sobota 12. srpna 2006

Climbing in Korsica

Úvod
Článek je výsledkem úmorné, únavné a vysilující práce autorů. Snažili jsme se přiblížit tento nádherný ostrov především těm z vás, kteří se sem chystáte a sháníte základní informace o lezení, spaní, žraní a cestování.
Myšlenka, kam letos vyrazíme o prázdninách, nás poprvé napadla asi v únoru letošního roku. Jasné bylo jen to, že je třeba zúročit síly nabité nekonečným a tvrdým zimním tréninkem na stěně v UH a proto jsme hned ze začátku zavrhli výlet do milovaných Rumunských a Bulharských hor s tím, že nachozené už máme opravdu dost. Takže lezecká dovolená. Teď vyřešit jen cílovou destinaci a už nám zbývalo jen těšit se, v práci a ve škole se snažit tvářit, že něco děláme a škrtat dny v kalendáři.
Náš problém číslo jedna byly peníze a číslo dva auto, které nemáme. Možnosti se nám tak mírně zúžily. Požadavek další bylo mít jistotu krásného a slunného počasí, dostatek skalních oblastí z různorodého materiálu, možnost spát všude, kde se nám zlíbí a dosažitelnost autobusem, neboť letenky jsou moc drahé. Každý rok nás
do Rumunska vozila cestovka CA Jenda. A tak stačilo jen nahlédnou na jejich www stránky a bylo jasno. Pojedeme na Korsiku. Počasí ideální, ostrov je to z velké části hornatý, průvodce se dá stáhnout a trajektem jsme ještě nejeli. Pak se vynořil ovšem nečekaný problém. Batohy nejsou nafukovací a my nejsme šerpové. Zkušenosti z hor nás naučili nebrat si zbytečně moc oblečení a naopak více jídla, protože prázdný žaludek je skoro horší než zima a že i zubní kartáček je lehčí a zabere míň místa, když se rozpůlí. To jsme ovšem s sebou nevozili lano, sedáky, lezečky, sady expresek, smyček, maglajz atd. Celková váha batohů se tak vyšplhala na 30kg (rozuměj každého).
Na cestu jsme vyrazili 12. srpna 2006 Karosou z Brna směr Livorno, právě se zmiňovanou CA. V Livornu jsme byli druhý den ráno. Koupili jsme bez problémů i bez rezervace lístky na trajekt společnosti Corsica Ferries, která je nejlevnější (cena za jednoho cca 45 euro) a asi za hodinu nás již vlny nesli k vysněnému ostrovu. Cesta trvá něco kolem 6 hodin.


 
Příjezd do Bastie byl famózní, někteří s úlevou, že loď nešla ke dnu dokonce tleskali. V Bastii jsme bez problémů našli vlakové nádraží a poprvé a naposledy tak využili omezené možnosti veřejné dopravy. Autobusy jsou zde příliš drahé. Vlaky jezdí jen po jedné úzkokolejné trati Bastia - Ajjacio. Jejich cena není příliš vysoká a nabízí neuvěřitelné výhledy po okolní krajině. Určitě stojí za to.
 
