Na tento výlet jsme se s Pavlem domlouvali docela dlouho. Samé maily typu: „Zdar, jak to vidíš??“ „Blbě, bude hnusně, po celé Evropě hlásí bouřky“. Další den to samé, pak ještě pár dní, pak jsme si na mizernou předpověď nějak zvykli, hláška „nedržkuj, jedem!!“ byla taky docela přesvědčivá a jelo se.Takže ve čtvrtek večer sraz v Brně, přespání u Pavla v pokoji s pavoukem velikosti papuče, brzká vstávačka a už se práší za kočárem na cestě do Švýcar.
V Grindelwaldu jsme okolo třetí odpoledne, takže se v klidu přebalujeme a jdeme na vláček. Za mrzkých 33 CHF vyjíždíme až ke stěně. Postavit zubačku co zastavuje pod Eigerem byl skvělý nápad, protože výšlap ke stěně s matrošem a vším tím harampádím by zničil nejednoho pašáka. Z okýnka sledujeme stěnu, je mokrá a počítat vodopády už nás za chvíli nebaví. Vypadá to že tam bude fakt vlhko a se sněhem je to taky bída.
Ze stanice Eigergletscher je to k nástupu asi 15 minut po turistické značce, takže se taky nepředřeme, v 7 už stojí stan na krásně rovné loučce a v 8 přichází bouřka která nás baví hluboko do noci. Dobře ukotvit stan se vyplatilo, jinak by poletoval kdo ví kde
Vstávání je horší než do práce, je brzy a vůbec se nechce, je pátek 13., hlásí bouřky, tak to bude jistě parádní den. Než jsme se vybatolili ze stanu, teda hlavně já, je hodina pryč a to jsem se snažil. Fakt nevím jak to dělám. Abychom to zbytečně neprotahovali, tak kufrujeme hned na začátku. Naštěstí Pavel brzy našel správnou cestu, tak rychle nabíráme výšku. Po nebi se pořád honí bouřkové mraky, ale když už jsme tady, tak se rozhodujeme aspoň po dolez k Těžké spáře a pak se uvidí co dál.
Cestou rozchrastaným nástupem pokukujeme po pilíři v pravé části stěny. Je pevný a vedou tudy těžké, bezpečné a vynýtované cesty do 9UIAA. No nic, snad příště.
Někde jsem četl že Těžká spára není těžká. Opravdu není, dokonce v ní visí důvěryhodný fix, jenom ten potok co jí tekl bych oželel.Pod Rote Fluh se rozhodujeme pokračovat dál, protože mraky zmizely a udělalo se krásně. Nacházíme pozůstatky nějaké ne moc úspěšné výpravy, jen tak tady visí haulbag i s cepíny a fixem. Nosiče jsme s sebou nevzali, tak je tady musíme bohužel nechat.
Pak následuje asi 100 m. lehkého terénu a proslavený Hinterstoisserův travers. Visí v něm pochybný fix, tedy spíš to co z něj zbylo. Tady se navazujeme, protože sólovat už nás nebaví. No, myslím že bysme to sólo nedali, ani kdyby nás to bavilo :o). Lézt ve skeletech po vápně na tření není bůh ví co, na druhé straně je to jedno z mála míst v této cestě, kde najdete pevnou skálu. Pak už následuje Vlaštovčí hnízdo se svou ponurou historií , 1. ledové pole, Eisschlauch kde zjišťuju že jsem skoby i šrouby zapoměl ve stanu a výlez do 2. ledového pole po lokrech skládaných jako tašky na střeše. Sice jsou mokré, ale za to hladké. Pěkný hnus, i superonsightér Pavel si tady přišel na své.
2. ledové pole rychle přebíháme, jsou to jenom tři délky traversu v položeném ledu a rozměklém sněhuVýlez komínem u žehličky je ovšem jiné maso. Žehlička s Pavoukem patří k objektivně nejnebezpečnějším místům ve stěně. Šutry tady létají dost hustě a znervúzňují bubnováním do blembáku. Ještě, že nejsou velké.
