Listy z Thajska - 2005

1. dílMarek DĚDY Zavřel, Jaromír LARGE Ludvík

Je 2.3.2005, 9.05 a my odlétáme směr Kiev. V 11.05 dosedáme na panelovou plochu Kievského letiště a čekáme na navazující let ve 14.40 směr Bangkok. 14.40 z neznámých důvodů neodlétáme. V 16.00 stále neodlétáme, ale otevíráme láhev ostrého alkoholu, kterou jsme měli připravenou do letadla. Je 17.00 a stále neodlétáme (turisti se začínají bouřit). 18.00 láhev dopita, my jsme našrot, ale stále neodlétáme. Hurá, je 19.00 a konečně nasedáme do letadla. 20.00 stále neodlétáme, bezpečnostní služba vyvádí z letadla opilého pasažéra (nás si asi nevšimli). 20.30 konečně start. Cesta probíhá v poho, jen Jaryn drží protestní hladovku aby nasral leteckou společnost, se kterou cestujeme. Nenasral, ale já měl od všeho dvě porce jídla i pití, takže good fly. V 11.30 přistáváme v BKK a okamžitě se snažíme zajistit náhradní let (naše ranní letadlo je v prdeli). Snížili jsme se k drobnému podvodu a za chvíli už sedíme v přeplněném letadle a cestujeme v bussines class. Toš, dost dobré... 13.30 přistáváme v naší cílové destinaci, nasedáme do taxi, následně do lodičky a v 16.00 už do sebe lijeme prvního Changa na Ton sai u přítele Tuly.

Tak to je prozatím vše, příště už polezeme. Ahoj Marek a Jaryn

 

2. díl
Motto týdne:
"Stejně tě to nemine ty kundo, budeš muset mrdat" - Jaryn promlouvá ke kočičce, kterou zachránil před nadrženým kocourem. 

Poté, co jsme se pořádně ubytovali a rozkoukali, začalo nás lákat lezení, ne že bychom sem jeli kvůli tomu, ale když už jsme si s sebou vzali věci, tak to vyzkoušíme. První sektor, který jsem Jarynovi představil, se nachází nad jednou z nejhezčích pláží Thajska - Phra nang. Dali jsme asi 7 cest od 6a do 7a+ a Jara byl nadšen, což zpečetil tím, že během lezení vyhulil krabičku cíček (jeho výraz pro cigarety). Vzhledem k tomu, že už zapomněl na syčáky (speciální výraz pro ukrajinské aerolinie), mohli jsme pokračovat v našem rozlézání. Další den jsme lezli v sektoru Eagle wall, kde jsme buchli cesty až třicet metrů dlouhé od 6b+ do 7b+, ale to už jsme byli na sračky (speciální výraz pro tired) a byl jsem rád, že po 25 m lezení v kolmém po ničem držím slaňák. Po odpočinku lezeme cesty asi do klasifikace 7a, jen já dal pokus na OS v 7b+, ale poslední krok byl pro mou výšku nereálný a myslel jsem, že lezu tak 8b. Když jsem mrkl do průvodce, tak tam psali, že je to nádherná cesta pro dlouhé lidi. Budu muset studovat průvodce před lezením a ne po. Po pár dnech jsme se konečně dostali do převisu, kde jsem Jaryna seznámil s jeho novou družkou, kterou bude pravidelně navštěvovat a říkat ji může 7a. Móóóc se mu holka líbila. Teď už se mu už tak moc nelíbí, protože mu nechce dát, ale Jara je bojovník a jen tak
se nedá odbýt. No a já? Já si dal jen tak pro radost a bez stresu na RP Woodoo doll 7c+ a s jedním sezením jsem to hned dal a potom jsem si nacvakal SLONA (tak se totiž cesta jmenuje), který je za 8a, dal jsem v něm dodnes tři pokusy, vždy s jedním sezením. Takže klasika, ale já už jsem otrlý ze Sofie*. Tak syčáci, pro dnešek dost a pokračování za týden.

Zdraví Marek + Jaryn (Ton sai)

P.S. Pod skalou se objevil démon Becko, tak jsme udělali večírek ... 

* pro nezasvěcené - Sofie je cesta v Krasu, ve které si Marek každoročně mnohokrát posedí :)

3. díl
Jak už se nám nechtělo psát a jak jsme se vrátili…

Poté, co jsme napsali dva nepříliš dlouhé a nepříliš záživné články, nás chuť psát opustila úplně. Zapadli jsme do thajského způsobu života a oddali se slastnému lenošení. Je pravda, že i nadále jsme chodili lézt ale intenzita se rapidně snížila. Jediné,co se neustále zvyšovalo, byla spotřeba alkoholu a cigaret. Abychom nezlenivěli úplně, jezdili jsme alespoň na výlety. Jeden z výletů, který jsem plánoval již před odjezdem do Thajska, byl výlet na tsunami zpustošené souostroví Phi phi. Tyto ostrovy jsem v dřívějších dobách navštívil několikrát ale to, co tohle turistické letovisko postihlo, bere dech. Již z dálky, kdy se naše loď přibližovala k hlavnímu molu, bylo patrné, že tyto ostrovy patří k nejpostiženějším místům Thajska. Co mne ale zarazilo ještě víc, byla skutečnost, že o obnovu jednoho z nejnavštěvovanějších míst se stará pár dobrovolníků z Evropy a Ameriky a domorodci jim k tomu fandí, ležíce v hamakách. Jiný kraj, jiný mrav.

Po těchto krátkých výletech a každodenním lezení, jsme se po sedmi týdnech začali pomalu duševně vyrovnávat se skutečností, že se blíží návrat domů. Zatímco jeden z nás to bral statečně, druhý zvýšil spotřebu alkoholu na dvojnásobek a srovnával se s tím po svém. Vzhledem k tomu, že jsme z Ton sai odjížděli jako jedni z posledních, rozlučkový večírek proběhl pouze ve dvou, v prázdném baru s kulečníkem. Cestu z baru si moc nepamatuji ale vzhledem k tomu, že už jsem měl zabaleno, vlastně o nic nešlo. Jara na tom byl podstatně hůř, zabaleno neměl ale i přes ranní nevolnost to zvládl a odjeli jsme včas na letiště. Bohužel…

Potom už jen rutina. One night in Bangkok, dlouhé čekání na letišti, opožděné letadlo a dlouhý let domů. Tečku za naším výletem udělali celníci na ruzyňském letišti, když se nás zeptali, jestli náhodou nepašujeme zvířata, nebo mušle. Poté, co jsme oba zavrtěli hlavami, nás vyzvali, ať naše báglíky protáhneme roentgenem. Naštěstí se víc soustředili na naše lezecké propriety než na sáčky napěchované mušličkama. To byl tedy poslední zážitek na letošních toulkách Thajskem. Marek Zavřel