Horolezecký oddíl Uherské Hradiště

pondělí 31. srpna 2009

Poslední srpnový víkend je už tradičně malým svátkem horolezců, protože se koná Festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Jak jsme mohli sledovat v diskusi na našich oddílových stránkách, formovala se početná skupina lezců, chtivých navštívit projekci zajímavých filmařských počinů a při této příležitosti zkusit pár cest v této pověstné lezecké oblasti. Jak už to tak někdy chodí, z různých příčin zájemců ubývalo, aby se konečný počet ustálil na čtveřici Pavel, Vojta, t.b. a Rum. Takže ve středu večer jsme s Pavlem vyrazili autem s tím, že druhá dvojka za námi dorazí nazítří vlakem. Aby z toho náhodou nesešlo, poslal jsem jim jízdní řád v rozsahu dvou dnů a přibalil stan, lano, asi 4 litry vína a vůbec spoustu užitečných věcí nezbytných pro takovouto expedici.Po strastiplné asi pětihodinové cestě po okresních silnicích jsme zalehli v Adršpachu pod altánek, aby nás vyplavila noční bouřka a zhatila veškeré naděje na čtvrteční lezení. Ráno se naštěstí ukázalo slunce a dvojice vedle parkujících dívek a to obojí nám vnuklo myšlenku zkusit zajet na Ostaš. K našemu překvapení skály byly docela suché, takže jsme bez váhání zkusili pár kratších cest v Dolním labyrintu a poté pár dalších v Horním. Klasifikace se obtížností podobala naší Chřibské, možná i kruhů bylo trochu více, než je v třeba v Adšpachu zvykem. Pěkná byla spára tuším na Mnicha. Hospůdka pod Ostaší zase překvapila dobrou kuchyní. Zbytek dne jsme využili k zevlování po Teplicích a obhlížením stánků s různou lezeckou výstrojí, nabízející se výrobci i překupníky za někdy až podezřelé ceny. Pár expresek jsme samozřejmě také nakoupili. Ve 21:30 jsme už netrpělivě očekávali příjezd Vojty a Toma, protože mimo jiné psali, že vezou Rulandské červené. Asi že jim ujel přípoj v Pardubicích a cestou potkali pár děvčat, přivezli akorát sebe a velmi dobrou náladu. Od loňska jsem si pamatoval, že kdo si přivstane, stihne Pavla, takže ráno jsem neváhal, všechny vzbudil a po kávičce s koláčem jsme neomylně mířili do skal. V plánu bylo odpytlit spáru na Bragliho věž a pak pokračovat dle podmínek. Přece jenom bylo ještě trochu mokro. A že nám to docela šlo padla ještě spára na Gilotiny a nakonec Stará cesta na Starostu. Protože předpověď počasí meteorologům v posledních letech vychází, na sobotu jsme si dopředu naplánovali kino a to se ukázalo jako správná volba. Mě osobně nejvíc nadchl Josef Nežerka se svojí diashow a pak film Cartens od Pavla Barabáše. Každý lezec má individuální přístup k tréninku, životosprávě a vůbec filosofii, takže jsme večer s Pavlem opustili Vojtu a Toma a odjeli do hospody v Adršpachu nabrat energie na závěrečný den s tím, že za námi ráno v 7:30 přijedou. To se k našemu šoku opravdu stalo, dodnes nevím, jak je to možné, neptal jsem se, tipuji, že jim došli prachy, pivo, nebo jim nějaká mladá lezkyně něco nepěkného řekla, no už také nejsou nejmladší .... Nicméně ráno jsme se u kafíčka sešli s Jankem Bednaříkem a Kamou a pokračovali v expedičním stylu. Pár opravdu hezkých cest ještě padlo, závěrečná Tréninková spára byla asi takovým nejlepším možným zakončením velmi povedeného výletu na 26. festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Závěrem bych chtěl poděkovat Pavlovi za natahané metry a odvahu na první konci lana. Rum

