Podzimní návštěva u žabožroutů

Krásné babí léto pokračuje, ale já už mám doma splněno a tak  jak jsem napsal již dříve vyrážíme 20.října vstříc deštivému jihu, kde si, jak doufám, zhojím zničené prsty z pověstných vaňousovských  lišt.  Odjezdu předchází páteční poslední rozprava nad tím, kam vlastně vyrazit, neboť plánů je mnoho, ale počasí opravdu neslibuje podle předpovědi nic moc dobrého a to od Francie až po Slovinsko. Zavrhujeme všechny alternativy včetně největšího favorita – Tarnu a po obědě vyrážíme v silné sestavě – Kvak, Lea, Pepa Straka a já směr Vídeň. Jsme rozhodnuti navštívit oblasti v okolí Nice, Monaka a Monte Carla. Volíme ideální cestu směrem na Villach a odtud dál po dálnici napříč celou Itálií a o druhé ráno po cca 1200km uléháme ke spánku na váze na konci vesnice Castelbianco v Itálii, kde jsme chtěli navštívit místní oblast. Počasí však dostálo předpovědi a po nočním dešti je ráno vlhko jak v tropickém pralese, z tohoto důvodu měníme plány a vyrážíme dál po dálnici do Francie do oblasti Castillon, která se nachází asi 7km nad Mentolem, prvním sjezdem z dálnice za hranicí Itálie s Francií. Ve fungujícím informačním středisku v Castillonu se doptáváme na parkování a vodu,Kvak s Leou navíc zjišťují, že je tu k dispozici bezplatně internet. Auto parkujeme za zatáčkou u lomu nad viaduktem, pro jistotu nechávám otevřenou i přihrádku u spolujezdce, aby bylo vidět, že v autě opravdu nic není a cestičkou pod viaduktem se vydáváme ke skalám. Pepa s průvodcem nás vede nejdříve k prvnímu sektoru, který nás ale vůbec nezaujal a tak scházíme zpátky na chodník a míříme k tomu správnému sektoru. Po cestě zaznamenáváme první ztráty, Lea věrna své tradici padá a daří se jí vykloubit palec na levé ruce. Sektor Arcade v Castillonu připomíná v mnohém známou Mišju peč ve Slovinsku, výška stěn do 30-ti metrů a převisy do 10 až 12-ti metrů. Celí nedočkaví se vrháme do prvních cest, začínáme na 6b+ a pomalu přidáváme. Počasí je k nám milostivé, je zataženo  a tak se dá dobře lézt, za slunečního svitu bychom se zde ugrilovali, neboť Castillon je typická oblast na zimu, otočená na jih a přímo ovlivňovaná mořem. Lezení je úžasné, konečně pořádné chyty v ruce, spousta krápníků, rozbité prsty mohou odpočívat, zato se pořádně nadřou kolena a večer jsou pěkně rozedřená. Platí heslo, když už nevíš co by, založ koleno o krápník a zcela jistě odpočineš. Uvolněný styl lezení má za následek výborné výkony, Kvak dává na OS cestu Dumm za 7c a mně se daří zvednout si své maximum v cestě Lost Eden Part 1 na 7b OS „PP“, neboť v cestě jsou nacvakané expresky, hned po mě to dává Pepa na Flash a v tu chvíli netuším, že je to můj nejlepší výkon zájezdu. Chvíle při jištění nám zpestřují místní řidiči automobilů a motocyklů, kteří po silnici pod námi jezdí ve stylu „Rallye Monte Carlo“ a občas nás dokáží dobře pobavit divokými kousky a také Lea, která si způsobuje úraz kolena a tak pomalu přemýšlím, čím bude dále pokračovat. Druhý den je počasí opět stejné a tak se opět vrháme do dalších OS, není prostě čas ani chuť nic nacvičovat, jedinou výjimkou je Kvak, který se pustil do první délky známé cesty Mortal Kombat 7c+ ( celá cesta 8b) a na třetí pokus ji vylezl, poté přidal ještě jedno 7c OS a mohl být s úvodem spokojen. Já si jako závěrečnou cestu v oblasti zvolil Minotaura, o kterém náš  internetový průvodce tvrdil, že je 7a+, pustil na OS, ale po zakoupení tištěného průvodce jsem zjistil, že je v něm pouze za 6c+ a pak prý v tom mají pořádek. V noci na pondělí přišel déšť, přesně jak pravila předpověď a tak jsme v bývalé kanceláři lomu uvařili, sbalili věci, podívali se v Castillonu na internet na výhled počasí a v rámci restu se vydali na projížďku, jak jsem říkal, po stopách „Rallye Monte Carlo“.  


