Thajsko 2006

Ve složení Maruška, Marek a já,  jsem se vydal již po sedmé do mé oblíbené destinace v jihovýchodní Asii a to do Thajska. Vzhledem k tomu, že zima se neúměrně každým rokem prodlužuje, volím stále pozdější termíny odletu, to proto, abychom při návratu nebrouzdali na Ruzyni v sandálech v rozbředlém sněhu. Odlet byl tedy stanoven na 1.3.2006 a opět s mojí oblíbenou leteckou společností Aerosvit z Ukrajiny. Zpoždění se tentokrát nekonalo a kromě jednoho silně podnapilého rusky hovořícího pasažéra, proběhl let v pohodě. V Bangkoku nás čekal ještě jeden přestup do Krabi a po šílené jízdě taxíkem jsme dorazili do Aonangu, odkud nám jela lodička domů na Ton sai. Jen na okraj musím zmínit, že od roku 2000, kdy jsem byl v Thajsku poprvé, ceny vzrostly cca o 70 %. Nicméně jsou pro nás stále příznivé. Asi po třech dnech, kdy jsme se dávali dohromady z cesty, jsme začali i lézt.

Ze začátku to šlo dost ztuha, tedy alespoň mě a rozlézat se s Marekom v osm áčkách taky nebylo nic pro mé netrénované tělo. Zákonitě jsme si tedy museli odpočinout a vyrazili jsme  na výlet na motorkách. To jsem ale netušil, že Marek byl v minulém životě motocyklový závodník a z motorky jsme ho dostali až poté, co mu večer došel benzín. Ale odpočinuli jsme si a plní elánu se vrhli do dalšího lezení. Můj rest z loňska padl nečekaně rychle a tak jsem si mohl do deníčku (v mém případě pouze virtuálního) zapsat své první a zřejmě i poslední 8a. Kdybych tam nebyl s Marekom, tak bych ze svého výkonu měl i radost ale když on  vyleze dvě 8a denně a do toho občas přidá nějaké to 8b…to je v prdeli!!! Musel jsem počkat, až si Marek zkazí oblast tím, že vyleze všechny možné i nemožné cesty  a pak jsme si začali konečně užívat i Thajska. Marušce patří dík, že se o nás tak krásně starala, i bungalov pravidelně uklízela abychom v  tom bordelu našli alespoň základní věci. Můj veliký obdiv patří též Marekovi, který se bez znalosti anglického jazyka seznámil s bezva partou lezců ze Singapuru a během pár dnů je naučil to nejvulgárnější, co český nebo slovenský jazyk skýtá. Oni nás naoplátku naučili to samé ale v Singapurštině. Nakonec jsme si s nimi vyměnili dressy (špinavá trička) a na rozlučkové párty utvrdili naše věčné přátelsví hromadným přípitkem a někteří i dýmkou míru.

Je 30.3.2006 a naše letadlo těsně před přistáním krouží nad rozvodněnou Vltavou a Berounkou. Je vyhlášený třetí stupeň povodňového nebezpečí a my se vracíme domů …

Marek Zavřel
Maruška Jermářová
Marek Leitman



7a




7a




Basejumperka




BC 8b




BC 8b




Caffe Andaman 7b




Caffe Andaman 7b




Elefant 8a




Elefant 8a




Greed 8c




Greed 8c




Greed 8c




just married




Marek v 7a+




Maruška taky jinak




něco na zub 




pavouček




Phet mak 8a




Phet mak 8a




Phet mak 8a




Phet mak 8a




punk ala Slovakia




to čumíte




Ton sai jinak




Ton sai z lodě




Valentino Rossi




vydatná večeře




Woodoo Doll 7c+ leze Hata (Singapore)