pondělí 20. července 2009

Dovolená s Kubou a třema babama

Není špatné mít malou dceru. Člověk užije spoustu srandy, má zajištěno, že ani o víkendu nezaspí a naučí se dobře pracovat s časem (tzv. time management), aby se mu podařilo vyhradit si čas na trénink a aspoň jeden den o víkendu na lezení. Co ale s plánováním dovolené, aby se tam všem, pokud možno, aspoň trochu líbilo – tedy otci lezci, mamce nelezkyni a neuatahatelné dcerce? Nejlepší je zavolat Kubovi a Lence, jestli by se nechtěli přidat, objednat ubytování v penzionu v Zuberci na Slovensku, podívat se do průvodců, co je kolem za skály, nacpat auto matrošem, kočárkama a hračkama a může se vyrazit.

Hned na začátku popisu naší dovolené je třeba říct, že Zuberec, jako výchozí bod pro akce všeho druhu, byl vybrán výborně (já jsem ho vybral). Ubytování bylo v pohodě v příjemném penzionu chatového typu v centru Zuberce a přitom tak trochu bokem u potoka. Důležité bylo rovněž zjištění, že ve velmi blízkém okolí (do 300 m) je několik hospod s dobrým pivem, kořalkama a haluškama, což bylo snad ještě důležitější než fakt, že kousek za Zubercem je skála Vápenka a o kousek dál nad Dolným Kubínem Tupá skala.

Na Vápenku jsme se vydali druhý den naší dovolené. Přímo ze Zuberce se dá až pod skálu dojít po rovině asi za půl hodiny. Pokud odstavíte auto u družstva, je to ke skále tak 15 minut a pro otrlejší, kterým není líto trochu omlátit své auto je zde i varianta dojet až téměř ke skále autem po polní, zpočátku ne moc kvalitní, cestě. S ohledem na ochranu přírody v celých Tatrách je ale asi nejvhodnější nechat auto u družstva a příliš neprovokovat případné ochranáře. Cestu ke skále jsem vyznačil zde. Vápenka samotná je krásný kus skály, zasazený do malebného prostředí podhůří Roháčů. Prostě pod skálou mýtinka, kolem klokotá horský potůček, všude kol skály se vlní a ševelí horský lesík a tu a tam je možné slyšet i výkřik sojky. My jsme toho bohužel na Vápence moc nezalezli, protože po deštích byla skoro celá skála mokrá, takže jsme si jen užili místní atmosféry. Rád bych se ale na tohle místo někdy ještě rád vrátil. Co se týče cest, tak alespoň z pohledu zdola se zdá, že lehčí cesty jsou většinou v poměrně členitém plus minus kolmém terénu, těžší pak v mírně převislých stěnách tu a tam s nějakou spárkou a nebo vedou přes krátké, střechovité převisy. Cesty jsou tak do 20 m. Odjištění působilo v pohodě. Vzhledem k podmínkám na Vápence si Kuba s Lenkou odpoledne vyběhli na Baníkov, kde Lenka šokovala ostřílené horské turisty svým růžovým plédem a já s Maruškou a Ivčou jsme prochodili Zuberec, zajeli na Zverovku a pro nasátí atmosféry jsem zejména já ochutnal kromě piva ještě i čučoriedkovicu a borovičku s horcom (to je ovšem tedy dosti drsné pití).