Castillon - dopolední
tvrdá příprava




Castillon - sektor Arcade
celkový pohled




Kvak - Doom 9
Castillon - sektor Arcade




Mortal Kombat part 1 - 9+





La Turbie - levé sektory

Přes Sospel jedeme směrem na Peillon, o kterém uvažujeme jako o další naší zastávce, vzhledem k tomu, že prší ani skály nehledáme a jedeme přes Nice až do La Turbie, větší vesnice, která se nachází cca ve výšce 550m nad mořem přímo nad Monakem, zde také na parkovišti nad skalami končíme přejezd  a přespáváme, noc je opět deštivá, avšak ráno již slunečné. Předpověď vychází stoprocentně. V noci sleduji chvílemi fotbalový zápas Monaka s Remeší, na tu dálku je to legrační,  a neustálé přílety a odlety taxi helikoptér na heliporty do Monaka. Ráno jedu zakoupit tištěného průvodce do trafiky v La Turbie a jím vybaveni se vydáváme na prohlídku skal, stačí necelá hodina a jsme rozhodnuti ihned přejet do Peillonu, neboť místní kolmý břizolit s dírkami nás vůbec nenadchnul, i když výhledy od skal jsou krásné. Po chvíli hledání jsme na tom správném parkovišti, i když místo sedmi kilometrů jsme najeli asi patnáct. Přístup ke skalám je značen v průvodci poněkud nejasně a tak místo zleva, obcházíme kopec zprava a až po více než dvou hodinách chůze ( místo třiceti minut )cestou necestou sutí nesutí nacházíme ty správné sektory. Volíme sektor La Grotta, nejvíce nadšen je z něj Kvak, kterému bude místní silově vytrvalostní lezení vyhovovat. Celí zničení z chůze na slunci vylezeme s Pepou  jen tři cesty a máme dost, pak už sledujeme Kvaka, jak dává na OS kombinaci dvou cest, předvádí nám demonstraci neuvěřitelné vytrvalosti, protože je v cestě snad hodinu, nakonec jej Varianta Johny Guittar pouští a 7c+ je v kapse. Pomalu se stmívá a již správnou cestou míříme na parkoviště, je to opravdu ani ne půl hodina pohodlné chůze s překvapením na závěr, neboť cesta začíná tři metry od našeho zaparkovaného auta. Nocujeme, stejně jako dvě auta Francouzů, na parkovišti a ráno již pohodlně vyrážíme opět do La Grotty, ostatní sektory ani nezkoušíme, jsou prostě oproti ní moc kolmé a mocně do nich svítí.  V La Grottě  nám po oba dny dělali společnost místní a byla radost se na ně koukat, ještě se je co učit, zejména se mi líbily jejich vychytávky z chrániči  nad koleny, které při častém zakládání kolen člověk velmi ocení. Druhý den jsem se zpronevěřil stylu OS, neboť cesta Cent mille pattes za 7a+ se mi svým převisem líbila natolik, že jsem si ji vylezl PP. Tohle prostě v Krase nemáme a je nutno přiznat, že OS je zde značně těžší než RP. Na OS přišla mně i Pepovi jako min. 7b i víc a na PP se mi zdála tak max. za 7a, stejně jako jiné cesty skrývala spoustu fíglů, ale nezvyk na krápníky dělá své. Kvak završuje své působení v La Grottě OS cesty Batman  za 7c+ a Lea nám naopak předvádí krásné drama, které by nenapsal ani Shakespeare, při cvakání slaňáku v Mathildě, stojí asi tři čtyři metry nad posledním, chce cvakat, ale ve chvíli, kdy chce dát lano do karabiny jí opět vyskočí vykloubený palec, když se to stane několikrát, tak v posledním zoufalství cvaká slaňák do kříže a všichni si oddychujeme. S posledními paprsky odcházíme ze skal a noc trávíme opět na parkovišti, ráno si užíváme, čeká nás další rest.


