V první a druhé délce jsme si s Michalem byli eště dost jisti svým správným postupem dle vůdce Piskače. Centrální žlábek s ledíkem-to bylo místo, které do centrální stěny pouštělo nejlépe. Následující traverz po lávce doprava-krásně to ladí s Piskačovým popisem a já se mu tedy v duchu omlouval za své pochybnosti. Ovšem lávka se náhle ztratila a já byl vyplivnut do lehce ukloněných řídkých travek.

„Michale? Myslíš, že v padesátých letech mohl Puškáš s jedním starým cepínem a v plné polní lézt M5?“

„Michale? Myslíš, že v padesátých letech existovali mikrofrendy a mikročoky?

„Michale? Používal Puškáš monohroty?“

Ukazovalo se, že mé otázky jsou debilnější a debilnější a pomalu začalo napovrch vyplouvat nemilé zjištění. Nejsme v Puškášovi.

Nechtěli jsme si připustit, že jsme Puškáše vlastně parádně zapytlili a pozvolně jsme naši akci přetransformovali v dělání prvovýstupu. Lezení bylo vskutku zajímavé a bylo by jistě škoda, aby ty odlezené metry leželi jen tak ladem. V postupu nás zastavilo až pásmo převisů. Zajistitelnost v nich nulová a hroty cepínů bylo nutno skládat do miniaturních sklopených lišt.Rajbuňk s cepíny- velice nejsisté. V tomto terénu jsem prubl tak tři metry. Za hranu převisu ke kosovce (pravděpodobně konec obtíží) mě zbývalo metrů čtyři. Obtížnost asi M7. No tu by se fakt hodil nýt. Nýtovačku jsem si však do Puškáše přirozeně nebral. Takže co dál? Slanění je jasná volba.

V teple Bílíkovy chaty jsme záviděli Kubovi a Honzovi (další členové naší výpravy) jejich výlet Birkenmajerovým pilířem. Skrze své digitály se nám chlubili, jaké krásné výhledy v něm ulovili. Snad nám nějaká podobná klasika příště neunikne

Nějakou dobu po této akci jsme s Michalem uvažovali, že tu „naši“ linii ještě doděláme. Bylo nám líto té práce a energie, které jsme do této části stěny vložili. Ale po důkladnějším studiu nákresů různých cest v nižné Slavkovské baště, které mě zaslal Boboš, jsem zjistil, že jsme křižovali a kombinovali několik letních cest od Jackoviče. Naše cesta by tedy byla pouhou zimní kombinací cest letních. Myslím, že je ještě brzo na to, aby se v Tatrách na silu otvírali kombinace ala „VoVišňovom“. Co se dá dělat. Celé to náročné lezení bylo jen náročným věšením pytle. Ale pytel je to velice kvalitní. Sami si jej můžete vyzkoušet.

PS:

Prostudoval jsem si důkladněji jiné zdroje, které se zmiňují o této linii. Zjistil jsem, že Piskač v podstatě opsal Kroutila, ale několik vět pro větší stručnost vypustil (tak se již dost nepřehledný Kroutil ještě více znepřehlednil). Zakreslení cesty mě je záhadou. I Kroutil, i Piskač a i dokonce Puškáš ve svých fotografických topech zakreslil cestu značně daleko od Veverkáče, tedy přímo do kolmé stěny Nižné slavkovské bašty. Jen situační nákresy severních srázů Slavkováku, které mě zaslal Boboš ze zbojnické chaty naznačuje snad ten správný nástup do cesty - tedy přesně tak, jak mě vedla ona má slavná horolezecká intuice (pěkně zleva).

Bouldrovka Jarošov - přestavba č. 2 leden 2011

Po páteční oddílové výročce proběhly poslední, ale nejdůležitější práce na stěně - stavba nového převisu, který se nám moc povedl, dodělávky, zdící práce, vycpávání staronové obří matrace ze Štěpnic, která nahradí dvě menší původní... Stěna je hotová kromě chytů, které budeme montovat o víkendu 22 - 23.1., kdy bude v Jarošově ples a lézt se stejně nedá, trénovat půjde od pondělí 24.1.2011. Sháníme na stěnu starý vysavač (klidně i nový), molitany už nepotřebujeme, ale pokud máte směřujte je Viktorovi do Boršic. Velmi děkuji všem účastníkům brigád!

Poslední kapitola v zaprášené knize - Kyrgyzstán

Už je tomu moře let, co jsem navštívil vzdálenou zemi kousek za Uherským Brodem. Ano, mám skutečně na mysli Kyrgyzstán. Chodili jsme tam po horách, klábosili s místními obyvateli, vypili množství vodky a přesto, že se mi, po těch letech, už spousta zážitků vykouřila z hlavy, pořád zůstává dobrý pocit z krásné akce. Jen jedna věc zůstala i po těch letech otevřená. V Kyrgyzstánu jsme totiž v oblasti Terskej Alatau, spadající do Centrálního Ťan Šanu, vylezli na jakýsi kopec, jehož jméno a výška pro nás zůstaly zahaleny rouškou tajemství. Fotku, kterou jsem tehdy pořídil si můžete prohlédnout zde:

Letos v létě jsem si ale dal tu práci, že jsem se pokusil, podle fotek, „náš“ kopec někde na internetu dohledat. V létě jsem ještě úplně úspěšný nebyl, dospěl jsem sice tehdy k přesvědčení, že se jednalo o Pik Molodaja Gvardija, který vypadá dosti podobně tomu našemu, ale, jak jsem později zjistil, byl opravdu jen podobný a hlavně se nachází v úplně jiné části Ťan Šanu. Skutečný název kopce jsem odhalil až teď podle fotek z několika webů. Na stránkách jakýchsi ruských bohatýrů jsem objevil první z fotek, zachycující náš kopec včetně jeho názvu. Zde je:

Že se skutečně jedná o správný vrch i název, jsem si pak ještě ověřil i z dalšího zdroje:

Takže, aby bylo jasno – v roce 2001 jsme se vyškrábali na Pik Dementěva s výškou asi 4200 mnm. Obtížnost naší výstupové trasy by měla být asi 1B podle ruské klasifikace, což není moc, ale úplná vyklusávačka to, co si tak pamatuji, taky nebyla (spíš ale takové VHT s občasným polezením mezi 2 – 4 UIAA v rozbité skále a řadou lavinových úseků). Podle koho se kopec jmenuje, netuším. Vyhledávač mi nabídl nejčastěji Andreje Dementěva, což je, či snad byl, významný ruský básník, ale mohl to být i jakýkoliv jiný Dementěv, jméno je to v Rusku a okolí poměrně obvyklé. Tak, a to je všechno, tímto je příběh jednoho velkého letního čundru do Střední Asie uzavřen. Poslední kapitola je dopsána, autoři už poněkud zestárli, téměř všichni se od té doby oženili a zplodili asi sedm dětí, z nichž některé už snad i chodí do školy, některým vypadaly vlasy, jiným narostla břicha, ale všichni se nyní mohou hřát krásným pocitem, že vylezli na kopec, honosící se tak jedinečným jménem. Původní článek je zde.

Bouldrovka Jarošov - přestavba č. 1 leden 2011