Po neúspěchu na Vápence jsme další den zvolili směr Tupá skala. Z nákresu přístupu ke skále v průvodci od Pauera je vidět, že možnosti přístupu jsou v podstatě dvě, přičemž obě mají zabrat 20 minut. Vzhledem k tomu, že po cestě ze Zuberce byl blíž Dolný Kubín, zvolili jsme přístup odtud. Parkování jsme trefili bez problémů, horší to pak ale bylo s hledáním skály, která není od Dolného Kubína vidět. Chvíli jsme tedy bloumali po okolí, vystoupili jsme na jakýsi vrcholek s křížem, prošli přes několik luk a nakonec jsme s překvapením stanuli na vrcholu kopce, pod nímž se nacházela námi hledaná lezecká oblast. Malá procházka navíc nás ale nijak nerozházela. Každý si přece rád v tropickém vedru vyšlápne pár stovek výškových metrů navíc, zpotí se jako prase a odhání hejna hovad a jiného obtížného hmyzu. Konečně po necelých dvou hodinách jsme měli za sebou dvacetiminutovou příjemnou procházku a stanuli pod sektorem A Tupé skaly. K oblasti je možné říci, že je to jedna z nejpěknějších oblastí, které jsem zatím na Slovensku viděl. Nabízí všem slušné množství dobře odjištěných cest ve všech obtížnostech a délkách, celkem krátký nástup (pokud víte kudy) a i po dešti skála poměrně rychle vysychá. Není to ale oblast na horké letní dny. Po celý den jsme vlastně lezli na slunci a malé chyty těžších cest jsou prostě neudržitelné. Ideál to tedy bude na jaře a na podzim. Přímo pod skalami se dá i spát a dokonce v lese najdete i studánku s pitnou vodou. Letos na podzim sem uspořádám klubový víkendový výjezd, holoto líná! Na Tupé skale jsme tedy lezli jeden horký den, dobře se zničili a nic těžkého nevylezli. Zážitek jsme si ale odvezli příjemný. Přístup od Dolného Kubína jsem zakreslil zde, jako zřejmě jednodušší se ale jeví přístup od Vyšného Kubína (zřejmé na mapě).

Z dalšího lezeckého programu je pak už možné zmínit jen opakovaný pokus Lenky s Kubou o lezení na mírně vysychající Vápence. Jinak jsme se lezením dál nezdržovali a raději jsme podnikli např. návštěvu Muzea Oravské dědinky – tedy jakéhosi skanzenu, umístěného v dolině pod Roháči po cestě ke Zverovce. Pohled na roztomilé chaloupky, vodní mlýn, ovečky, slepičky a zurčící potůček mne dojal daleko více, než fotografie Mount Everestu, což je buď důkazem počínajícího stáří nebo nadměrného požívání borovičky s horcom.

Na zpáteční cestě ještě Kuba s Lenkou zalezli na Skalce a já s Maruškou a Ivčou jsme to už kopli přímo do UH se zastávkou na obligátní Rasové s dobrým obědem.

Co víc říct? Pokud máte týden dovolené, vidinu dobrého počasí a hledáte místo nedaleko od UH, kde si můžete kvalitně zalézt, pochodit po hřebenech velehor, vykoupat se ve velkých přehradách a termálech (Liptovská Mara, Oravská přehrada, Oravice, Bešeňová atd.) a dobře pojíst a popit, pak je podhůří Roháčů dobrou volbou. Všichni zúčastnění doporučují. Jara B.

promočená Vápenka

procházka pod Vápenkou

Kuba s Lenkou hledají
kousek suché skály

horolezci

pohled od Vápenky
na podhůří Roháčů

zurčící potůček

V.I.P.

Oravská dědinka

Abbey road

pohoda

středa 22. dubna 2009

El Chorro 2009

„Tak příští rok se zase uvidíme“, řekl jsem při odchodu z Refugia v El Chorru v roce 2003 barmance Toni. Ale jak to tak bývá, ne vždy se vše stane tak, jak si člověk naplánuje. V roce 2004 jsem nejel na jaře do Chorra, ale na Kotečnik, v roce 2005 do Paklenice, v roce 2006 jsem si natrhl šlachu na prstu, v roce 2007 zas do Paklenice, v roce 2008 jsem se staral o ještě novotou vonící dcerku a jezdil jsem jen po okolních štacích a tak až na začátku roku 2009 jsem se rozhoupal k akci a začal hledat někoho, kdo se mnou velký comeback uspořádá. Po pravdě řečeno, ani jsem moc nedoufal, že někoho seženu, ale jak se zdá, není v našem klubu v současnosti zas až tak velký problém někoho na skály sehnat. A to je moc dobře! Nakonec totiž o účast ve velkolepém projektu projevili zájem postupně Tom, Vojta, Viktor a posila z Břeclavi Yarrica. Pak už tedy nezbývalo nic jiného, než ještě trochu potrénovat bicáky, aby mi to na fotkách slušelo, zakoupit letenky, rozloučit se s nejbližšími a nasednout do letadla, které nás vyfluslo na aeropuertu v Malaze.

