Lofoty 2005

Už ani nevím jak jsme přišli na to jet na Lofoty, ale asi nám to přišlo jako velice dobrý nápad, tak jsme posháněli skromné informace o tamějších končinách, narvali Pipovu ubohou felicii  až po střechu jídlem, matrošem,  chlastem a velkými plány  a vyrazili na sever. Po dvou dnech jízdy, zmlácení jak čokli, jsme byli konečně na ostrově Moskensøy, jednom z jižnějších ostrovů Lofot. Stěny a otravné mouchy všude okolo, takže jsme omrkli terén, nachytali večeři a šli se vyspat na zítřejší seznamování s terénem.


první trajekt




racek




bdělý řidič




...a další trajekt




Moskensøy, tam někde je malström




stěny všude okolo




zase samé stěny




chytání večeře




racci




první večeře


Ráno svítilo sluníčko (stejně jako odpoledne nebo o půlnoci) takže  nezbylo než jít se trápit do stěn. Vybrali jsme cestu Sjørbis 6+ v nasluněné plotně Reinesveatu. Pip tvrdil že na 3 délky. Takže proč ne. Já s Káťou, Pip s Jančou. Po 4 délce mi začalo být lehce divné, že pořád nevidím konec cesty. V puse už jsme měli jak na sahaře a mizera Pip se smolil délku pod náma, tak jsme mu ani nemohli vypít vodu. Nu což, ještě že 100 metrů vedle hučel vodopád, to udělá člověku moc dobře.  Nakonec to mělo 7 délek, nutno říct, že docela pěkných a po slanění z Pipa vylezlo, že popis cesty měl pokračování na druhé straně..no nezabili byste ho? Touhle stěnou jsme si odškrtli lezení na prvním ostrově a vydali se dál na sever. Cestou jsme míjeli krásné písčité pláže  i zdejší rybáře na mostě, kteří tahali jednu rybu za druhou, aby je pak omlátili o obrubník a hodili do kýblu.


Sjørbis 6+




Janča




výhledy ze stěny




slaňování




chcíplá medůza




parádní místo na koupání




místní hřbitov


Na dalším ostrově (Austvågøy) jsme se utábořili , vyspali a ráno že zajdeme k Prestenu , místní vyhlášené stěně, omrknout situaci a vybrat cestu.  Tak se i stalo, ale bylo příšerné horko, takže na lezení nebylo ani pomyšlení, ale zase se dobře koupalo. Nikdy bych neřekl jak parádní je koupání v severním moři.  Taky prohlídka městečka Hemingsvaer stála za to, jestli tam někdy budete, určitě si ji nenechte ujít, stejně jako prohlídku místního krámku se sklem a různým rukodělným zbožím, kde přímo před zákazníky vyfukují skleněné věci. Protože horko nepřestávalo, rozhodli jsme se s Pipem nastoupit do stěny až večer kolem deváté. Cestu jsme vybrali Korstoget za 8 UIAA, 11 délek, od pohledu moc pěknou a šli do toho. Skála sálala jak dobře vyžhavený radiátor, moře šumělo, mouchy žraly, no pěkně to začínalo. Naštěstí kolem půlnoci kdy jsme se dostali do nejtěžší délky už bylo příjemně a tak jsme si to pěkně užívali až do osmi do rána, kdy jsme vyvrcholili a čekal nás už jen trek přes půl ostrova zpátky do kempu. Po dobytí Prestenu, potažmo sebe, jsme se v kempu dali do předstírání spánku, ale moc to nešlo. Hovada žraly příšerně, tak nezbylo než přejet někam jinam. Lofotská příroda je docela agresivní, obzvláště hmyz. Ať už jsou to mouchy, komáři, hovada nebo jiná havěť, všechno je velice žravé a vyskytuje se v hojném počtu.


Presten




... ty tečky ve stěně jsme my ...




půlnoční slunce




lezení nejtěžší délky (8UIAA)




Hemingsvaer




za kopcem je drak



Když jsme dojeli do Svolværu a obhlédli místní dominantu dvojkozy vypínající se nad místním hřbitovem, řekli jsme si že tento kvak nemusíme a zajeli do oblasti kousek odsud. 