 
Cílová stanice byla malá vesnička Francardo, kde se rovněž nalézala naše první lezecká oblast. Najít ji byl trochu oříšek. Škrábání do kopce plného ostnatých keříků vás při návštěvě této oblasti nemine. Čeká vás však docela dobré a nerušené (byli jsme tady jedinými lezci) lezení v kvalitním neoklouzaném vápně. Cesty jsou až 30 m dlouhé a jsou výborně odjištěny nýtky, slaňák je vždy tvořen ze dvou nýtků, řetězu a majlonky, jak už je na Korsice zvykem. Jak jsme později zjistili, na Korsice má použití majlonky své opodstanění. Tady se totiž neslaňuje, ale zásadně při dolezu vždy místní borci provlečou lano majlonkou a nechají se spouštět. My odchováni lezením ve Chřibech a naučeni vážit si materiálu i práce spojené s osazováním jištění jsme ukázkově slaňovali. Místní na nás nevěřícně koukali, jakoby viděli tuto možnost sestupu poprvé. Místo na spaní se dá určitě najít. My jsme spali téměř na vrchu kopce, chráněni keříky s parádním výhledem.
Na Francardu jsme se příliš nezdržovali, dali jsem pár cest na rozlez a druhý den odpoledne pokračovali stopem do již větší a známější oblasti Caporalinu, vzdálené asi 3 km. Caporalinu je nádherná oblast se spoustou cest v kvalitním neoklouzaném vápně s délkou až 50m, různých obtížností od 5a až po 7c. Cest je tu velké množství, určitě se tu dají strávit i 3 dny. Sluníčko sem svítí až pozdě odpoledne, cesty opět výborně odjištěné, míst na spaní spousta, nádherný výhled. Prostě ideální. Trefíte sem bez problémů. Ve vesnici u již nefungující pizzerie se vydáte směrem vzhůru, za mostem odbočíte doprava, vyberete si cestu vedoucí nahoru, po chvíli překročíte trať a pokračujete směrem ke zřícenině opevnění. To je vidět už z vesnice. Problém je jen s vodou. Oblast je ve vyšší poloze a neteče tu žádný potok, nevyvěrá žádný pramínek. Proto je dobré udělat si zásobu již ve vesnici, ať pak nemusíte zbytečně scházet dolů. Místní lidé jsou ochotní a vaše pet láhve vám rádi naplní. Strávili jsme tady 2 noci a pak hurá dál jak jinak než stopem.
 

 
Dalším cílem je oblast La Restonica v chráněném krajinném území hojně navštěvovaném turisty.Výchozím městem je světoznámé Corte, které jsme ale moc neprocházeli, pouze jsme doplnili potraviny a vydali se asi na 4km cestu do parku
po asfaltce. Po cestě určitě narazíte na kemp. Nám se ale nelíbil a ani ceny nebyli zrovna pro naši kapsu. Navíc celým údolím La Restonica protéká nádherný a místy hluboký čistý potok, ve kterém je možnost se okoupat, tak jsme opět volili variantu spaní na divoko. Cestu téměř po celou dobu lemují skály, tak bylo trochu obtížné najít oblast zakreslenou v průvodci, ale nakonec se to podařilo. V plánu byl rest day, tak jsme ten den nelezli,sešli jsme k potoku a celý den trávili koupáním, opalováním a jezením. Lézt jsme se vydali druhý den ráno. Bohužel jsme z nedostatku času stihli navštívit jen první oblast a nedostali se k proslavené více délkové cestě Symphonie d' Automne, 6a+. Tu si ale příště určitě ujít nenecháme. Jinak to na skále dost peklo, takže pro lezení je v tuto roční dobu vhodné maximálně dopoledne a pak je ještě vhodnější úprk do hlubin stinného lesa. Jinak si to v téhle oblasti nezapomeňte opět pořešit s vodou. Není tu žádný pramínek a ačkoliv je voda v potoce průzračně čistá, nedoporučujeme ji vzhledem ke kvantům  koupajících se turistů pít ani po převaření.
Další oblastí na trase bylo Bocognano. Po neuvěřitelné cestě plné ostrých zatáček, serpentin, prudkého stoupání a klesání, kdy jedinou snahou bylo udržet snídani v žaludku nás auto vyplivlo v této malebné vesničce uprostřed hor. Korsičané mají jednu specifickou vlastnost, že místo v údolích staví své domy v prudkých stráních, na útesech, na skaliskách. To jejich vesnicím dodává punc nedobytnosti a zároveň bezpečí. Nakoupili jsme zásoby potravin-zejména výborné francouzské bagety a chleby, které jsou většinou ještě teplé z pece, jsou dobré i samotné a vyjdou levně a opět se jali hledat skály. Bocognano je oblast známá především spoustou horských řek, které jsou ideální pro kaňoning. Přístup ke skalám je od části vesnice zvané Moulinu, ke které odbočíte na začátku Bocognana a pak šlapete po asfaltce až k širokému potoku a po cestě potkáváte davy nadšených „kaňoningářů“ v neoprénech. Potok přejdete a ocitnete se na turistických trasách. Tady nastávají mírné komplikace, protože je těžké odhadnou, kterou si máte vybrat. Směřujte k údolí mezi horami v dálce, udržujte směr spíše doprava a až dojdete k pěknému dřevěnému mostku, tak určitě nepokračujte nebo si uděláte pěkný hodinový výstup na vyhlídku v plné polní a pak vám nezbude než sejít zase dolů a hledat správný směr. Nejlepší je se asi zeptat, protože popsat správnou cestu není lehké. V podstatě jdete po levé straně potoka a pak jej překročíte, proplazíte se mezi skalami, vede tam cestička, ačkoliv to tak nevypadá a jste tam. Nám se to nakonec taky podařilo, tak přejeme hodně štěstí i vám. Bocognano má své zvláštní mikroklima a tak se zde dá lézt i ve velkém horku. Je posazené hluboko v údolí mezi štíty hor a opět výborně odjištěné. Materiál je specifický, spíše obliny, ale jsou zde i plotny, kouty, převisy. Cesty mají kolem 25 m, ale dají se najít i dvou délkovky. Spíše než kvalita lezení je lákavá na této oblasti právě horská krajina, opět nádherné koupání v potocích, možnosti výstupů na okolní kopce, klid. Vodu jsme brali z potoka a převařovali.
 
