Tak se nám konečně v půlce září povedlo dostat do Tater! Plány velké, super předpověď, 3 dny volna a k tomu vytištěné průvodce Kežmaráku, Lomničáku a Lomnické věže. Spaní na Zamce znamená menší porci šlapání navíc, ale co už.
V pátek ráno je vstávání skoro radostné, nástupové Puškášové délky na Kežmarák odsýpají dobře a radost nezkazí ani další dvojky, se kterými se tady motáme. Holt daň za vynýtovanou cestu. V horní části v Ódě na radost se nám už nemotá nikdo, cesta je krásná, ale motat se jak lemry začínáme my. Přece jen se člověk při plánování z gauče cítí silnější a rychlejší, než to pak v reálu je a na tom Hnědákovi jsme asi potrénovali málo. Ale při použití všech možných triků a oblezení poslední délky přes Obrovský kůt stěna přece jen pustila.
Slanění jsme zvládli do západu slunce, ale překřápat se přes suť a kosovku na Skalnaté už jsme museli potmě. Poznámka - není dobré spoléhat na optimistické vzpomínky, že v té kosovce u potoka byla ještě nějaká jiná, pohodlnější cesta než ta, kterou jsme přišli. Taky přišlo na noční bloudění pod Skalnatou chatou, protože tam jaksi přeuspořádali turistické chodníky. No ale na Zamku jsme úspěšně došli a ani medvědi nás cestou nesežrali.
Ráno v osm, když se ještě hrabeme z peřin už je jasné, že průvodce Lomničáku můžeme klidně roztrhat, naměkčit a použít úplně jinak, než jsme plánovali. Tak aspoň na Lomnickou vežu, která je za chatou. Průvodce říká něco o deseti cestách, ale pod stěnou se to po revizi nákresů při konstatování "rozchrast, rozchrast, taky rozchrast" trochu zůží a volba padá na Star Gate. Nic lehčího v pevném stavu jsme nenašli.
Nástupová šestka má dost tvrdou klasu, ale pouští, tak to hrnu vzhůru. Od posledního nýtu ke štandu už je to jemné balancováni po špinavé skále. Tak si vypomůžu pěknou spárkou, zarvu žábu, spára se pootevře, tak ruku zase vytáhnu a skáču po kosovce, po které ladně dolezu na travnatou polici a štand. Po dolezení posílá Gary balvan se žábou do doliny, takže to máte vyčištěné a už to tam nečeká na svého "šťastlivce"
Další délka je jemná, technická, ne moc čitelná a místy dost zališejníkovaná. Když za mnou doleze na štand Šimon, jde na vedlejší polici a zakládá svého prvního camalota. Dobře ho založil, Gary dolézá a já můžu pokračovat. Třetí, klíčová délka, je zališejníkovaná ještě víc. Zajímavé je, že nejvíc na lištách, do kterých se skáče. Znamená to skočit do lišty, jemně promnout prsty lišejníky, aby tolik neklouzaly a pokračovat stejným postupem až na konec délky.
Ze štandu dobírám Šimona a Gary doluje camalota. Šimon dolézá, Gary stále ještě doluje. Pak ještě hodnou chvíli, protože jsem škrťa a nechci ho tam nechat. Po dobré půlhodině to vzdává, dolézá k nám a já slaňuju a doluju taky. No je to marnost. Ale slunko nečeká, a tak nezbývá než slanit dolů a šupat na chatu. Plán na zítra je zkusit to dolézt a pokud možno lepším stylem.
Neděle ráno je totální rozvrat, lézt není s kým a tak se jdeme jen kousek projít dolinou, poválet se pod šutrem a sledovat jak makají záchranáři s vrtulníkem a domů. Tak snad příště.
Cesty co jsme lezli byly moc pěkné a určitě bych je doporučil. Jenom na Star Gate to chce přibalit ocelák a trochu to "pokefovať"
Pavel
 |
Nástupové Puškášovy délky
|
 |
Óda na radosť
|
 |
Slanění ze Star Gate
|
 |
Povedená párty
|