A je to tu zase…stěny všude okolo takže nezbývá než lézt. Nejdřív s holkama Colibrien za 7-, 5 délek na Trollfestingenu a další den s Pipem Odins bow za 8 A1 UIAA, 6 délek (+ 2 nástupové z Colibrien) na té samé stěně. Též moc pěkné až na 2. délku, která byla totálně mokrá a nezbylo než ji háknout…

Pomalu už začínala odcházet perioda pěkného počasí a tak už jsme nic dalšího kromě krátkých cest na útesech nad mořem nelezli, konečně si pořádně zarybařili a jeli dál na sever. Rybaří se tady za přílivu na útesech nebo u mostů. Ty které jsou na ryby nejlepší bývají označené krvavými fleky u obrubníků, jak o ně místňáci otřískávají své úlovky. Chytá se na třpytky nebo na živé rybky. Nevím jestli je to povolené, ale funguje to báječně. A čím větší návnadu dáte, tím větší rybu chytíte. To jsme bohužel zjistili až na konci když jsme přišli o obě třpytky.



Janča v nástupu Colibrien




Janča v poslední délce Colibrien




a jdeme hákovat (Odins Bow)




hákování v Odins Bow




hákování v Odins Bow




jedna z osmičkových délek, Odins bow




hornický výlez z Odins Bow




výhledy ze stěny




a zase na trajektu




a zase na trajektu




rybí večeře




rybí večeře



Dál a dál na sever…až do Švédska, do národního parku Abisko. Země jezer, vodopádů, sobů a věčně zmrzlé tundry, kterou můžete vidět když se podíváte z kopců na sever.

Tady už se náš výlet začal lámat do té horší poloviny, totiž té, kdy je třeba otočit se a pomalu jet domů.



jedna z peřejí v Abisku




Abisko





Sobi





další z tisíců jezer




duha




sova





cesta domů začíná



Cestou zpátky jsme se zajeli podívat na Stetind, národní horu Norska. Je krásná a vyzývavá, se svými kilometrovými stěnami je to skutečně lákavý cíl. Bohužel nám nepřálo ani počasí, ani čas a tak jsme si na ni nesáhli. No nic, snad příště. Cestou na jih, zpátky k polárnímu kruhu, míjíme desítky žulových monolitů, ale lézt už se nebude, čas není. Taky jsme neopomněli mrknout se na slavné Trollveggen, kilometrové stěny nad parkovištěm plným turistů. Údajně nejvyšší kolmá stěna v Evropě, nahoře dokonce převislá. Občas se z vrcholu řítí basejumpeři, my jsme viděli jen to jak se z vrcholu řítí blok velikosti domu, pěkný pozdrav na uvítanou.



na cestě




Stetind




vrcholová část Stetindu




jeden z desítek monolitů při cestě




cestáři




polární kruh




hospoda na polárním kruhu




Trollveggen




nástěnka na parkovišti




kameny se valí




už je to dole




prach z laviny




cesta trollů



A zase na cestě…tentokrát do národního parku Rondane blízko Trondheimu, kde Pip s Jančou využili místa v autě, které vzniklo zmizením jídla a mnohých flašek, doplnili zbytečně prázdný kufr suvenýry v podobě několika tašek mechů a březových polének a vyrazili jsme na definitivní cestu domů, do Čech.