 
Po lezení v Bocognanu jsme se rozhodli poznat Korsiku i z jiného pohledu. Korsika má nádherné pláže, moře je zde azurově modré a krásně teplé. Bylo čas zhojit odřená kolena a bolavé prsty ve vlnách. Navštívili jsme Propriano, neznámé opuštěné pláže směrem k Bonifaciu a rovněž i toto krásné město postavené na vápencových útesech. Tady jsme poprvé a naposled vyhledali místní kemp, abychom se mohli umýt v teplé vodě a projít si město bez zátěže na zádech. Bonifacio je stará pevnost, určitě stojí za zhlédnutí. Investovali jsme i do lodního výletu kolem pobřeží. Kemp stál 8 euro na osobu, noc a stan a výlet lodí za studentskou slevu 12 euro. Trval asi hoďku a půl a nenechte si ho ujít. Krásný je také přístav se spoustou lodí, od motorových člunů přes rybářské bárky až k obrovským plachetnicím. Většinou jsme jinak spali přímo na plážích. Stan je lepší stavět až se pláže vylidní, zbytečně neprovokovat. Párkrát jsme zkoušeli jít třeba za město, ale většina pozemků je oplocených a když není, tak jsou plné keříků, kravinců, krav, prasat a kamenů.
 
 
Po odpočinku v Bonifaciu jsme opět začali stopovat a snažili se dostat do oblasti zvané Bavella. Bavella je asi nejstarší oblastí Korsiky. Nabízí jak skalky, tak alpské výstupy. Materiál je žula. Skalkařské oblasti leží v okolí sedla Bavela v nadmořké výšce 1 400 m. Cesty jsou v obtížnosti od 4a až po 7c. My jsme lezli v sektorech Murzella, Margherita a Tarella, Prugnola a Levante. Na Murzelle jsou krásné dvou délkové cesty. Přes léto je tady hodně turistů, což jsme ale uvítali, protože nebyl problém do této horské oblasti dostopovat. Od hlavní silnice je to hodně daleko a hodně do kopce, silnice je plná zatáček a exponovaných úseků. Pěšky by jste tam šli týden. Mimo turistickou sezónu se sem ale asi tak lehce nedostanete.Na Bavelle je zakázáno kempovat, ale zas tak se to tady nedodržuje. Někteří si stavěli stany dokonce na přistávací ploše pro vrtulníky. My jsme si raději našli krásné orlí hnízdo s neuvěřitelným výhledem, na jedné straně na nekonečné hory a na druhé straně jsme dohlédli až na moře. Noci tu byli oproti ostatním místům na Korsice chladnější. Ale famózní lezení a východy a západy slunce dělají tuto oblast nejkrásnější na celé Korsice. Vodu lze nabrat u pramene kousek od parkoviště vedle restaurací. Základní potraviny tu nedoplníte.
Značným nebezpečím na Korsice jsou v horkých letních dnech požáry. I my jsme tady jeden zažili a to přímo uprostřed noci. Není to nic příjemného, když se vzbudíte a vidíte jen rudou zář, ostatní kempující na vás troubí a křičí „Fire, fire!“ a nevíte, kde hoří, jak je to daleko a kam máte běžet. Tak rychle sbaleno jsem snad nikdy neměla. A na rozdíl od ostatních lidí, kteří samozřejmě zamířili směrem od požáru, my respektive fotograf čichající senzaci, zamířili jsme co nejblíže k plamenům. Naštěstí chytla od elektrického zkratu jen dřevěná informační bouda a pár stromů. Korsičtí hasiči jsou pohotoví a brzy se tam hemžilo několik hasičských aut. Zvládli to během několika minut. Klobouk dolů. Po akci jsme se přesunuli za nejbližší kámen a dospávali ušlé hodiny, abychom byli ráno schopní něco vylézt.
 






