Satanovi soustružníci

Zná to spousta z nás. Občas se stane, že nás některá cesta prostě nepustí ... Pokud je to v obtížnosti, která je nad hranicí našich možností, tak se nad tím dá mávnout rukou, pokud ale jde o obtížnost, kterou více méně jakž takž pravidelně lezeme, tak to teda fakt naštve! V takovém případě přichází v úvahu několik možností:

a) vybodnout se na to - "je dost jiných cest",
b) smířit se s neúspěchem a na cestu nadávat - "hnusná cesta, nestojí za to, abych v tom ztrácel čas",
c) cestu upravit zednickým nářadím (majzlík, kladivo, cement) - "doktorované cesty jsou nejkrásnější a příjemné",
d) trochu zalhat - "ty vole, tak jsem to minulý týden dal, jistila mě v tom matka, na druhý pokus to padlo ...",
e) prostě se do cesty zakousnout a nevzdat to - "v každém případě nejhorší možnost".  

V případě Satanových soustružníků na Krkavčí skále, které jsem kdysi jen tak pro zajímavost zkusil, jsem se rozhodl pro aplikaci možnosti, uvedené pod písmenem e) - tedy jezdit jak magor na Krkárnu až do vytouženého přelezu nebo úplného zblbnutí. V cestě jsem byl poprvé v roce 2006 v rámci rozlézání po dlouhé době bez lezení, způsobené natrhlou šlachou v prstu. Tehdy jsem byl naprosto bez šance a stěží jsem se v ní hýbal. Některé kroky jsem ani nevymyslel, ale i tak mne prostředí druhého patra Krkandy naprosto dostalo a věděl jsem, že cestu určitě budu zkoušet. Mé nadšení ovšem nesdíleli jističi - vlastně se nedivím, komu by se chtělo lézt kdesi do kopce kvůli jedné mizerné cestě. Dalším problémem bylo omezení lezení na Krkárně. Lézt se začíná až v létě, kdy se malé chyty v Soustružnících téměř nedají držet a později na podzim, kdy jsou šance k přelezu daleko větší, už zase nemusí být štěstí na počasí nebo zase na ty již vzpomínané ochotné jističe. 

V roce 2007 jsem se dostal na Krkavčí zase až na podzim, kdy jsem už kroky trochu poladil, ale definitivně jsem našel klíč k přelezu až letos v létě, kdy to ale fakt ve 40°C nešlo v kuse přelézt. Takže zase až podzim. V neděli 26.10.2008 konečně nastaly ty správné klimatické podmínky, nějaká ta síla byla a měl jsem s sebou kvalitního parťáka Kubu - vlastně prvního jističe, kterému se v patře na Krkavčí taky líbilo a dokonce se spolu se mnou rovněž pustil do nacvičování. Soustružníky jsem nakonec vylezl celkově na čtvrtý ostrý pokus (ale dvakrát jistý jsem v tom nebyl ...) - času na druhém konci lana jsem tam ovšem strávil docela dost ...

O cestě:
Satanovi soustružníci, 9 UIAA, P. Štulpa 1990
Cesta s chyty daleko od sebe často s blbýma nohama.
Původní směr cesty je tak trochu záhadný - myslím, že některé bývalé chyty a stupy jsou už pryč. Za ty tři roky jsem sám spoustu malých lišt utrhl nebo ustoupl. Nakonec jsem směr ale nějak odhadl a ve srovnání s jinými devítkami, které mám přelezené v Krasu, devítkovou obtížnost subjektivně potvrzuji.
Vlastně je to spíš taková cesta pro Krasovské romantiky a milovníky přírody. Moc se lézt asi nikdy nebude, v Krasu je spousta daleko sportovnějších oblastí, než je Krkavčí. Mně se tam ale líbí!
   

No, a teď budu na Soustružníky jezdit jistit Kubu ... :-)

Jara B.