Po cestě ke stěně mě Janek lehce naznačil, že není úplně ve formě a předešlý týden měl krapet hektičtější, tedy po mé informaci, že nejtěžší z naší linky bude pravděpodobně druhá délka, si zamluvil délku první . Proč ne. Když jsem si to celé vymyslel, tak bych měl logicky nést tíhu těch nejtěžších pasáží já. Byl jsem vůbec rád, že Janek se mnou do tohoto nenápadného zapomenutého „kopce“ jde a aspoň trošku se mnou sdílí nadšení pro prvovýstup. Navíc na rozdíl od Janka, jsem tuto stěnu už znal z prvovýstupu, který jsem tu s Karlem a Jaricou udělal v únoru (Vůně borovic). Přirozeně jsem se tedy tak nějak stylizoval do vedoucího té naší „expedice“, páč jsem byl obeznámen s okolním terénem důkladněji.
Krásné slunečné inverzní počasí nás opíjelo falešným optimizmem a to i po té, co jsme konečně stanuli pod značně nepřívětivým místem činu. Po naší línii teklo z ledových rampouchů hektolitry vody a romantické zurčení tohoto vertikálního potůčku bylo občas přerušeno rázným tříštěním padajícího ledu. Opravdu krásné počasí-ale maximálně na turistiku…
Já začal pošilhávat po levém skalnatém úbočí, které se za těchto podmínek jevilo schůdněji, ale Janek, šéf první délky, zůstal věrný tomu, čemu naším očím lahodilo nejvíce-přímý směr. Už po několika Jankových kraulových tempech mě bylo jasné, že to bude na dlouho a tak jsem se pěkně usídlil v péřovce. A udělal jsem dobře. Stav stěny byl opravdu katastrofální a vyžadoval si velice soustředěný postup. Kraulování se po pěti metrech přetavilo v poposedávání.Měl jsem strach. Nevypadalo to opravdu dobře. Každý pátý Jankův pohyb končetinama byl doprovázen utržením nějakého toho ledovoskalního bordelu dolů-taktak jsem stačil těm náletům uhýbat. Zmocnili se mě obavy, zda-li mě vůbec vystačí baterka v mobilu k tomu, abych mohl zavolat na horskou. Matně jsem si v hlavě vybavoval základy první pomoci a chystal jsem si krizový scénář pro případ, kdyby se Janek s nějakým tím drnem zjebal dolů taky. Několikrát už opravdu nevěděl jak dál a já každou chvíli čekal na to, kdy odpíská konec zápasu. Neodpískal. Snad proto, že nebylo za co slanit a jediná cesta k vysvobození byla cesta nahoru, ke schůdnějšímu terénu. Kolem poledne Janek se známkou velké úlevy v hlase zařval: „Zrůůůš“! Konečně. Teď je řada na mě.
Jak jsem se tak přibližoval k Jankovi, koketoval jsem s myšlenkou, že za takových podmínek by bylo nejlepší se na to všecko vysrat a valit dom. Tatranská zimní jistota - drny - dnes vůbec nefungovala. Z drnů bylo jen bahno a zásek do nich spíše připomínal okopávání rajčat. O to víc jsem nechápal Jankův počin. Je to bojovník!
Druhá délka - dle fotografií stěny, kterou jsem si v únoru pořídil, jsem měl za to, že by měla být těžší, než ta Jankova. To ale nepřichází v úvahu. Nehodlal jsem si připustit, že by to mělo být ještě horší a rozhodl jsem se ojebat to jak jen půjde. Tedy sbohem přímá linko a hurá doleva do koutu. Udělal jsem dobře. Šlo to líp. Pesimizmus mě rázem opustil a já začal věřit opravdu tomu, že ještě dneska dáme top. Lezl jsem převážně holýma rukama, protože na odtávající rampouchy a drny jsem opravdu nechtěl spoléhat. To dost ovlivnilo můj postup a tak jsem ve stěně kličkoval jak zajíc na poli. Abych nemusel tolik často střídat čistou ruční práci za cepínizmus, dával jsem přednost holé skále, protože neustále zasunování a vytahování cepínů z poutek sedáku mě fakt dost sralo. Po padesáti metrech jsem připlul do už ukloněného svahu zarostlého kosovkou. Hurá. Štand. Zde to už poznávám. Rozeznávám linii Vůně borovic, kterou to můžeme logicky doklepnout už snadným terénem až na vrchol. Po dobrání Janka mě ale napadlo vyhnat jej do origoš samostatného zakončení cesty a napálit to přímo do vrcholové kopule s otevřeným koutem uprostřed. Janek souhlasil , konec konců už od pohledu se jevilo, že kout nebude zas až tak moc těžký. Hm jevit se ale může cokoliv. Třeba že země je placatá, že ty klobásky v ledničce nejsou zelené, že ten Jakson má hlas jako zvon … Janek v závěrečném koutku pořvával jak vzpěrač a já si zase vzpomněl na můj mobil. Mám ho vůbec u sebe? Nenechal jsem ho na nástupu? Jak se dovolám horské, když v batohu najdu jen mobil Jankův? Dyť neznám jeho pin! Znát Jankův pin naštěstí nebylo třeba. Janek tento zápas dokončil bez újmy až na samotný vrchol … Uf. Ech - no prostě úleva.
Na vrcholu jsme se shodli, že to tedy byla hodně tvrdá cesta a ta si zaslouží hodně tvrdý název. Vybavili jsme si naši noční anabázi s vlakem „rožmberk“ jímž jsme měli v plánu do Tater přicestovat a název naší cesty byl na světě: Rosenberg - kurvy, chlast a chlebíčky! Kuba Novák
Žádné komentáře:
Okomentovat