 
Zbylých pár dnů dovolené jsme strávili poflakováním na plážích a 27. srpna nás trajekt odvezl zpět do Itálie.
Toť vše.
A na kolik že to teda vyšlo?
Cesta:  Brno - Livorno a zpět: 2200 Kč
Trajekt Livorno - Bastia se společností Corsica ferries tam a zpět: 90 euro
Vlak: 9 euro
Kemp: 8 euro/ noc
Jídlo: 1euro - bageta, chleba /  2 eura- sýr, ovoce / 5 - 8 euro salám
Pivo: 2 eura
Výlet lodí: 12 euro
Suvenýry: moc euro
Z lezeckého vybavení jsme si vystačili s 50m lanem, 12 expreskami. Průvodce jsme stáhli z climbwebu, ale není moc přesný a hlavně v něm není většina cest.
Radmil + Zuzka
 

středa 12. července 2006

Francie, Francie, Francie a Fran ... kenjura

Tři týdny ve Francii je málo. My jsme je v ní trávili od soboty 12. července do pátku 1. srpna. Těžkou romantiku čtyřech smradlavých chlapů jsme si užívali ve složení mě (Dalíka), Oliváče, Radi Schneidera alias Mistra pekaře a Mary Goldbacha alias Hydrometeorologologa. Naše první kroky vedly do Céüse.
Céüse [čti se-ys]
Céüse je masakr. Obrovský masiv skal prstencově obepínající horu vysokou více jak 2000m. Tisíce cest, výhled na Hautes-Alps, vodopád a tiché šumění prolétajícího větroně tvoří neskutečné kouzlo této oblasti. V Céüse se leze všechno – své místo zde mají převisoví hopsači i plotnoví ošukávači. Kopec vyšlý za parného rána a sešlý za večerního foukání větru a západu slunce je velkým písmenem a krásnou tečkou za větou popisující každý nádherný den zde.  Céüse je poetické, nutno o něm poeticky psát. Nedá se. V Céüse potkáte směsku lezců z celého světa – oblíbenou večerní kratochvílí mužů, co vyrazili na výlet bez bab pak bylo srovnávání, jak to tedy je s prsy belgičanek či se zadky slovenek. ( Nedá se. Velký ho měla, uznávám, ale taky se pěkně smála.)
Z praktického infa se hodí znát že:
1) voda teče ze studně přímo na parkále  pod kopcem,
2) koupačka je v rybníce po cestě do Gapu,
3) v Gapu je obchod (v něm jídlo atd.),
4) kempař je nervní a je lepší mu nechodit na oči, pokud u něj nechcete přežívat.
V Céüse jsme strávili čtyři lezecké dny (málo, proklatě málo) a dále jsme se ubírali do St. Léger.
St. Léger
St. Léger je pohodka. Cesta do skal trvá pět minut pomalou chůzí. Cesta ze skal vede přes vířivku, kolem voní levandule a západy slunce lze sledovat oproti Céüse v triku s krátkým rukávem. Flétnička na románském mostu s výhledem na Mont Ventoux má rovněž mnoho do sebe. Pobyt v Léger jsme si zpestřili levným kanystrovým vínem (napáchalo zlo), dlouhými polety (přiměly Dalíka mluvit sprostě – řekl slovo ,,mrdat´´)  a taky strachem z mámy divokého selátka, které moc netušilo, jak to na tom prasečím světě chodí a neustále se chtělo socializovat.
Z praktického infa se opět hodí znát že:
1) spaní na parkovišti se nelíbí Forestijérovi, dojezdy z místa, kde bylo spaní povoleno, jsme dodatečně zhodnotili jako věc, která i pro líné Čechy není až tak zatěžující,
2) lezení v jiných sektorech než je Face Nord je dobré pouze brzo zrána nebo k večeru,
3) levné kanystrové víno sice v poměru cena/výkon jasně vítězí, ale co se chuti samotné týče, Mara na něj má určitě jiný názor.
Gorges du Tarn
Tarn je diskutabilní. V hlavní vodáckou sezonu je zde mrtě lidí a aut, jejichž řidiči trpí zvrácenými choutkami rvát protijedoucím vozidlům zrcátka. Lezení pěkné, nicméně oproti předchozím dvěma oblastím poněkud psychicky vyčerpávající (hlavně řidiče). S klucíma jsme se shodli, že zjara nebude pobyt zde tak divoký a po dvou dnech jsme zmizeli.
St. Laurent
Lezení v Ardéche bylo vsuvkou, sice pěknou, ale na všech už byla trochu vidět únava. Víno sice stále chutnalo, ale lezecký zápal v Céüse pozorovatelný pomalu, ale jistě vyprchával.
Frankenjura
Frankejura je mega. Parádní lezení jak čert. Jura stojí za to. Zápal se vrátil, ale byl zhašen deštěm. Škoda. Od Jury je možno být odrazen fotkami v lese zapadlých kvaků, nicméně cesty zde jsou parádní už od prvního kroku.
V Juře bylo zakončeno naše cestování. Za rok zase znova. Dalík
 


