Woodoo Doll 7c+ leze Marek




Woodoo Doll 7c+ leze Marek




Woodoo Doll 7c+




Woodoo Doll 7c+




Woodoo Doll 7c+




zdravá výživa



Wiener Hausberge nejsou jenom Hőllentall a Adlitzgräben

Zima krásně trvá, čekají mě jarní prázdniny s dětmi (jak říkáme my odborníci se zlatky) a tak se rozhoduji jejich začátek strávit cestováním po našich bývalých zemích, tedy přesněji po Rakousku. Chci si opět trochu porovnat mixovou klasifikaci a tak vyzbrojen zbrusu novým průvodcem po ledových a mixových oblastech od Vídně po Salzburg přemýšlím koho umluvím, aby se mnou vyrazil, když Kvak je na několik týdnů mimo hru. Nakonec se mi podaří domluvit s Petrem Kočvarou  a v sobotu o sedmé  ráno vyrážíme směr Vídeň. Za Vídní nás čeká známá letní odbočka na S6 směr Semmering a jen si říkám, jak to prokličkuji přes sedlo v tom proudu aut nadržených lyžařů, před sedlem mě čeká milé překvapení, když, od doby, co jsem tu jel naposledy, otevřeli další kus dálnice s několika dlouhými tunely a tak než se naději odbočuji z dálnice na Műrzzuschlag a odtud už je to po místních silničkách  něco přes půl hodiny do Műrzstegu. Z něj doprava na Mariazell  je to k tunelu co by kamenem dohodil ( možná nějakých osm kilometrů). Podle průvodce parkujeme auto hned za tunelem a nejsme zde první, i přes množství sněhu se na parkoviště vejdou tak tři auta.  Průvodce nelže z parkoviště je to jen pár metrů ke skalám a já jsem rád, neboť bych se nechtěl v té zimě někde bořit půl hodiny ve sněhu po kolena. Oblast nás uchvacuje, je zde asi devět cest v širokém rozpětí od M5 až po M9+ a od WI 3 do WI 6, takže si tu může zalézt každý. Levá část oblasti vzdálená asi 200m poskytuje další možnosti.


Oblast Frein




Sektor zleva doprava




Levá část oblasti




Visící třímetrové rampouchy

Kupodivu jsme zde sami a tak se chvíli orientujeme a pak se rozhodujeme, že zkusíme bezejmennou M7  na rozlez, skála je však pokryta množstvím sněhu, takže prvolezec si občas připadá jako sněžná fréza  a není divu, že jištění občas nenacházíme. Hned v první cestě Petr předvádí, poté co se snaží traverzovat,  hrůzostrašný pád do třetího jištění a končí tak metr nad zemí.Raději ho střídám a dolézám cestu nepříjemnou stěnkou se závěrečnými zmrzlými travami .Teprve když slaňuji, zjišťuji, že naše cesta vede více vpravo, ale přes sníh nebyly vidět nýty a tak jsem si zkombinoval dvě cesty dohromady. Poté už je lezeme tak jak se má, celkem jsme překvapení z toho, že M6 je těžší než M7 a tak raději přecházíme pár metrů doleva do převisů, rozhoduji se pro cestu Vom Wahnsinn umzingelt za M9-, která začíná krásným pětimetrovým nástupovým rampouchem. Při prvním pokusu pro změnu já předvádím nekoordinovaný pád dolů a odnáší to Petr, jemuž jsem téměř zasekl jeden cepín do krku. Pak už v klidu vymýšlím kroky a pomalu postupuji nahoru, nad převisem mě místy čeká práce sněžné frézy a nějak rychle mi dochází expresky, konečně jsem u posledního nýtu s karabinou. Po nahlédnutí do průvodce a konfrontaci s realitou zjišťuji, že jištění je více a leze se trochu jinak než je zakresleno, ale to nevadí, zbytek dne trávíme v této cestě. Balíme už po tmě a rozhodujeme se , že nás vzhledem k vzdálenosti vyjde nastejno jet se vyspat domů, nebo zůstat v penzionu. Po dvaceti kilometrech jízdy zjišťuji, že jsem v té tmě tam zapomněl přilbu a tak se vracím, prostě, co nemá člověk v hlavě, musí mít v kolech.


Vlk v nástupu
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Petr v nástupu
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Petr v nástupu
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Nástupový led
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-


V neděli ráno opět vyrážíme z Brna a cesta již ubíhá rychleji. Neděle je stejně mrazivá jako sobota a my jsme opět v celé oblasti sami. Na rozlez nastupuji přímo do cesty Vom Wahnsinn umzingelt a jednou padám, po mně jde Petr a celkově na třetí pokus ji dává, já na ni potřebuji o dva pokusy více, potom se již naše zájmy různí, já jdu do Machine Head M8-, kterou je potřeba taktéž vyčistit, takže ji dávám na druhý pokus a Petr nacvakává a čistí No time to waste M9-/9, v druhém pokusu mu už chybí síla. Vzhledem k tomu, že lezeme bez patních háků, dává mu klíčové místo více zabrat, neboť se tam nemůže pověsit za patu, ale musí pověsit nohu do police mezi cepíny za špičku, krásná kreace. Vrchní pasáž se leze po tenké ledové glazuře, ze spodu slyším jak zasekává cepín a led letí dolů, křičím na něj nesekej, jen zaškrabuj, pomaličku se posouvá kolmou stěnou po ledové glazuře nahoru, závěr tvoří dva rampouchy s výlezem do police, který je pouze na hraně ledový a pak následuje nesoudržný sníh, Petr se zkouší nejprve prohrabat zbylé dva metry ke slaňáku, aby nakonec s méně slušnými výrazy odskakuje do posledního nýtu. Nakonec zkouší ještě Machine Head, ale už mu ve flaschi chybí síla a před koncem po velmi dynamických krocích padá. Tentokráte za světla balíme a v devět jsme doma jako na koni.