Peillon - sektor La Grotte




Lea v obvyklé situaci
ošetřování zraněného kolene




Pohled z Castillonu
na Mentol a moře




Lea - Peillon - La Grotte
La Discrete 7a





Vesnička Peillon

Rozbalujeme všechny věci, které jsou navlhlé a sušíme je, předchozí deštivé dny vykonaly své. Výhled z parkoviště na hory je pěkný a tak není kam pospíchat, po obědě vyrážíme, ještě si odskakujeme do Peille, historické vesničky, kde někteří z nás splňují rodinné povinnosti a kupují dárečky domů.  Pak už nás čeká cesta do Mentolu, s nezbytnou zastávkou na koupání v moři, kde opět najíždíme na dálnici a míříme do Castelbianca. Na tuto italskou oblast vlastníme jen průvodce z netu a tak skály hledáme poněkud komplikovaně, máme však štěstí, majitel hospody na konci Castelbianca u váhy ví o co jde a tak nám dává rady a přidává průvodce dalšího sektoru. Ještě za večera se jdeme podívat do sektoru u silnice, ale ten je po předchozích deštích pořádně zateklý. Po noci strávené na Pik Nic placu jedeme k hornímu sektoru Euskal. Auto necháváme na parkovišti u výrobny substrátu přímo naproti hromad hnoje a po pěšince vyrážíme nahoru ke skalám. Sektor Euskal nabízí cesty od 6b+ do 8a v mírně převislé až převislé skále. I on je místy zatečený. Lezení je naprosto odlišné od předchozích oblastí, neuvěřitelně vytrvalostní cesty s mnoha oblými chyty, kdybych nebyl na vápně, myslel bych si,že jsem na žule na Rovišti, za pořádnou lištu je člověk velmi vděčný. Zde se nám až na Kvaka zase tak moc nedaří, ale lezení se nakonec líbí všem, Kvak na druhý pokus dává mokré 8a a Lea nám předvádí hrůzostrašný asi devíti metrový pád hlavou dolů. Místo politování dostává ihned vynadáno, že si nechytila rukou lano, bere si to k srdci a další pády jsou již ukázkové, přesto bezkonkurenčně získává titul „Letec zájezdu“. Lezení završuje koupání v krásné říčce, které si všichni velmi pochvalují, nakonec voda není ani tak studená jak se zdála na první pocit.