 

středa 5. července 2006

Nebezpečný a jedinečný výstup na Lysou horu v Beskydech

Nedávno jsem potkal na bouldrovce ve škole na Mojmíru Alexe (Alex Huber - lezec, pozn. autora), chvíli jsme spolu lezli, ukázal jsem mu několik našich bouldrů, poradil mu, jak má trénovat a pak jsme spolu šli na Dolečka na pár piv. Hovořili jsme spolu hlavně o jeho přelezech v Yosemitech a na Čimách. Celkem jsem mu je pochválil, ale vytkl jsem mu nestřídmé používání magnézia, což je samozřejmě značně nesportovní a řekl jsem mu, že by se zhodnocením jeho cest, které vytvořil s použitím maglajzu měla zabývat Yosemitská vrcholová komise. Alex uznal svou chybu a přísahal, že už to nikdy neudělá, a proto jsem ho naučil jak se váže liščí smyčka a slíbil mu, že ho s sebou někdy vezmu na Barborku, ať si taky někdy zkusí pořádné lezení.
Při našem hovoru Alex obdivoval mé výkony na skalách i v horách a vyptával se na mé další plány. Svěřil jsem se mu tehdy s mým nejbližším úkolem, který jsem pro sebe vytyčil – vylézt na Lysou horu (Alexovi jsem se to pokusil přeložit jako Cerro Torre) západní stěnou, sestoupit jižní stěnou, to vše v jednom dni bez použití závěsných postelí a dalšího bigwallového cajku a jen s minimem jídla a vody. Alex označil můj nápad za šílený a hrdinský a vyptával se taky jak se hodlám pod Lysou horu (Cerro Torre) dostat, s kterou společností letím a vůbec na vše možné ohledně logistiky. Odvětil jsem, že jedu autem přes Jarošov na Zlín, pak na Vizovice a přes Rožnov do Ostravice, odkud chci nalehko vyrazit a večer tou samou cestou zpět. Alex jen pořád kroutil hlavou, blábolil něco o sněhu a ledu a vůbec byl nějaký divný. Tenhle mládenec neleze špatně, ale myslím, že trochu moc chlastá…
 
