Osvětimanské skály - Císařský řez

Nová "cesta" na Osvětimanských skalách.
Slovo "cesta" dávám do uvozovek proto, že se jedná spíše o kombinaci dvou už existujících cest a to Osvětimanského blues se Znovuzrozením. Tyto dvě cesty od Libora Bordovského jsou fascinující svou převyslostí.
Linie težšího Znovuzrození (8+/9-) je opticky velice přitažlivá, avšak samotný přelez není zrovna žádný med. Lezec je nucen se jaxi poskládat do velké díry a z ní se "znovuzrodit" v porodních bolestech z rozedrané kůže nahoru do již lehčího zářezu. Akt tohoto skalního znovuzrození mě tedy nebyl nikdy moc příjemný.
Osvětimanské blues je docela vypečená 7+, která začíná pádlováním v převisu a končí technickou rajbaplotýnkou.
Tyto dvě cesty jsem zkombinoval následujícím způsobem:
Začnu Osvětimanským blues a po té, co dolezu do madla, které ukončuje "střechu", odbočím do prava k převislé spáře ve Znovuzrození. V této odbočce si užijete nových asi 4-5 kroků, které nejsou nijak extrémně těžké. Žádný složitý bouldering-jen bohapusté rudlování převisem . Obliny na konci spáry ve znovuzrození dokáží krapet potahat. Ty budou patrně klíčovým flekem této "pseudo cesty". Obtížnost? No dal bych to tak za 8. Cesta je na Chřiby netypicky atletická-žádných ladiček si v nich neužijete. Ideální tréninková cesta pro střední lezeckou kategorii. Jištění jsem využil stávající. Mezi prvním a druhým hrozí zemovka, ale není to nijak vysoko-normální boulderingová výška, kterou lze zabespečit i bouldermatkou. Uvažuju o tom, že by se tam možná nějaký hák hodil, aby to lezčíky nesvádělo k rybaření. V tomto místě by mohlo rybaření skálu opravdu už poškozovat(hrana).

Pro lepší představu vám sem sázím i pár fotek, byť jsou hrozné kvality-nějak jsem si špatně nastavil foťák, bo co. Ale pro orientaci to snad stačí.

Kozel jarní klobáskování

Výroční schůze našeho oddílu, kde mě byla málem odebrána zlatá plaketa za výstup roku, byla velice inspirující. Po té, co se ukázalo, že se všecky ty klobásky opravdu nesežerou, vymyslel Jara geniální plán, jak se jich elegantně zbavit. Rozdal je jako součást bohatých cen za letošní lezecké počiny.. Odjížděl jsem tedy do Hodonína s klobáskovým věncem kolem krku a v hlavě mě ještě doznívala velká kritika mého průstupu Devizáka s vyjimatelným jištěním. Klukům se nelíbilo, že tyč, kterou jsem dal do kapsy, byla ocelová. Dyk jsem to omotal flastrem! Rozhozen touto situací jsem se tu a tam uklidňoval kousnutím do lahodného klobásku a v tom to přišlo..
Z čista jasna jak blesk z modrého nebe.

Vylezu toho devizáka eště jednou a jistit to budu jen klobáskou! To pak nikdo nebude frflat a mě se konečně dostane zaslouženého uznání a respektu...

Po té co jsem vystřízlivěl, jsem svůj plán lehce poupravil-jištěn klobáskou vylezu Rohovku. To musí stačit k tomu, abych svou zlatou plaketu obhájil.



Jakmile se tedy trochu vyjařilo, šel jsem na to. Jara mě byl ochoten v tomto činu podpořit a Tom Blažek mě přislíbil zvěčnění skrze kameru. V Hodoninském uzenářství mě pan řezník do Rohovky doporučil maďarský klobásek, ovšem ne moc přeuzený. Vzhledem k ochraně přírody do pískovce je do pískovce určitě vhodnější nějaký měkčí materiál. Ovšem prej kdybych chtěl do yosemit, má v zadu v boxu i nějakou zvěřinu-ideální tuhé maso do tuhých žulových spár...

Na Kozlovi jsem potkal kámoše z Brna-Michala Halvu. Dostal jsem od něj varování, že v Čechách proti klobáskování na skalách horlivě brojí a podporujou jištění čistě vegetariánské. Prej si mám dát v Ádru s klobáskama bacha a vzít si sebou radějc sadu mrkviček..

Naštěstí Chřiby nejsou Ádr, že..

Samotný výstup proběhl bez komplikací, ač se to do článku o horolezení moc nehodí. Ale co už-tak se to prostě stalo.



