Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: Big Wolové aneb nominace na hňupy roku 2009

pátek 25. září 2009

Big Wolové aneb nominace na hňupy roku 2009

Tak jsme teda 25.9.2009 po krátké a náhlé domluvě vyjeli s Vojtou po práci v osudný a ostudný pátek za pořádnou lezbou na Dachstein, hledat doporučenou cestu s názvem Ostkante za 7- 525 m. A jelikož bylo den před kunovskýma hodama, neodpustil bych si nezastavit se pro pár koláčků na cestu u ségrošky. Pak už nám teda nic nebránilo v cestě, která bohužel moc rychle neubíhala, neb má zelená žabka nemá ráda, když jí moc šlapu na plyn. A poněvadž jezdím zásadně bez mapy, byli jsme nuceni taky několikrát raději pozeptat se na cestu. No a klasicky došlo i k několika běžným problémům v orientaci a zbytečně jsme ani neřešili jakési otravné ukazatele. A tak jsme dorazili na hledané parkoviště až kolem 23:00. Což vlastně vzhledem ke všem dobrovolně si způsobeným problémům nebylo až tak hrozné. Ráno jsme posnídali společně s ovcama a vydali se na skoro dvouhodinovou procházku s krosnama napěchovanýma k prasknutí, ke kterému bohužel nakonec opravdu došlo!! Alespoň teda v mém případě. Po příchodu k chatě Hofpürglhütte bylo zasloužené pivíčko, koupili jsme si taky průvodce a rozlezli se v nedalekých, moc pěkných a přejištěných sportovních cestách. Pak následovalo doplnění zásob vody, hodili jsme do pupku rohlík s majkou a štrupkali jsme si to dalším parádním škrpálem do sedla Steiglpass, kde prej měla být dobře viditelná pěšina uhýbající doleva lemovaná mužikama. Nebyla rozhodně viditelná! Ani nebyla lemovaná mužikama! Takže tuto rádoby viditelnou pěšinu míjíme a zatmíváme daleko za sedlem a od nástupu do Ostkante. Takže ráno se vracíme do sedla, objevujeme konečně tu maskovanou pěšinčičku s jediným pidimužíčkem a a a a už nás to pěkně štve, protože rádoby pěšina končí po 300 metrech a přicházíme k fantastickému suťovisku! A na to teda už nemáme nervy, čas, vodu ani jistotu, že jdeme opravdu dobrým směrem. Zato máme tyto supr argumenty proč se na to už raději vysrat. Vracíme se nasraní do sedla, kde pak zjišťujeme od chytřejších lezců, že jsme už nakonec byli pravděpodobně na správné cestě, ale ještě stále daleko od nástupu do Ostkante. Vracíme se domrtvit na pár krátkých cest k chatě, posléze zase z kopce dolů na parkoviště a pak domů povyprávět všem jací jsme big wolové. Toš tak nějak to asi bylo. No, co už. A jestli se nám bude někdo smát, tak dostane do držky. Za předpokladu, že bude menší a slabší : ). Tomáš Blažek a Vojta Delli Tomeček.