Horolezecký oddíl Uherské Hradiště: Theo-Riml-Gedenkweg aneb velká tučná zabijačka v severní stěně Grossglockneru

středa 23. září 2009

Theo-Riml-Gedenkweg aneb velká tučná zabijačka v severní stěně Grossglockneru

Jedná se o nejtěžší cestu s krumpáčema v oblasti. Není to moc dlouhé - asi 300m - ale posledních 100 metrů stojí opravdu za to (1200 výškových metrů k bivaku samozřejmě nepočítám). Nám závěrečný sérák „natekl“ do lehce převislého sklonu. Osobně jsem si v ledu připadal jako v boxovacím ringu (viz foto). Ten silně stlačený firn fungoval úplně jináč, než vodní led, na kterém jsem letos statečně potrénoval. Než jsem našel tu správnou rázovou sílu zatnutí cepínu (ani né moc, ani né málo), dostal jsem nějakou tu dělovku cepínem přímo mezi oči. Jako bych lezl po nedotvrzeném betonu. Ne a ne se zaháčkovat a když už konečně tedy jo, ráčí se pracně vysekaná dírka uloupnout s velkou hrudou kamsi k nástupu. Jako štípání pazourku. Pavel opět ukázal svou univerzálnost a tyto problémy s materiálem si nijak obzvlášť nepřipouštěl. A to byla pro něj tato akce zahájením jeho ledové sezony!!! (poněkud nestandardní začít si prubovat zbraně až ke konci května). Sérák nabízel možnost průstupu cestou nejlehčího odporu diagonálním vrásněním, který ubíhal doleva - i když i v nich se nacházeli převislé úseky. Dle fotek, které jsem našel na internetu, jsem usoudil, že právě těmito vrásněními se to tak leze a i já jsem zatoužil po této přístupnější verzi přelezu. Nikterak však Pavel. Ten hladověl po direkt lince - přímo přes převisy. S radostí jsem mu tedy přenechal vedení a nechal tak nasytit jeho zvrácené vertikální touhy. Během toho, co se Pavel vydatně sytil, se v několika okamžicích dostal přímo nad mé zaštandování, což způsobovalo pád ulamujících se ledových ker přímo na mou maličkost. A já vůl jsem naletěl svým vlastním instinktům, když se z hora ozvalo: „Bacha!“ Na toto zvolání jsem se automaticky podíval nahoru za hlasem a v ten moment mě přistála do obličeje velká ledová létající kra. Kdybych hňup nechal hlavu skloněnou, led by se jako vždy bezpečně roztříštil o přilbu, ale v tomto případě se led nebezpečně roztříštil o můj nos (podobný je jitrnici dost). V hlavě to jen zadunělo, v krční páteři to nepříjemně škublo - naštěstí bez následků a v uších mě zazněl tón televizního signálu po vysílání - tedy monotónní hučení. Na hezkou moderátorku ohlašující ranní zprávy jsem čekal zbytečně …. Pochopitelně jsem si nemohl dovolit chytit se za hlavu, jak velí pudy, když do ní dostaneme ránu. Dále jsem musel držet lano a jistit parťáka a pramenům krve z nosu jsem nechal volnou cestu až k mým ústům. Pavlovy zbývalo překonat poslední 4m souvisle převislé stěny. Nohy mu skrze tupé hroty maček dramaticky smekaly (nemůže sehnat nové) a občas zůstal viset jen v cepínech, což nebylo moc optimistické, zvláště když jsem si byl vědom, jak nesourodý led to je (možná je konec května opravdu příliš pozdním termínem k lezení na takovém séráku, trochu více zimy by neuškodilo). Tlačil jsem Pavla očima nahoru a modlil se ať nespadne. Možná by hodil do vývrtek kyvadlo až ke mně a dostal bych další pořádnou ťavku mezi oči jeho mačkama - tentokrát „K.O.“. „Jeď Pavle! Dávej, dávej!“ hecuju ho a Pavel to dal … Na hraně stěny jsme se vystřídali a já jsem pokračoval ukloněným ledovým polem k závěrečnému žebru. Zaschlá krev z poraněného obličeje se mi dostala na jazyk a já se podivil: “Ty vole-chutná to jako prejt!“ To však vážení přátelé není všechno, co se odehrálo tohoto květového výkundu! Po sestupu k údolnímu ledovci (docela štreka) jsem se s Pavlem rozdělil. Já pokračoval k našemu Base Campu (Komplex Franz Joseph) a Pavel to otočil eště jednou k bivaku pod naší stěnu (1200m převýšení po rozbředlém sněhu). Ze své skrýše pod balvanem vytáhl láhev vína se skleničkami a šinul si to po náročném výstupu znovu nahoru. V Bivaku na něj totiž čekala jeho choť Vevina, která si usmyslela oslavit své narozeniny poněkud romantičtějším způsobem, než je zvykem - přelezem Palavičiho Kuloáru. A Pavel jako galantní muž jí oné romantiky dopřál vrchovatě. To co následovalo pak, znám jen zprostředkovaně z barvitého povídání přímých účastníků, kterými byli: Vevina, Pavel, Ríša. Po noci oslav v docela přeplněné bivakovací šachtě (předpověď na následující den byla docela příznivá, čehož využilo mnoho horolezců), začalo dost pršet. Ti, co bivak opustili učebnicově v brzkých ranních hodinách (4hod) docela brutálně promokli a museli to otočit. Naše ospalá trojka jen počítala dvojice vracející se kolem bivaku dolů až do té doby, kdy se stěna totálně vylidnila. Kolem deváté ranní jsem zdrcené sestoupivší horolezce potkával už i já v Base Campu a předpokládal jsem, že zanedlouho se přivítám i se svou výpravou. Mezitím, co jsem si chystal utěšující řeč poraženým, mě přišla SMS od Pavla: „Už se to roztrhlo - vyrážíme“. Hm - Pavel stručný jako vždycky. „Aha“ pomyslel jsem si. “Počkali až přestane pršet a teprv teď se rozhodli pro sestup - dobře udělali“. Jenomže všecko bylo jinak. Tři malé tečky se začaly od bivaku vzdalovat směrem nahoru a ne dolů! Slovem „Vyrážíme“ měl Pavel na mysli - Jdem nahoru! Ano! Poněkud nekonvenčně zahájili výstup na nejvyšší horu Rakouska severní stěnou - až v 9.30! To se ale v danou situaci ukázalo jako nejlepší tah. Pravda - během výstupu se dále potýkali s nepřízní počasí, ale na sestup v horní části kuloáru už nikdo z nich neměl pomyšlení. Ten den byli jediní, kteří se Palavičiho kuloárem prokopali až na vrchol, přičemž adeptů bylo toho dne opravdu hodně … Opravdu intenzivní víkend pro Pavla Kryzeho. Dvě cesty v severní stěně Grossglockneru za víkend - to je opravdu nářez.