Po realizaci mého plánu se fantazie zůčastněných roztočila na plné obrátky a už se kuly další výzvy v tomto novém pojetí horolezectví.
Cesta k slnku v Tatrách vylezena jen za pomocí uzenin-to by byla bomba! Výhodou tohoto jistícího mechanizmu je, že se s tím nemusíte tahat dolů-své jištění po výstupu jednoduše sežerete...
Je dobré, aby druholezec vybíral jištění a případnou mastnotu chlebem.

Tatranská lezba

Tatry - červenec 2010 - Lomnický štít (2632 m n.m.) – Hokejka VI (A0)

Díky tomu, že Yarrica s Honzou měli v plánu otrubovat Kubovo Patagónské léto, tak se nám s Viktorem naskytla příležitost se s nimi svézt a konečně se taky podívat do pořádných hor.Bylo nám doporučeno, abychom si vylezli známou Hokejku, protože se nachází hned vedle Patagónského léta a tím pádem prej budeme mít všichni čtyři společný nástup a nebudeme tak muset s Viktorem nikde zbytečně bloudit a zmatkařit.No a tak jsme se po příjezdu vyštrachali pod Lomničák ke Skalnaté chatě, dali nějaké to pivíčko s místníma, kteří se nás snažili děsit historkama a pak už jsme každý z nás chvilku pospali s drzou liškou společně a nechtěně ve spacáku.

Ráno s prvním zakokrháním vyrazili v plné polní pod nástup, jenž jsme díky Yarricovi pohodlně našli asi za dvě hodiny v Teryho kuloáru, kam jsme se museli spustit docela lehučkou ferratou z Lomnického sedla.Pod nástupem, do našich cest, jsme se rozdělili a domluvili, že se potkáme nahoře u piva.No a po asi čtyřech hodinách luxusního, horského, exponovaného lezení s frendama, kdy Viktor tahal převážně na prvním, jsme se zase všichni potkali na vrcholu Lomnického štítu, kde jsme si dali to domluvené, vítězné a zasloužené pivko, pokochali se, zodpověděli pár otázek čumícím turistům a společně pak zase slanili k věcem zanechaným pod nástupem v Teryho kuloáru. Dole pod stěnou jsme si potřásli napuchlýma prackama a cestou zpět ke Skalnaté dolině si povídali o všem zajímavém, co nás při výstupu potkalo.

Tož tak nějak to ve stručnosti asi mohlo tehdá byt : D

Tatranský hnusák? Ne!

Minulý víkend byly podmínky na mixy velice zlé. Na únor až nezvykle teplo. Z travopádů chcala voda. Jako nouzový plán jsme si s Michalem zvolili relativně krátkou a lehčí cestu v Malé žluté stěně od Vestenického.


(Zdroj www.tatry.nfo.sk)

Během úvodních záseků do rozbředlých travek,kdy voda valila přímo do rukávů, jsem si říkal, že ve vinohradě u kámoše bych si to s těma krumpáčkama užil líp a eště bych byl užitečný. Balancovali jsme s Michalem na pokraji totálního znechucení, ale vzdát jsme se nechtěli, páč další letošní pytel v Tatrách bychom už trávili velice těžko a určitě by se to bez následků na našem duševním zdraví neobešlo. Stěna se nám po dvou délkách za naši trpělivost odměnila krásným koutkem s velice zajímavým lezením v ukloněné plotně. Připadlo nám to obtížnější, než bylo psáno, ale to bylo asi těma nemožnýma podmínkama.

Cesta má původně zakresleno osm délek. My jsme to celé luply na délky čtyři.

Za dobrých podmínek i ty úvodní travky určitě nabídnou pěkné lezení. Rozhodně zajímavá cesta.

Linie vás vyplivne do žlabu, kterým to můžete vydupat nahoru do sedýlka (choďák), které rozděluje stěnu malé žlutky od Stredohrotu a pak sestoupit klasickou sestupovkou. My jsme to prubli přímo dolů. Pozor! Gajbl se v závěru otáčí náhle doleva a končí velkým prahem - Cyklistickým ledem (pětkový ledík)! Naštěstí tento led je velice populární a tak o slaňáky v něm nební nouze.

Když cestu srovnám např. se Silvestrovským blues na Slav. zubech (je to cesta z té stejné kategorie), hodnotil bych ji jako obtížnější, byť Blues je čísilkově značeno výše. Proto ze svého subjektivního hlediska tomu dávám V bodů (uiaa). Michalovi to přišlo obtížnější, než letos dost lezená cesta "havraní vlasy". Ale jak jsem už podotknul - naše hodnocení mohlo být značně zkresleno nepříznivými podmínkami.

Neměli jsme tedy štěstí na ideální podmínky, ale toto negativum nám bylo kompenzováno krásným atmosférickým divadlem. To můžete zhlédnout v krátkém videíčku:-)

Fotečka

Jo jo. To tenkrát holky lezly devizák eště v sukni...