Ferraty v Dolomitech 2014

Protože Dolomity znám jenom ze sedla silničního kola, rád jsem přijal nabídku předsedy Hodonínského oddílu na několikadenní pobyt v Cortině D'Ampezzo. V plánu bylo, že se trochu projdeme přírodou, okusíme ferraty , popřípadě něco vylezeme.V pátek 4.7. večer jsme tedy vyrazili směrem na Itálii. Abychom neseděli celou noc v autě, přespali jsme v Rakousku na okraji lesa a ráno v devět se již ubytovávali v kempu Dolomiti. Jako první tůra nám přišla vhodná ferrata v oblasti Pomagagnon, s nejvyšším vrcholem 2450m/m nazvaná dle horského vůdce Strobela.

 Jištění zde je tvořeno převážně ocelovým lanem, protože kolmé úseky jsou zde velmi zřídka , anebo jsou jenom krátké, takže odvážnější ani necvakali expresky. Čas výstupu je psán na dvě hodiny a nebýt pomalejších Italek před námi, asi bychom to stihli o něco rychleji. Tak jsme za zhruba v tomto čase byli na jejím konci a přes sedlo a pak suťoviskem sestupovali dolů k autu. Protože kopců v okolí Cortiny je nespočet a není nutné jezdit někam dál, druhý den nás čekala ferrata na Toffanu di Rozes pojmenovaná dle Giovanniho Lipelly dalšího z horských vůdců z Cortiny.

 Zajímavostí je, že po pár metrech od jejího nástupu se prostupuje šikmým tunelem vedoucím na severní stranu této hory, který prohloubili v období první světové války Italští Alpini, což byli vojáci bojující proti Rakouským horským myslivcům.

 Pozůstatky těchto bojů se podařilo najím i mně, konkrétně zbytky Rakouského šrapnelu 74 mm vyráběného v Plzeňské Škodovce. Ferrata není příliš obtížná, problémem bylo jenom trochu počasí a zbytky sněhu, které jsme museli překonávat. Na samotný vrchol Toffany jsme pro déšť a rozměklé sněhové pole ani nešli i když od konce cesty to bylo už jenom 200 metrů.

 Díky dobrému počasí při ranním nástupu a nejisté předpovědi na den další, se naše zraky obrátily jižním směrem, kde byla velmi dobře vidět oblast Cinque Torri.

 Jedná se o malé „skalní město“ mezi většími Dolomitskými kopci, kde se dá najít větší množství sportovních ale i nezajištěných cest různé obtížnosti. Stejně jako i předchozí dny, jsme se autem přiblížili asi na hodinu pochodu, a poté si už pod stěnou listovali v průvodci a vybírali cesty vyhovující momentální formě a psychickému rozpoložení.

 

Než přišla pravidelná odpolední přeháňka, okusili jsme místní klasifikaci a Crazyho nové lano v několika lehčích , přesto velmi pěkných cestách.

Oblast Cinque Torri (Pět věží) je samozřejmě také provázána s válkou a najdete zde malé muzeum s expozicí malých kasáren a dělostřelecké baterie.

 Abychom se nevraceli k autu stejnou cestou, vyšli jsme ještě do sedla Averau, obešli horu stejného jména a nádherným údolím Limides se vrátili dolů, přičemž jsme si mohli prohlédnout ferratu na Toffanu, kterou jsme šli předchozí den.

 V campu Dolomiti je pro ubytované wifi připojení, takže přehled o počasí má každý naprosto přesný a může svůj program přizpůsobit případnému dešti. My jsme čtvrtý den pobytu využili k vyzkoušení pláštěnek a procházce k jezeru pod Croda da lago, večer pak k návštěvě Cortiny a ochutnávce skvělé pizzy.

 Na poslední den , kdy nás už čekala cesta domů, jsme vybrali ferratu začínající kousek na městem a to Sci club 18. Dle názvu si ji asi zbudovali místní lyžaři v roce 2009. Že je nová se pozná hned u nástupu, protože jsou na ní použity moderní konstrukční prvky a proto je velmi bezpečná. Její obtížnost je v několika úsecích C/D, což se projevuje pěknými exponovanými úseky s výhledy na celé údolí Cortiny a protilehlé masivy Cristallo a Toffana.

Je také docela krátká a vede k horní stanici lanovky, odkud se dá sestoupit po turistické cestě, mezi sjezdovkami pod sedlo Tre Croci.

 Tady jsme měli auto a bez zdržování jsme se vrátili do Campu sbalit stany, zaplatit pár euro za ubytování a nasměrovat si to k domovu. Za sebe mohu říct, že to bylo pět velmi pohodově prožitých dnů, kdy jsme stihli všechno co jsme si naplánovali, pochodili, zalezli a taky Italům trochu pomohli zvýšit spotřebu vína. Za hodonínský oddíl se zúčastnili Kolda, Jirka a Crazy, za hradišťský Rum.