pták v Rondane




Rondane




Pip sbírá suvenýry




Ovce v Rondane



Něco málo na závěr: Na Lofotech se leze většinou liniemi které jsou přirozeně odjistitelné, protože se tady na fixní jištění nehraje. Takže spáry, kouty a plotny. Nečekejte, že na štandech budou zanechané nějaké skoby nebo smyčky, nýty jsou jen v těžkých úsecích které nejdou přirozeně odjistit a občas na slaňácích. Ty cesty, které se nedají slušně odjistit mají v průvodci napsáno „poor protection“, nýty tam nejsou a bezpečnost se řeší poznámkou v průvodci, že nemáte padat. Lezení i krajina jsou moc pěkné a určitě se vyplatí tam jet. My jsme na tachometru natočili celkově 7000 km , takže je dobré vzít si dost řidičů na střídání a v Norsku dávat pozor na rychlost. Radary jsou časté, pokuty astronomické, stejně jako ceny benzínu (50kč/litr) a ceny jídla. Radary jsou propojené on-line přes satelit, takže když vás nějaký vyfotí a pak vás někde stopne policie, máte se na co těšit. Náš výlet začínal 1.7. a doma jsme byli 16.7. Celý první týden bylo naprosto plechové počasí, vítr nefoukal a na slunku bylo nechutné horko, v „noci“ to bylo o něco lepší. Druhý týden už bylo pořád pod mrakem, občas přeháňky a teplota lehce klesla, asi tak na 15°C. A to by tak bylo všechno. Snad jen že pod pseudonymem já se vyskytuje Pavel Urbánek.

Chlapcom z Everestu '88

Kterýsi večer jsme seděli se členy našeho tréninkového mužstva na Koruně a nějak mne napadlo, že jsme už dlouho nebyli v Tatrách. Nadhodil jsem tedy myšlenku navštívit toto nedaleké pohoří zkušenému horolezci, odchovanému plotnami Batizovského štítu Márovi, a ten, k mému velkému překvapení, souhlasil. Snad to bylo pivem, snad steskem po olišjníkované žule, čert ví. Nicméně o měsíc později jsme skutečně zapřáhli koně do Transportéru a vyrazili vstříc rozeklaným pahrbkům kdesi na východě.

Za cíl naší cesty jsme vybrali Jastrabiu věžu, která charakterem cest nejvíce vyhovovala našim sportovním ambicím. Původně jsme chtěli lézt Sunset Boulevard za 9-, ale vlhkost materiálu po několikadenních deštích nás celkem odpudila, a proto jsme si vybrali náhradní program – cestu Chlapcom z Everestu ´88 za 8, která byla víceméně suchá. Pod nástupem do první délky jsem si na sebe navěsil 10 expresek a abych dodal našemu Tatranskému počínání na důležitosti, připnul jsem si na sedák i malou sadu stopperů a pár malých friendů. Dlužno ovšem říci, že jsem ze všeho horolezeckého materiálu použil jen ony expresky a dvojku friend, který jsem nacpal do spáry ve třetí délce jen z toho důvodu, že jsem věděl, že ve čtvrté - kompletně vynýtované délce, už nebudu nic podobného potřebovat a bylo mi líto, že bych se s tím vším táhl celou cestu zbytečně.

Cestou jsme prostoupili bez zvláštních potíží, naději na OS přelez nám ovšem vzal krátký úsek v první části poslední délky, kde se bohužel vyskytují nelehké technické vyvažovací kroky s nohama i prsty v lišejnících, což jsem bohužel na bouldrovce letos trénoval jen velmi málo. Po krátkém odsednutí byla tato délka a tedy i celá cesta odlezena AF.

No, a nastalo slaňování. V počínajícím dešti jsem se těšil na čaj a tatranku v relativním suchu pod šutrem, mé těšení však překazilo zakousnuté lano kdesi vysoko nad námi, které odolávalo i váze našich obou svalnatých těl. Nedalo se tedy nic dělat, jednoho lana jsem se chopil já a po druhém začal k deštivým nebesům stoupat Mára, vybaven moderním přístrojem Gri-gri, který měl zabránit jeho průletu do hlubin. Po nekonečné době, během které jsem přimrzal ke štandu a dlouhou chvíli si krátil přešlapováním z pravé nohy na levou a zpět se Márovi podařilo špagáty vysvobodit a poslední vzdušné slanění nás dovedlo zpět pod stěnu. Tímto vzdávám hold Márovi za bezchybnou ukázku hasičského cvičení v kulisách temných velikánů. No, a protože dál bylo hnusně, tak jsme jeli domů. Mám však takový dojem, že jsme spolu s Márou nebyli na Jastrabce naposled ...