Naštěstí jsou komín a ledové pole u Žehličky krátké a stihli jsme je přelézt než do stěny začalo svítit slunko. Za chvíli už jsme v bezpečí Bivaku smrti a díváme se zpátky k Žehličce, okolo které začínají sjíždět první lavinky. Todesbiwak je police na nevýrazném pilíři, krytá mírně převislou stěnou, je tam hafo sněhu a fouká ze všech stran. Tak tady naštěstí bivakovat nebudeme. Ještě přeběhneme třetí ledové pole, pár délek na Rampě a už vidíme Wasserfallkamin. Dělá čest svému jménu, tudy už to dneska neproplaveme, tak to necháme na ráno až přimrzne. O 2 týdny později jsem si přečetl že se dá oblézt někudy vpravo. Okolo páté nacházíme na pravé straně Rampy suchý a vzdušný bivak na malé polici kryté velkou převislou stěnou. Voda kapající shora prolétá dobrých 10 metrů od nás a tiše mizí v hloubce pod bivakem
Před spaním nám ještě přiletěli borci vrtulníkem popřát dobrou noc a po večerníčku se šlo zařezávat. Pavel si ustlal na rozhozených lanech a pořád po nich ujížděl k okraji bivaku. Když k tomu připočítám klasické horolezecké sny, tak si tu noc asi užil.
Vstávání je horší než do práce, je brzy a vůbec se nechce, je pátek 13., hlásí bouřky, tak to bude jistě parádní den. Než jsme se vybatolili ze stanu, teda hlavně já, je hodina pryč a to jsem se snažil. Fakt nevím jak to dělám. Abychom to zbytečně neprotahovali, tak kufrujeme hned na začátku. Naštěstí Pavel brzy našel správnou cestu, tak rychle nabíráme výšku. Po nebi se pořád honí bouřkové mraky, ale když už jsme tady, tak se rozhodujeme aspoň po dolez k Těžké spáře a pak se uvidí co dál.
Cestou rozchrastaným nástupem pokukujeme po pilíři v pravé části stěny. Je pevný a vedou tudy těžké, bezpečné a vynýtované cesty do 9UIAA. No nic, snad příště.
Někde jsem četl že Těžká spára není těžká. Opravdu není, dokonce v ní visí důvěryhodný fix, jenom ten potok co jí tekl bych oželel.Pod Rote Fluh se rozhodujeme pokračovat dál, protože mraky zmizely a udělalo se krásně. Nacházíme pozůstatky nějaké ne moc úspěšné výpravy, jen tak tady visí haulbag i s cepíny a fixem. Nosiče jsme s sebou nevzali, tak je tady musíme bohužel nechat.
Pak následuje asi 100 m. lehkého terénu a proslavený Hinterstoisserův travers. Visí v něm pochybný fix, tedy spíš to co z něj zbylo. Tady se navazujeme, protože sólovat už nás nebaví. No, myslím že bysme to sólo nedali, ani kdyby nás to bavilo :o). Lézt ve skeletech po vápně na tření není bůh ví co, na druhé straně je to jedno z mála míst v této cestě, kde najdete pevnou skálu. Pak už následuje Vlaštovčí hnízdo se svou ponurou historií , 1. ledové pole, Eisschlauch kde zjišťuju že jsem skoby i šrouby zapoměl ve stanu a výlez do 2. ledového pole po lokrech skládaných jako tašky na střeše. Sice jsou mokré, ale za to hladké. Pěkný hnus, i superonsightér Pavel si tady přišel na své.
2. ledové pole rychle přebíháme, jsou to jenom tři délky traversu v položeném ledu a rozměklém sněhuVýlez komínem u žehličky je ovšem jiné maso. Žehlička s Pavoukem patří k objektivně nejnebezpečnějším místům ve stěně. Šutry tady létají dost hustě a znervúzňují bubnováním do blembáku. Ještě, že nejsou velké.
Naštěstí jsou komín a ledové pole u Žehličky krátké a stihli jsme je přelézt než do stěny začalo svítit slunko. Za chvíli už jsme v bezpečí Bivaku smrti a díváme se zpátky k Žehličce, okolo které začínají sjíždět první lavinky. Todesbiwak je police na nevýrazném pilíři, krytá mírně převislou stěnou, je tam hafo sněhu a fouká ze všech stran. Tak tady naštěstí bivakovat nebudeme. Ještě přeběhneme třetí ledové pole, pár délek na Rampě a už vidíme Wasserfallkamin. Dělá čest svému jménu, tudy už to dneska neproplaveme, tak to necháme na ráno až přimrzne. O 2 týdny později jsem si přečetl že se dá oblézt někudy vpravo. Okolo páté nacházíme na pravé straně Rampy suchý a vzdušný bivak na malé polici kryté velkou převislou stěnou. Voda kapající shora prolétá dobrých 10 metrů od nás a tiše mizí v hloubce pod bivakem
Před spaním nám ještě přiletěli borci vrtulníkem popřát dobrou noc a po večerníčku se šlo zařezávat. Pavel si ustlal na rozhozených lanech a pořád po nich ujížděl k okraji bivaku. Když k tomu připočítám klasické horolezecké sny, tak si tu noc asi užil.