Nemá význam příliš se rozepisovat o událostech, které nás potkaly hned po příletu. Šlo o samé banální záležitosti jako přesun na vlakové nádraží, nákup potravin, zakoupení lístků na vlak, zjištění, že Vojtovi někdo ukradl pas, letenku, všechny peníze, kreditku a telefon, telefonování na honorární konzulát za účelem obstarání pasu, telefonování do banky za účelem zrušení kreditky, telefonování za účelem zaslání nových údajů k letence, nadávání na ty kurvy zlodějské, zajišťování logistiky ve směru na honorární konzulát a zpět atd.

Nakonec jsme ale přece jen do Chorra podvečerním vlakem dojeli, ubytovali se v Refugiu, dali obligátní litrové pivko a těšili se na druhý den, kdy se konečně dotkneme po dlouhé zimě skály. No, a dále už jen stručně:

Lezení v Los Albercones, pivko v Refugiu,
lezení v Suizo, pivko v Refugiu,
rest day v Malaze a na vycházce na přečerpávací nádrž nad Chorrem, pivko v Refugiu,
lezení v Poema Roca a Momia, pivko v Refugiu,
lezení v Escalera Arabe, pivko v Refugiu,
rest day na lávkách a na lavičce před Refugiem, pivko v Refugiu,
lezení v Los Albercones, pivko v Refugiu,
lezení v Suizo a Los Albercones, pivko v Refugiu,
lezení s vypětím všech sil v Momia a Zeppelinu, pivko v Refugiu.

Poslední den: čekání na vlak, vlak nejede, shánění alternativní dopravy, obstarání alternativní dopravy, odchod na nádraží pro batohy a ostatní, vlak přijíždí s téměř dvouhodinovým zpožděním, zanecháváme alternativní dopravu v Chorru a rychle naskakujeme na vlak, Malaga, letiště, odlet, letuška sděluje Vojtovi, že další víno už mu nenalije, neboť je příliš červený ve tváři, přílet, Vídeň, noční jízda směr UH, domov, postel, spánek.

Přelezli jsme cesty do 7b+. Pěkně zabojovali Yarrica s Vojtou, kteří přivezli 7a+ a našlápli tak kvalitně do nové sezóny. Za celou dobu nespadla ani kapka deště a stále svítilo příjemné slunce, které jsme u nás celou zimu neviděli. Snad jen vítr mohl někdy méně foukat, ale to už bychom chtěli asi moc.

Byl to prostě skvělý zájezd a doufám, že jsem v Chorru nebyl naposled. Prostě jak se říká: „příští rok se zase uvidíme“!

A nyní pár Vojtových rad pro lezce, kterým v Malaze šlohnou úplně všechno (tedy kromě lezeckého matroše):

Zablokování karty ČSOB: +420495800111

Report: 902102112 – nahlášení krádeže (zde obdržíte číselný kód, který předložíte na policii a oni vám vytisknou protokol, který budete potřebovat při vyřizování nového pasu) - tato služba je placená; řeknete, že nemáte peníze a oni Vás nechají si zavolat z policejní stanice.

Konzulát: Madrid – 913531880, 913531897, 913531896, mobil: 699982307 (Čech).

Honorární konzulát: Jerez de la Frontera - 0034/956302500, mobil.: 615339524 (Španělka, hovořící anglicky) - otevírací doba 12:00 - 14:00 (po domluvě kdykoli), doprava autobusem nebo vlakem z Malagy - v Jerezu nasedněte na bus č.11 (1,10 euro) a jeďte na zastávku Hospitál, vedle nemocnice je továrna na výrobu vína, konzulát je uvnitř.

Foto od Toma, Yarrici a mne. zapsal Jara