Klíčové místo
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Dynamické kreace
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Přítah oběma rukama
za jeden cepín




Závěrečné kroky
klíčového místa
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-




Konec klíčové pasáže
Vom Wahnsinn Umzingelt M9-


Týden nato, mi Petr volá, že má ještě dva kamarády a že bychom na neděli mohli opět vyrazit do Freinu. Já se právě vracím z pobytu na  Slovenských horách poněkud dobitý, moc se mi nechce, ale nakonec souhlasím. Takže sedmá ranní to jistí a vyrážíme, v tunelech pod Semmeringem moji Hondičku opouští střední díl výfuku a tak se z ní, alespoň co se zvuku motoru týče, stává nadupaný sporťák s nejméně šestisty koňmi pod kapotou. Kluci chtějí na dlouhý led do Kramptenu, což je po cestě, problémem je najít nástup. Máme štěstí, že u silnice jsou dvě dvojky, které míří jejich směrem a tak je vysazujeme a pokračujeme dál. Čím dál jedeme údolím, tím méně se mi to zamlouvá, na mnoha střechách jsou vidět hasiči, kteří odhazují sníh, mně se zdá, že ho nějak přibylo. Na odbočce v Műrzstegu je napsáno, že je lavinové nebezpečí a je tam něco psáno o  zákazu vjezdu, na který nedbáme a říkáme si kam to pustí, tam to pustí. Hrazení přes cestu nás definitivně zastavuje asi tři kilometry před tunelem, nejsme zde sami, a dál musíme pěšky. Za tunelem pracují na úklidu sněhu a říkají nám něco v tom smyslu, že po jedné budou odstřelovat laviny. Tentokráte tu nelezeme sami, je zde ještě jedna rakouská dvojka a tak je necháme prošlapávat cestu ke skalám, ale i tak se boříme po pás v novém sněhu, ani se mi nechce věřit, že ho za týden tolik připadlo. Petr rovnou čistí a nacvakává No time to waste M9-/9, ještě než je na konci, přichází jeden z Rakušanů a říká, že odchází, neboť budou odstřelovat a že nejde říct, kde všude to padne.Přikyvuji, ale my jsme rozhodnuti zůstat, neboť z jedné strany jsme chráněni řekou a z druhé převisy. O půl druhé slyšíme nějaké dunění, ale nic se neděje. Celý den trávíme v jedné cestě, Petr se projevuje jako vytrvalec a na sedmý pokus cestu dává, mně se tak nedaří, klíčové místo nebude mým oblíbeným, protože jej na rozdíl od Petra musím přeshybovat s nohama volně ve vzduchu a i ledová glazura nahoře si zrovna netyká s mojí hmotností. Na zpáteční cestě k autu nás čeká přelézání lavin, které odstřelili přímo na silnici, alespoň to není jednotvárné. I když pomalu nastává večer údržba silnic pracuje naplno a určitě nepřestanou, než práci dokončí, sem bych poslal na školení naše silničáře. Do Kamptenu přijíždíme ve chvíli, kdy zrovna naši kluci u silnice balí batohy, akorát to vyšlo, nemusí na nás, podle původního plánu, hodinu čekat a pomalým tempem se vydáváme domů. Nálada je i díky zvuku motoru mého auta výborná a největší pobavení nás čeká v Mikulově, kdy k našemu přechodu dojíždím s vyřazenou rychlostí, aby policisté nic nepoznali. Odjezd je však do kopce a tak mi nezbývá než pořádně šlápnout na plyn, český policista s vyděšeným výrazem nadskakuje na své židli metr vysoko, což kluky pobavilo natolik, že se smíchy válí po autě. Pak už zbývá jen kluky rozvést a v klidu doma vybalit a dát vše usušit, auta mám akorát tak dost a  za volant na delší cestu aspoň čtrnáct dní nesednu.


Vlk v nástupu Machine Head M8-




Ledy za řekou




Jeskyně s nejtěžší cestou oblasti
Kankra M9+



Závěrem chci říct, že celé okolí naskýtá i krásné možnosti pro vyznavače skialpinismu a rozhodně jich tam potkáte více než milovníků ledů a mixů.   Vladimír Vlk Wolf, únor 2006