                                                    Lysá hora, Beskydy - 5.7.2006
 
Dne 5.7.2006 jsem společně s jednou milou slečnou vystoupil z mého luxusního vozu v Ostravici a zkontrolovali jsme naši výzbroj a výstroj. Já jsem měl na sobě zánovní boty Salomon, zelené kalhoty pod kolena, zelené tričko (později vyměněno za modré) a slušivý klobouk. Slečna měla rovněž kvalitní horolezeckou obuv, černé kalhoty pod kolena a modré triko s nápisem Climber. Můj plán byl jasný, zdolat západní stěnu Lysé ve stylu OS. Slečně jsem proto zakázal jakékoliv kochací pauzy, pauzy na pití a jídlo a jiné zbytečné přestávky, které by můj plán mohly narušit. Dlouho mi plán vycházel, avšak po dolezených téměř třech čtvrtinách cesty jsem přeci jen musel pod hrozbou uštědření facky ustoupit a na chvíli si sednout. Cestu jsme tedy vylezli s jedním odsednutím, což značí nepopulární AF styl. V horách se ale přeci jen na ty styly zas tak moc nehraje, takže myslím, že i tak je to vynikající, nebo spíš více než vynikající a v každém případě fascinující výkon. Na vrcholu jsem okusil pár pivek, což mělo v kombinaci s velmi slunečným počasím a značnou nadmořskou výškou ten výsledek, že jsem začal lehce ztrácet koordinaci, točila se mi hlava a byl jsem i trochu malátný, což jsou jasné příznaky AHN, a proto jsem slečně oznámil, že musím být bezodkladně transportován pod kopec, protože mi hrozí vážná újma na zdraví, a že by bylo nejlepší kdyby mne tam odnesla. Zde jsem se však nečekaně nesetkal s pochopením a byl jsem několika popostrčeními posunut do nížiny po vlastních nohou. Vydal jsem se tedy směrem, kde jsem tušil žlutou značku, tu jsem po pěti metrech ztratil, a proto jsem se klopýtavou chůzí vydal přes hustou smrčinu a ostružiní někam dolů a slečně jsem oznámil, že jdeme zkratkou, což je mnohem lepší, než se táhnout nudnou a fádní klasickou sestupovkou. Slečna po mne sice házela šišky a občas mne do hlavy a do zad trefil i menší klacek či kámen, ale přeci jen mne následovala a nakonec jsem kupodivu opravdu našel i tu žlutou značku. K mému luxusnímu vozu jsme se pak už dostali bez větších problémů. Akci hodnotím jako velmi povedenou, ale zároveň náročnou a myslím, že zcela nevhodnou pro kohokoli z našeho klubu. Jsem zřejmě jediný, kdo si mohl pro své značné zkušenosti a mimořádnou psychickou a fyzickou odolnost takovýhle kousek dovolit!
 
PS: a už by se mi do prdele taky mohl uzdravit ten prst, ať můžu normálně lézt!
Se mějte a užívejte letního lezení a prázdnin, vy mrchy se zdravýma prstama!-)
Jara Blatný

A zase Tři Čimy - červenec 2006

Pavel Urbánek nám opět poslal něco fotek z akce na třech Čimách a jak jsme zvyklí, přidal i vyčerpávající text s kompletním popisem cest, které zde lezl. Zde to tedy máte:
Zdarec, tož tady máš fotky, holky šly pochodit a my jenom potrénovat bicáky, abychom měli sílu na překližku. Lehce sme zabouldrovali ve Švýcarské cestě a druhý den ještě kousek v Akutovi.


Pohled na Tre Cime od
hotelu Tre Cime v údolí





holky hledají cestu




večerní pohodička




nástup pod Cimu Ovest




luftózní lezení a štandování
ve Švýcarské cestě




trénujeme na překližku




pořád samý převis




hasičské cvičení při slaňování




kempování na parkáči




ranní výhledy




Tre Cime v 8 ráno






rest day v Akutovi



pondělí 26. června 2006

Čimy na začátku léta 2006

S prvními pěknými dny vhodnými pro horské lezení vyrazila k oblíbeným Čimám partička v čele s Pavlem Urbánkem a Martinem Zpěvákem, doplněná o borce z Brodu. Co to vlastně chlapci všechno lezli, co vylezli a kde nechali pytel, na to se budou muset případní zájemci zeptat přímo účastníků této jistě povedené akce. Pavel nám napsal pouze toto krátké sdělení: "Tož abys neřekl že su hajzl tak ti posílám pár fotek, možeš je mrsknout na web ..." Nicméně, přeci jen alespoň něco k této akci je možné vypozorovat přímo ze snímků, popřípadě vyčíst z popisků. Zde to tedy je:

pod jižní stěnou cima pikola,
koutek vpravo je nástup do žluté hrany


masik a radek slaňují jižní stěnou


výhledy z parkoviště pod čimama


ve žluté hraně (gelbe kante)



výhledy ze žluté hrany


vrcholové výhledy z cima picola


jižní stěna cima picola


snídaně na parkáči


Martin v Gelbe mauer


zase Zpěvák


slaňování stěnou (v Gelbe mauer
jsme zavěsili velký pytel)