23. - 24.5.2009

Theo-Riml-Gedenkweg 90‘+ 300 m
Kuba Novák ,Pavel Kryze

Palavičiho kuloár 55‘, 3 + 600 m
Pavel Kryze, Petra „Vevina“ Tesařová, Richard Jurečka.

Všeobecné informace hodící se v severní stěně Glockneru:
Silnici na Franz Josef otevírají v květnu-podle momentálního stavu napadaných lavin.
Květen – červen je rovněž nejvhodnější doba pro lezení těch různých gajblů ve stěně. Firn je měkký tak akorát, tedy žádné lezení po předních hrotech, ani žádné se boření po kolena. Toto příznivé období způsobuje velkou narvanost bivak šachty ve 3200m.n.m. Ačkoliv je bivak určen pro 6 až 8 osob, natlačí se do něj lidí daleko víc, než je zdrávo. Namakanější místňáci to řeší tak, že na noc v přeplněném bivaku rezignujou a na vrchol Glokneru si to šinou od Franz Josef v jednom zátahu (1800metrů převýšení! Noční pochod po ledovci vyžaduje značnou znalost terénu.) Září - říjen, je rovněž v pohodě - hora je v toto období docela vyčištěná. Gajble nejsou už tak pohodlné jako v květnu (přes léto značně zfirnovatí, takže je to o lýtka), ale případný na podklad dobře navázaný první sníh postup značně ulehčí. Toto období není mezi lezci tak populární, takže bivak šachta je většinou téměř prázdná. Jestliže si chcete v bivaku zachovat těžce vydobyté pohodlí, shazujte na přicházející horolezce kameny a mohutným řevem je nuťte k ústupu. Bivak je pro jeho obyvatele umístěn strategicky velmi dobře. Kuba Novák