Tak jako většinu jiných velikonoc jsme se i ty letošní rozhodli strávit někde jinde, než na rodném Slovácku. Letošní volba pak padla na chorvatskou Paklenicu s vyzývavými stěnami Anica Kuk a Debeli Kuk, kde jsme se na úvod sezóny hodlali pořádně rozlézt. Vybaveni průvodcem od Kuby Nováka a starým, prudce neaktuálním, originálním průvodcem jsme tedy ve čtvrtek brzy ráno dorazili v sestavě Jelen, Mário, Petra a já do Starigradu, ubytovali se v kempu Vesna, spali a lehce se rozlézali v lehčích cestách v úvodu kaňonu.
V pátek ráno jsme se pak nabourali do Aniče. Jelen s Máriem nastoupili do cesty Welcome - to hell or to paradise? za 9- a já s Petrou do cesty Šubara direkt za 8+. K cestám lze říct asi tolik – Šubara je vytrvalostní cesta s vyrovnanými délkami s jednou tvrdou vypalovačkou za 8+. Klíčová délka vede v úvodu po slušných chytech, ze kterých se traverzuje doleva přes malé lišty a bočáky s mizernýma nohama a pokračuje převislou spárou ke štandu. V této délce jsem prostě na OS neměl. Cestu jsme lezli jen s expreskama, ale ten kdo se rozhodne pojistit se nějakým tím friendem, ho může využít v závěru předposlední délky a v délce poslední, kde je už lezení lehčí, a proto je tady nýtů už jen poskrovnu. Ale jak říkám, expresky stačí. Welcome je, jak už číslo v obtížnosti naznačuje, těžkou cestou, do které pánové optimisticky nastoupili taky jen s expreskama, což jim kromě báječných sportovních zážitků přineslo i několik hezkých momentů, spojených s morálovým lezením vysoko nad posledním jištěním. Cesta je prostě někde odjištěna velmi dobře a jinde dost blbě. Tam kde nýty nejsou se dá většinou něco narvat třeba do spáry, ale když s sebou nic nemáte, jde to těžko. Samotné expresky prostě ve spárách drží poměrně špatně. Cesta v každém případě Jelena s Máriem docela zaujala, takže se snad v dohledné době pokusí o RP přelez, což by byl parádní výkon, za který jim rád koupím pár piv.
Další den lezl Jelen s Petrou v soutěsce v jednodélkových cestách a já s Máriem jsme si šli odpočinout do cesty Senza Pieta v Debeli Kuku. Cestu jsme zkombinovali s nějakou variantou a je možné říct, že je to ideální volba na den, kdy se nechcete příliš znavit, nebo kdy máte za sebou něco těžkého a potřebujete si lehce vydechnout. Jde o lezení s nejtěžším momentem za 7+ a charakter chytů je klasický Paklenický – tedy ostré chyty nebo spáry.
V neděli jsme dali rest day s výletem do Zadaru a koupáním v moři (koupal se tedy jen Mário a já) a poslední den – na velikonoční pondělí, jsme se opět navezli do Debeli Kuku. Déšť, který spadl na Paklenické stěny se bohužel podepsal na kvalitě lezení, ale i tak jsme si to opět užili – Jelen s Petrou v Senza Pietě a já s Máriem v Sedmém kontinentu. Sedmý kontinent je poměrně pěkná cesta se čtvrtou klíčovou délkou za 9-. Tady na lezce čeká nejdříve silová převislá spára, nad ní silově technický boulder přes bočáky a konečně už lehčí dolez ke štandu. Lezení jsme si v rámci možností poměrně vychutnávali, ale totálně promočená stěna v posledních metrech závěrečné délky nás poslala zpět na zem a zavěsili jsme tak v této cestě, jak se říká, pytel. Aspoň jsme během slanění vysvobodili holky z hlavního města Prahy (tuším Lucku a Míšu), které se i s lanem zasekali při slanění z vedlejší cesty na jednom ze štandů a udělali jsme tak pěkný dobrý skutek.
Dobrý skutek naopak neudělala posádka vozu s nápisem Top Office na brněnské SPZ, která si postavila stany v kempu vedle nás. Tito podivíni vstávali pravidelně v 6:20, začali se vším třískat a hlasitě si povídat. První den probírali pod vedením jejich vůdce v časných ranních hodinách teorii lavin a počasí v horách, což jim vydrželo až do doby, kdy všichni v jejich v okolí začali nasraně vylézat ze stanů. To byl okamžik, kdy horalé, vybaveni čerstvě nabytými znalostmi o nebezpečnosti deskových lavin, nastoupili do vozu a odjeli směr Paklenica, kde se jali podnikat odvážné túry ve čtyřkových a pětkových obtížnostech v jednodélkových cestách v přední části kaňonu. Poslední den naši sousedé změnili taktiku a překvapili nás tím, že nás vzbudili již v noci před půlnocí, kdy se vrátili nažváchaní z hospody a potřebovali všem obyvatelům kempu sdělit jejich dojmy z dobrodružství, které zažili v Paklenických stěnách. Tento zážitek alespoň konečně přispěl k mému definitivnímu rozhodnutí, že při podobných lezeckých výletech do lezeckých oblastí, které jsou vybaveny nějakým tím ubytovacím zázemím, budu v každém případě spát někde v baráku. Apartmánů, bungalovů, hotelů atd. je všude dost.
Ale ani tento nepříznivý dojem nezkazil celkové pocity z výletu do Paklenice. Myslím, že všichni účastníci zájezdu jej hodnotí jako kvalitně strávený čas. Dobré to bylo. Lezení zdar! Jara
 |
| Anica Kuk |
 |
| Jelen ve Welcomu |
 |
| Petra v Šubaře |
 |
| Mário na štandu Welcomu |
 |
| Zasněžený hřeben Velebitu |
 |
| Momentka ze sestupu z Anice |
 |
| Mário |
 |
| Jara |
 |
| Krásný panelák v Zadaru |
 |
| Zadarský záliv |
 |
| Zadar |
 |
| Mário, koupající se v moři |
 |
| Svařování nedobrého vína |
 |
| Je dobré teple se obléci |
 |
| Mário a Sedmý kontinent |
 |
| Výlez z délky za 9- v Kontinentu |
 |
| Místní lezec |
 |
| Debeli Kuk |