Peillon - ranní siesta




Castelbianco - sektor Euskal




Kvak - Castelbianco - sektor Euskal
Escalade Fanatico 8a




Kvak - Castelbianco - sektor Euskal
Escalade Fanatico 8a



Po večeři opět sedám za volant a měníme oblast, míříme pomalu domů a chceme se zastavit v kdysi vyhlášené oblasti u Vicenzi  v Lumignanu. Dojíždíme v noci a po chvíli hledání nacházíme parkoviště se záchody a vodou, které místní pro lezce vybudovali zřejmě proto, aby měli od nich klid. Ráno se nám odhaluje Lumignano v celé kráse, dalo by se přirovnat k Pálavě, z roviny táhnoucí se od moře najednou vyrůstá rozsáhlý ohraničený masiv. Sektory jsou otočené na jih a tak je zde pořádně teplo, ani se nám nechce moc lézt. Místní materiál nás, až na Pepu, nijak neuchvacuje, většinou kolmé lezení s nějakým bříškem a ostré díry a dírky o pěkný chyt člověk ani nezavadí. Vzhledem k tomu, že je to poslední den lezení, tak už nikdo netlačí na pilu a lezeme na pohodu. Kvak s Leou toho nechávají po třech cestách a už vůbec nemají chuť, jejich rozkladná morálka působí i na mě s Pepou a tak to balíme, děláme pozdní oběd - svačinu a po čtvrté vyrážíme směrem na Benátky, pak již jen dálnice, kafe v Mikulově a ve dvě v noci jsme doma jako na koni, po důsledné očistě uléhám ve čtyři ráno a po poledni vyrážím na oběd do své oblíbené hospůdky na Holštejně, prostě všude dobře doma nejlíp. 


Castelbianco - příklad kvalitního
 jištění prvolezce při OS




Castelbianco - říčka




Lumignano, sektor Classica 3
Margherita 7a+
  






A na závěr něco
ze zákonů přírody

Shrnutí:

Z Brna do Castillonu cca 1300km - dá se to odjet za cca 13-14 hodin v závislosti na zácpách ve Vídni. 10-ti denní rakouská dálniční známka 7,60 E. Dálnice Villach – Mentol jedním směrem cca 45 E, lépe platit v hotovosti, kartu mi to nějak nebralo.

Castillon – parkování nad historickým viaduktem, ke skalám po pěšince pod ním, voda ve vesnici v kašně, v informačním středisku volně přístupný internet, spát se dá buď  směrem na Sospel v hájcích či v kempech v Sospelu, v Castillonu poněkud problematické spaní. 

La Turbie – spát se dá na parkovišti nad skalami u pevnosti (dnes Telekom), pěkný výhled na Monako, ale skály nic moc, voda v La Turbie- kašna, na malém náměstíčku je vedle hospod trafika s časopisy, kde lze koupit průvodce po oblastech v okolí Nice -  cena 29 E, ale stojí za to. Nevýhoda, že je víc zavřená, než otevřená, otevírací doba je jen na papíře.

Peillon – výborné lezení, parkoviště za odpočívadlem, dá se přespat přímo na něm s výhledem na sever na hory. Voda v Peille, cca 2 km, buď v kašně nebo na veřejných záchodech, které jsou otevřené 24 hod denně. Peille stojí za prohlídku, má bohatou historii. Chodníček k sektorům La Grotte a okolním začíná vlevo na širší straně parkoviště, kopec se obchází zleva!! Hlavně ne zprava!! K sektorům je to necelých 30min.  

Castelbianco – z dálnice( sjezd Albenga ) asi 12km do vnitrozemí, asi 20km za oblastí Finale – Ligurie směrem na Francii. Sektory se hůře hledají, spodní sektor se nachází za lokalitou ( hnědé cedule ) Teccio, nikoliv že se projede vesnicí Castelbianco, jak praví průvodce na Lezci, za skalním ostrohem na pravé straně a je vidět ze silnice, hliněné parkoviště před mostkem na pravé straně, za ním cestička k sektoru. Sektor Euskal se nachází tak cca o 3 km dále po silnici, minete bílou ceduli konec Castelbianco, za ní je po cca 0,7km výrobna substrátu na pravé straně a nad ní jsou ve svahu vidět skály, z parkoviště přes mostek a za ním doprava do svahu.

Lumignano – Sjezd z dálnice Vicenza  východ, pak asi 14 km po místních komunikacích do obce Lumignano, na konci vesnice nalevo je parkoviště s WC a vodou z fontánky, součástí jsou i dva stolečky a altánek. Sektory jsou otočené víceméně k jihu a hlavně potkáte různé díry, ovšem daleko horší kvality než třeba v Buoix. Některé oblasti lze najít na www.nice-climb.com   Vladimír Vlk Wolf