 |
S a Z stěna Eigeru
|
 |
V zubačce
|
 |
Bivak pod stěnou
|
 |
Nástup
|
 |
Těžká spára / Schwieriger Riss
|
 |
| Pilíř v pravé části stěny |
 |
| Haulbag pod Rote Fluh |
 |
| Hinterstoisserův travers |
 |
| Eisschlauch |
 |
| 2. ledové pole |
Ráno nás přiletěla pro změnu omrknout vrána a po rychlé snídani následovala sprcha ve Wasserfallkaminu. Teplá neteče, tak se po vylezení cítíme opravdu svěže. Jo, není nad ranní sprch
Pak už to jde celkem lehce, Lámavý travers, Lámavá spára která je jedinou suchou délkou v cestě a navíc není lámavá, vzdušný Božský travers a Pavouk kde to létá jenom trošku, protože je ještě brzy . Po Pavouku pár lehčích mixů a poslední těžké místo, totiž Výstupové spáry. Je to hladký kout, často namrzlý jako dneska a lezení je tady těžké. V lezačkách za sucha to musí být nádherná délka, ale v mačkách a s báglem na zádech je to čirá otročina.
Lezení v horní části stěny není tak snadné jako v dolní, takže je 5 hodin odpoledne a my ještě nejsme na Mittellegigratu. Chybí jen pár lehkých délek, když přichází bouřka. Dneska sice hlásili azuro, ale rosničkářům to opět nevyšlo. Tak jsme napůl stáli a napůl viseli v pochybné skobě pamatující Harrera pojištěné pochybným friendem, přes hlavy přetažený žďárák jsme drželi u sedáků aby nám ho vítr neserval a škvírkou jsme se dívali jak se z díry pod námi valí sníh a jak na matrošu a na goráčích roste námraza. No zábavné to bylo. Když už jsme po dvou hodinách začali kopat v ledu poličku na opravdické stání, bouřka přešla, tak můžeme znovu vyrazit. Mittellegigrat je exponovaný hřebínek, ale není těžký, takže kolem desáté jsme na vrcholu. Nu což, další bivak. Tento už není moc veselý, jsme unavení a počasí není nic moc. Ani vrcholové foto nemám, protože kdo by plácal film na takový humus. Místo večerníčku se dneska díváme jak naproti na Mönchu sundávají někoho vrtulníkem, rychle se oblékáme, zalézáme do žďáráků a předstíráme spánek až do jedné, kdy mně vzbudila kosa a aby mi nebylo smutno, tak jsem hned vzbudil taky Pavla. Takže vaříme polévku kterou jsme později označili za nejlepší zážitek z celého výstupu, čekáme až se trochu rozední a za mizerného počasí sestupujeme. Samozřejmě jsme v mlze zakufrovali, nesestupovali jsme po severozápadním, ale po jihozápadním sněhovisku. Není to špatná varianta, měli jsme jen jedno slanění místo šesti v klasickém sestupu, zbytek šel slézt. Dole se mraky roztrhaly, začalo péct slunko takže konec sestupu byl ne přímo příjemný, ale aspoň ne nechutný.
 |
V 1. bivaku
|
 |
| Ráno v bivaku vrána sedí na polici |
 |
| Pohled z 1. bivaku |
 |
| 1. bivak |
 |
| Wasserfallkamin |
 |
| Lámavý travers (Brüchiger Band) |
 |
| Lámavá spára (Brüchiger Riss) |
 |
| Božský traverz (Gotterquergang) |
 |
| Pavouk (Spinne) |
 |
| Na sestupu v horní části stěny |
 |
| Sestup |
 |
| Sestup |
 |
| Pilíř v pravé části stěny |
 |
| Sestup |
 |
| Konečně zase dole |
 |
| Eiger z Grindelwaldu |
 |
| Tahle stěna není k lanům šetrná |
| Po návratu do stanu už konečně můžeme spát, ráno balíme a mizíme pryč. Na závěr pár reálií o výstupu: Kdo že to lezl? Pavel Kryze a Pavel Urbánek, na 1. konci si většinou užíval P.K. Na vrchol to trvalo 2 dny, sestup asi 5 hodin. A co jsme to vlastně lezli? Eiger Nordwand, klasická cesta Heckmair, Vörg, Kasparek, Harrer z roku 1938. Průvodce říká, že je to za V, pád kamenů, dlouhé a namáhavé, výška stěny 1800 m, délka cesty 3900 m, 20 - 30 hodin od nástupu na vrchol. |
Tak to třeba my vyloženě na to horolezectví nejsme, ale docela dost rádi si dáme někde nějaký pořádný výšlap, protože si myslím, že to k tomu outdoor bytí venku a stanování prostě tak nějak odjakživa patří :)
OdpovědětVymazat