 

Shrnutí:
5.7.2005 – Chlapcom z Everestu ´88, Jastrabia veža, 8 UIAA, přelezeno stylem AF

Zhodnocení:Krásné lezení  + 20 bodů
Chůze na nástup do kopce  - 2 body
Chůze na nástup do kopce s batohem  - 3 body
Mára neviděl kamzíka  - 5 bodů
Já jsem kamzíka viděl  + 5 bodů
AF  - 5 bodů

Výsledek: + 10 bodů, což je velice dobré

Jara Blatný

 

Márovy fotky z lezení a má jedna jediná fotka, na které se válím pod šutrem ...

 

 

Les Droites - březen 2005

SV stěna Les Droites, cesta couloir Lagarde TD+, led (když nateče) 80°, lezli jsme 12. až 13. března 2005.   Pavel Urbánek a Pavel Kryze



Večerní Kryze před výstupem,
v pozadí Les Droites




Nástup do cesty




Ve stěně




Štand nad klíčovou délkou (80° firn)




Ranní výhledy od bivaku

Ranní výhledy od bivaku




Na hřebenu



Listy z Thajska - 2005

1. dílMarek DĚDY Zavřel, Jaromír LARGE Ludvík

Je 2.3.2005, 9.05 a my odlétáme směr Kiev. V 11.05 dosedáme na panelovou plochu Kievského letiště a čekáme na navazující let ve 14.40 směr Bangkok. 14.40 z neznámých důvodů neodlétáme. V 16.00 stále neodlétáme, ale otevíráme láhev ostrého alkoholu, kterou jsme měli připravenou do letadla. Je 17.00 a stále neodlétáme (turisti se začínají bouřit). 18.00 láhev dopita, my jsme našrot, ale stále neodlétáme. Hurá, je 19.00 a konečně nasedáme do letadla. 20.00 stále neodlétáme, bezpečnostní služba vyvádí z letadla opilého pasažéra (nás si asi nevšimli). 20.30 konečně start. Cesta probíhá v poho, jen Jaryn drží protestní hladovku aby nasral leteckou společnost, se kterou cestujeme. Nenasral, ale já měl od všeho dvě porce jídla i pití, takže good fly. V 11.30 přistáváme v BKK a okamžitě se snažíme zajistit náhradní let (naše ranní letadlo je v prdeli). Snížili jsme se k drobnému podvodu a za chvíli už sedíme v přeplněném letadle a cestujeme v bussines class. Toš, dost dobré... 13.30 přistáváme v naší cílové destinaci, nasedáme do taxi, následně do lodičky a v 16.00 už do sebe lijeme prvního Changa na Ton sai u přítele Tuly.

Tak to je prozatím vše, příště už polezeme. Ahoj Marek a Jaryn

 

2. díl
Motto týdne:
"Stejně tě to nemine ty kundo, budeš muset mrdat" - Jaryn promlouvá ke kočičce, kterou zachránil před nadrženým kocourem. 

Poté, co jsme se pořádně ubytovali a rozkoukali, začalo nás lákat lezení, ne že bychom sem jeli kvůli tomu, ale když už jsme si s sebou vzali věci, tak to vyzkoušíme. První sektor, který jsem Jarynovi představil, se nachází nad jednou z nejhezčích pláží Thajska - Phra nang. Dali jsme asi 7 cest od 6a do 7a+ a Jara byl nadšen, což zpečetil tím, že během lezení vyhulil krabičku cíček (jeho výraz pro cigarety). Vzhledem k tomu, že už zapomněl na syčáky (speciální výraz pro ukrajinské aerolinie), mohli jsme pokračovat v našem rozlézání. Další den jsme lezli v sektoru Eagle wall, kde jsme buchli cesty až třicet metrů dlouhé od 6b+ do 7b+, ale to už jsme byli na sračky (speciální výraz pro tired) a byl jsem rád, že po 25 m lezení v kolmém po ničem držím slaňák. Po odpočinku lezeme cesty asi do klasifikace 7a, jen já dal pokus na OS v 7b+, ale poslední krok byl pro mou výšku nereálný a myslel jsem, že lezu tak 8b. Když jsem mrkl do průvodce, tak tam psali, že je to nádherná cesta pro dlouhé lidi. Budu muset studovat průvodce před lezením a ne po. Po pár dnech jsme se konečně dostali do převisu, kde jsem Jaryna seznámil s jeho novou družkou, kterou bude pravidelně navštěvovat a říkat ji může 7a. Móóóc se mu holka líbila. Teď už se mu už tak moc nelíbí, protože mu nechce dát, ale Jara je bojovník a jen tak
se nedá odbýt. No a já? Já si dal jen tak pro radost a bez stresu na RP Woodoo doll 7c+ a s jedním sezením jsem to hned dal a potom jsem si nacvakal SLONA (tak se totiž cesta jmenuje), který je za 8a, dal jsem v něm dodnes tři pokusy, vždy s jedním sezením. Takže klasika, ale já už jsem otrlý ze Sofie*. Tak syčáci, pro dnešek dost a pokračování za týden.

Zdraví Marek + Jaryn (Ton sai)

P.S. Pod skalou se objevil démon Becko, tak jsme udělali večírek ... 

* pro nezasvěcené - Sofie je cesta v Krasu, ve které si Marek každoročně mnohokrát posedí :)

3. díl
Jak už se nám nechtělo psát a jak jsme se vrátili…

Poté, co jsme napsali dva nepříliš dlouhé a nepříliš záživné články, nás chuť psát opustila úplně. Zapadli jsme do thajského způsobu života a oddali se slastnému lenošení. Je pravda, že i nadále jsme chodili lézt ale intenzita se rapidně snížila. Jediné,co se neustále zvyšovalo, byla spotřeba alkoholu a cigaret. Abychom nezlenivěli úplně, jezdili jsme alespoň na výlety. Jeden z výletů, který jsem plánoval již před odjezdem do Thajska, byl výlet na tsunami zpustošené souostroví Phi phi. Tyto ostrovy jsem v dřívějších dobách navštívil několikrát ale to, co tohle turistické letovisko postihlo, bere dech. Již z dálky, kdy se naše loď přibližovala k hlavnímu molu, bylo patrné, že tyto ostrovy patří k nejpostiženějším místům Thajska. Co mne ale zarazilo ještě víc, byla skutečnost, že o obnovu jednoho z nejnavštěvovanějších míst se stará pár dobrovolníků z Evropy a Ameriky a domorodci jim k tomu fandí, ležíce v hamakách. Jiný kraj, jiný mrav.

Po těchto krátkých výletech a každodenním lezení, jsme se po sedmi týdnech začali pomalu duševně vyrovnávat se skutečností, že se blíží návrat domů. Zatímco jeden z nás to bral statečně, druhý zvýšil spotřebu alkoholu na dvojnásobek a srovnával se s tím po svém. Vzhledem k tomu, že jsme z Ton sai odjížděli jako jedni z posledních, rozlučkový večírek proběhl pouze ve dvou, v prázdném baru s kulečníkem. Cestu z baru si moc nepamatuji ale vzhledem k tomu, že už jsem měl zabaleno, vlastně o nic nešlo. Jara na tom byl podstatně hůř, zabaleno neměl ale i přes ranní nevolnost to zvládl a odjeli jsme včas na letiště. Bohužel…

Potom už jen rutina. One night in Bangkok, dlouhé čekání na letišti, opožděné letadlo a dlouhý let domů. Tečku za naším výletem udělali celníci na ruzyňském letišti, když se nás zeptali, jestli náhodou nepašujeme zvířata, nebo mušle. Poté, co jsme oba zavrtěli hlavami, nás vyzvali, ať naše báglíky protáhneme roentgenem. Naštěstí se víc soustředili na naše lezecké propriety než na sáčky napěchované mušličkama. To byl tedy poslední zážitek na letošních toulkách Thajskem. Marek Zavřel